Kuchyňské rozhovory - Dovolená v Polsku

Dovolená v Polsku

(22.9.2019, sobota odpoledne)

(Účastníci debaty - MUDr. Benda, Ing. Martinovský, Mgr. Martinovská, František Martinovský, t.č. v sextě na gymnáziu, Josef Martinovský, t.č. v septimě na gymnáziu.

Rozhovor se odehrává pod zahradním altánem. Na stole na propáleném ubruse, který převezli rodiče z dovolené na Krétě, stojí lahev s vodou, skleničky, velký hrnec s polévkou, ze kterého se kouří, talíře a noviny z minulého týdne.)

Je ticho a ozývá se jen ťukání lžic do talířů. František Martinovský dojídá jako první a zvedá se. Jeho otec právě usedl k polévce.

Ing. Martinovský: „No, to mám nejradši. Všechno to sem s mámou nanosíme a vy už máte dojedeno.  Nepomohli jste s ničím!“

Anna Martinovská: „Já jo, přinesla jsem příbory.“

Ing. Martinovský: „Tak jediná Aňa pomohla. Takže si ještě Franto sedni. Chtěli jsme u oběda probrat příští léto.“

František Martinovský puberťácky: „Proč?“

Ing. Martinovský: „Kam pojedeme na prázdniny, na dovolenou. Jestli k moři, nebo někam do hor nebo někam jinam?“

František Martinovský si sedá: „Do hor ne!“

Josef Martinovský: „Ano, do hor!“

Ing. Martinovský: „No a takhle je to pořád. Tak postupně. Mysleli jsme si s mámou, že bychom třeba jeli někam na sever, třeba do Pobaltí. Jeli bychom autem a spali pod stany.“

František Martinovský: „A co tam jako je?“

Ing. Martinovský s úsměvem: „No, slyšeli jsme s mámou od lidí, kteří tam byli, že je to tam moc pěkné. Lesy, jezera, mořské pobřeží. A hlavně tam nejsou žádný lidi. To je skvělé. Dneska jsou lidi všude.“

František Martinovský: „Lesy, jezera. To můžu zůstat tady.“

MUDr. Benda: „Tam je zima. Jeďte do Albánie. Já jsem šel pěšky až na Albánské hranice a tam mě už nepustili dál…“

Josef Martinovský: „Já bych jel do hor.“

František Martinovský se znovu zvedá a odchází.

Ing. Martinovský netrpělivě: „Hergot, nechoď nikam! Kdy jindy to s vámi máme domluvit. Pořád jste někde zalezlý u kompu.“

František Martinovský: „Ježiš, tak dělejte ne?!!

Ing. Martinovský se nadechne a pokračuje zdánlivě klidněji: „Tak postupně. Je pravda, že možná nemusíme tak daleko a jestli chce Pepa hory, tak bychom mohli na Slovensko. Třeba do Malé Fatry, tam také nebude moc lidí.“

František Martinovský: „Do hor ne.“

Ing. Martinovský: „A kam bys chtěl jet, Fando?“

František Martinovský kouká a pak neochotně: „Já nevim. K moři třeba.“

Ing. Martinovský: „Pepo, co k moři?“

Anna Martinovská: „Jóó! K moři! K moři! K moři!“

MUDr. Benda hledí do talíře a polkne: „U moře nic není.“

Josef Martinovský: „No, k moři by to šlo, ale někam, kde jsou hory.“

Ing. Martinovský vzdychne: „No, tak to asi rozhodnu sám. Já ale chtěl, abyste se také rozhodli a ne abych to vybral já s mámou. Takže když se vrátím ještě k té původní myšlence. Třeba bychom nemuseli jet až do Pobaltí, ale třeba někam blíž. Do Polska.“

František Martinovský s despektem: „Do Polska, jo?!

Ing. Martinovský: „Co máš proti Polsku? Jeli bychom třeba přes Krakov. To je krásné staré město. Osvětim byste také měli vidět a pak tam na severu jsou krásné pláže a písečné duny. Jen je tam holt trochu chladněji. Ale mohlo by to být zajímavé.“

František Martinovský: „Polsko ne, tam to znám.“

Ing. Martinovský se podívá na svého syna: „Jak, znáš, vždyť jsi tam nebyl.“

František Martinovský: „Polsko. To znám, to jsem viděl v tom…, v tom Bolkovi a Lolkovi.“

Ing. Martinovský se podívá na svoji ženu, která jí polévku a směje se. František Martinovský se zvedá a odchází. Nikdo ho už u stolu nezdržuje.