Malá něžná revoluce

Na Letné už roste milionové městečko. A bude to jen na chvilku. A možná přijde i na lásku: Vašek v davu potká Milku. Pozve ji na skleničku, opustí politiku a zakoukají se do sebe. Pozve ji domu. Ona svolí. Vašek v ložnici vyjeví přání připomenout si listopadové události: ona bude studentka, on esenbák. Ona svolí. Vašek si nasadí bílou přilbu a jinak docela nahý postaví se před ni se vzrušeným pendrekem v ruce. Bude to jejich malá něžná revoluce. A bude to milionové. A bude to na chvilku.

Vínečko bílé

Jako by v někde v sklípku u Mikulova nalévala z koštýře bílé víno, paní učitelka drží v náručí holčičku nožičkama vzhůru, zadečkem k zemi, ta čurá do popadaného listí. Ostatní dětičky koukají stranou, je v nich více taktu než v dospělých. Ale je mezi nimi chlapeček, co kouká, očička mu svítí jako korálky. Ta scéna se usadí v jeho nevědomí; až vyroste, stane se milovníkem vína, požádá svou dívku, ústa přiloží k narůžovělému ústí koštýře a .. A nebude tušit, kde se to v něm vz(ň)alo, právě tahle podivuhodná žízeň, že zasuta pod mokrým podzimním listím letenského parku, jednoho listopadového dne, dávno tomu..

Zrzka v Revoluční

Její klobouk je v plamenech. A těmi rudými vlasy svedla by zapálit srdce nejednoho muže. Tak teď jede tramvají č. 6 do práce. Vystoupí v Revoluční, aby ji rozhořela, protože i láska je revoluce: vláda rozumu ustupuje násilí srdce.

Soudce

Včera jsem ho viděl u výtahu, mířil do kanceláře. Kabina se někde zdržela. "Do prdele," vztekal se a snad by do plechových dveří i nakopal. Dnes jsem ho potkal na ulici, v Lazarské před soudem, tramvaj stála na přechodu. "Do prdele," zas cedil mezi zuby. Starý muž, co vyhořel, soudce Městského soudu. Nevzňal se však od plamenů mladinké zrzky v klobouku, byl to pomalý oheň všednosti, únavy a krizí. Kdyby mohl, odsoudil by výtah i s šachtou, tramvaj i s cestujícími, ráno i tuhle středu by odsoudil.

Valdice

Vstávají v šest. Jeden otočí tranzistorem a hned je veseleji – Dalibor Janda sní žít jako kaskadér, to dobře znají. Přes tetovaná ramena si přehodí ručníky a vyrazí do umýváren. Někdo si jen opláchne tvář, někdo ji i potře bílou pěnou a oholí, aby byl clean shaved man. Čeká je první sčíták. Komandant zjistí, že nikdo neutekl, nezemřel, nezmizel. Zatímco uklidí cely i chodbu, povolaní v kantýně vyskládají modré přepravky rohlíčky a na výdejní okýnko vyrovnají džemy. To už se ale chodba i cely lesknou jako jedna velká kaluž a muži odkládají smetáky a hadry jako zástup náměsíčníků jdou za bílým světlem rohlíčků a za jejich vůní. A jak tím čerstvým rozkřupavělým vzduchem prolétne jako hlas slavíka jarním ránem sladké tóny kakaa, muži jsou celí říční a usedají vzorně do řad a mažou rohlíčky a pijí kakao. A vypadají zas jako malí kluci, spokojení se snídaní od maminky, co spěchají hrát si na dvorek. Na dvorek půjdou, ale nikam už nespěchají.