Kašpárkův sen

Následující sen není příliš fabulace. Skutečně se mi zdál. Dokonce beze všech zmatků a bizarních smyček. Jen některé momenty jsou moje neumělecká licence.

Kráčím zasněženou ulicí. Je téměř konec prosince a nový rok se brzy přihlásí o svá práva. Připomínám, že je to sen, tam je možný všechno, i když současná teplotní realita je někde jinde. Na konci ulice vidím takový ten stánek na kolech se střechou, jak se u něj prodává kafe. Přicházím blíž. Skutečně je to pojízdný stánek, ale místo kávy jsou na jeho desce rozloženy knihy. Všechny jsou od jednoho autora, od bývalého prezidenta Václava Klause. Zvedám zrak k prodavači. Ouvej, on je to skutečně pan bývalý prezident. A v mrazu tady prodává svoje knížky. To je teda věc! Po vzoru našeho velkého bratra, kde se i bývalé hlavy státu stále oslovují jejich titulem, pronáším zdravici:
„Dobrý den, pane prezidente“
Zadívá se na mě tím svým pátravým pohledem.
„Je potřeba udržet a obhájit paradigma naší politiky“, pronáší zvolna, jakoby stál u řečnického pultu a nikoliv u stánku na kolečkách.

„Taky si myslím, pane prezidente,“ odpovídám, aniž bych tušil, o čem to vlastně mluví.

Sáhnu po jedné z jeho knih. Jmenuje se Modrá, nikoli zelená planeta. Pomalu v ní listuji. Pan prezident mě bedlivě sleduje.

„Umyl jste si ruce?“

Tak tahle by se prodavač k zákazníkovi chovat rozhodně neměl, pomyslím si.

„Jistě, pane prezidente, odpovídám lehkou narážkou na známý britský seriál.

V tom se stane něco nečekaného. Václav Klaus se rozesměje, až se za břicho popadá (Připomínám, že stále jsme ve snu).

„Taky se na ten seriál, občane, dívám. Ale řeknu vám, že naši premiéři jsou ještě lepší kusy.“

„Ale vždyť vy jste taky byl…“

Rychle mě přerušil: „Jenomže já jsem hrál první ligu, ti co přišli po mě byli jen amatéři okresního přeboru. O jednom z nich jsem měl dokonce podezření, že je tichý blázen. Kam ho ráno postavili, tam ho večer našli.“

Na psycho analýzy nemám zrovna náladu, tak sáhnu po další knize. Má název Zápisky a postřehy z cest.

„Ta je moje nejoblíbenější,“ říká pan prezident. „Ta se velmi povedla.“

Jeho výrok mě vůbec nepřekvapil. Vždycky měl, a jak se zdá i nadále má, velmi kladný vztah k sebeoslavnému hodnocení. Ale z jakéhosi, pro mě záhadného, důvodu mu chci udělat radost.

„Tak já si ji tedy koupím. Kolik stojí?“

Pan prezident se na chvíli zamyslí. „Dám vám ji zadarmo. Bude nový rok, tak ať na mě vzpomínáte v dobrém.“

A pak najednou bere do ruky ještě jednu knihu a ještě další. „Ty si taky vemte, ať si konečně přečtete něco pořádného.“

Poděkuji a ukládám všechny tři knihy do aktovky. „Hodně štěstí pane prezidente,“ loučím se a odcházím.

Musím být už vzdálen od stánku mnoho metrů, když za sebou slyším takové to táhlé volání:

„Vááám taky štěstíííí …“

Trhaně kynu rukou, jako to dělal poručík Columbo, když odcházel bez ohlédnutí.

A ještě o kus dál slyším už slábnoucí: „A popřejte všéém, kteří vám za to stojííí … ať se jim dařííí…“

Nechávám pana prezidenta i s jeho pojízdným stánkem daleko za sebou.

Nastává čas probuzeni.

A tak přeji vám všem:

Ať se vám všechno daří, mnoho úspěchů a štěstí nejen v tom nastávajícím novém roce, ale - jak říkáme my milovníci češtiny – furt.

Váš František Kašpárek