Bezmezné sobectví a osobní uhlíková stopa

   Skutečnost, že ekologické aktivity byly v souvislosti s Gretou Thunberg a lidmi, co stojí za ní ve značné míře zprofanovány neznamená, že nyní máme mávnout nad vším rukou tak, jak to mnozí s radostí udělali. Zásadní obrat v našem vztahu k přírodě je nutný, ale nevede cestou vyměření nových daní a dalšího, podobného sofistikovaného vydělávání na obyčejných lidech pod záminkou boje za ekologii. Ve skutečnosti však kvůli stále většímu hromadění zisků tak, jako vždy. Loutkou a nástrojem v rukou právě tohoto typu lidí se stala naivní Greta Thunberg.

   My se však nyní podívejme na ekologii trošku jinak. Ne tedy z hlediska zisků, které by se daly z tohoto celosvětového problému vytlouct, ale jednoduše kvůli tomu, že je to nutné.

   Našim sobeckým využíváním zdrojů nad rámec možností naší planety jsme si přivodili léta, ve kterých se pomalu normálně nedá žít. Léta, jejichž důsledkem je stále intenzivnější vysušování půdy, s fatálními důsledky pro zemědělskou produkci.

   Velkoměstské aglomerace jsou natolik zamořeny různými emisemi, že to má například jen v Praze za následek předčasné úmrtí 1500 lidí ročně. A přestože je v současnosti módou orientace na zdravou výživu, za mnohé nemoci, vedoucí k úmrtí, a to zejména nemoci plicní a srdeční, může kromě životosprávy také kvalita ovzduší.

   Toto všechno a ještě mnoho jiného je něčím, co se každého z nás bezprostředně dotýká. Třeba ale zdůraznit, že my sami neseme svůj vlastní díl viny na tom, co se děje. My sami se o to přičiňujeme svým stylem života.

   Jak? Vražednou uhlíkovou stopou, kterou za sebou jako jednotlivci zanecháváme. A celkový součet těchto sobeckých individuálních uhlíkových stop jednotlivců vede k vražedným klimatickým změnám, dopadajícími svými vážnými důsledky na nás všechny.

   Drobná sobectví jednotlivých lidí se tedy slévají do jednoho obrovského oceánu sobectví ve vztahu k přírodě a celé naší planetě, která to už přestává zvládat. Bouří se a ničivé důsledky našeho sobectví nám vrhá zpět do obličeje.

   Miliony lidí se totiž nikdy nezamýšleli nad tím, že různé výdobytky techniky, pokroku a pohodlí, auta, levné letenky, neuvěřitelné plýtvání potravinami při dovolených all inclusive a různé jiné věci, které si můžeme dovolit, protože na to máme, že souhrn všech těchto věcí se stává veličinou, překračující možnosti přírody a jejích obnovitelných zdrojů.

   Myslet však na to, co se s přírodou a v přírodě děje, a to ještě navíc v souvislosti s odpovědností naší vlastní osoby, je pro většinu něčím nerealistickým. K vyvození osobní odpovědnosti u většiny lidí vůbec nedochází. Zajímá je jen konzum a vysoký životní standard, který si chtějí užít, byť jen na dovolené, pokud nemohou jindy. Ale to, za jakou cenu se tak děje a jakou uhlíkovou stopu po sobě zanechávají, je nezajímá. To je jim ukradeno.

   Aby se zřekli ježdění autem, leteckých dovolených, nových mobilů, nebo mnoha jiných výhod a výdobytků moderní civilizace jim připadá absurdní. Připadá jim to nemyslitelné, protože oni přece žijí jen jednou, a proto si potřebují života maximálně užít. A to bez ohledu na to, jaké to bude mít důsledky. Bez ohledu na to, co bude s tímto světem, když už budou staří, nebo když zemřou. To je nezajímá, protože hlavní je, aby oni sami vyždímali ze života, co se jen dá.

   Takto lidé uvažují a takto jednají, protože v jejich nitru vládne jen bezbřehý egoismus. Vládne v nich slepé klanění se modle jejich vlastního, fyzického "já". A právě pohanský kult této modly vlastního, fyzického "já", projevující se bezohledným egoismem, devastuje přírodu na naší planetě a žene ji ke kolapsu.

   Z této nastoupené cesty smrti je jen jedno jediné východisko. Ve světě, sužovaném ekologickou krizí a následky konzumu je jen jediné východisko, spočívající v dobrovolné askezi a uskrovnění se. Jediné východisko, které začíná u každého jednotlivého člověka položením otázky: Jak se můžu já osobně omezit a uskromnit do takové míry, aby se moje osobní uhlíková stopa stala pro přírodu naší planety udržitelná? Jediné východisko spočívá v přijetí osobní odpovědnosti za to, co se ve vztahu k přírodě kolem nás děje.

   Pokud ale lidé, jednotlivci, tuto osobní odpovědnost ve vztahu k sobě samým nevyvodil, nic se nezmění a vše půjde stále dál tak, jak jde dnes, až do úplné zkázy. Pokud se lidé, jednotlivci, neuskrovní ve vztahu k možnostem přírody, zničí ji a tím pádem zničí také sebe sama.

   Na tomto místě by mohli mnozí namítat, že rozhodující podíl na ničení planety mají největší výrobci a průmyslové korporace. Ano, ale tady si je třeba uvědomit, pro koho vyrábějí! Kdo je spotřebitelem jejich produkce! Koho nároky, požadavky a blahobyt tím uspokojují! Jsou to masy obyčejných lidí, kterých spotřebě je veškerá tato nadvýroba určena!

   Jak se ale uskromnit v dnešním konzumním světě, ve kterém chce mít každý více a ve kterém výška spotřeby a možnosti užít si jsou věcí společenské prestiže?

   V současnosti žijeme ve společenském klimatu, ve kterém je skromnost a dobrovolné omezování se vnímáno jako bláznovství. Neuvažující konzumní většina si však neuvědomuje, že jedině takovéto "bláznovství" je cestou budoucnosti, protože je pro přírodu udržitelné, zatímco dnešní, obecně uznávaná cesta materiální a konzumní prestiže je cestou k vydrancování přírody a jejích zdrojů. Je to cesta do zkázy.

   Žel, pro konzumního člověka s jeho konzumními hodnotami je uskrovnění nemožné, protože takové něco absolutně odporuje konzumní filozofii života, která dnes letí a ke které jsou masy lidí neustále povzbuzovány prostřednictvím médií, a v nich ustavičně zveřejňovaných reklam na všechno to, co ještě musíme mít.

   Skutečně uskromnit se dokáže pouze člověk s úplně jiným paradigmatem myšlení a celkového pohledu na svět. Skutečně uskromnit se dokáže jen člověk, který je hodnotově vzdálen od mělké, ubohé a zvrácené konzumní filozofie života. Člověk, jehož vědomí je zaměřeno úplně jiným směrem. Směrem k osobnostnímu růstu prostřednictvím nabývání vysokých a ušlechtilých ctností! Směrem k hodnotám Ducha! Směrem k nabývání skutečné lidské zralosti a velikosti.

   Neboť jedině člověk, který kráčí tímto směrem, se stává tím nejpřirozenějším způsobem skromným! Neboť jedině člověk, který zaměří své životní snažení směrem k osobnostnímu získávání hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, dobro, ohleduplnost, čistota, ušlechtilost, lidskost a zdravá spiritualita je schopen brát si od života i od přírody jen tolik, kolik skutečně potřebuje, protože materiální užívání pro něj není prioritou. Neboť jen takový člověk se nepachtí za hodnotami materie, protože usiluje o hodnoty ducha, které jsou pravým bohatstvím. Jsou bohatstvím, které nám nevezme ani smrt, zatímco všechno konzumní a materiální budeme muset zanechat na zemi, a na druhý břeh odjedeme s prázdnýma rukama, jako žebráci. Jako duchovní žebráci a jako zločinci, kteří ve své prázdné honbě za materiálními požitky zničili vlastní planetu.

   Závěr je tedy jednoznačný! Prioritní nabývání hodnot materie a konzumu je cestou do zkázy. Do zkázy přírody, planety i osobnosti člověka, který nakonec skončí v zkáze věčného zatracení.

   Naopak, nabývání hodnot ducha a hodnot vysokých a ušlechtilých ctností, z nichž jednou je i přirozená skromnost, je cestou k udržitelnosti života na naší planetě, a zároveň cestou do výšin Ducha, kde vládne jen štěstí, radost a mír.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š