Cesta s Drogou

Přál si, aby mohl alespoň na chvíli spatřit hvězdy. Udělal to znovu. I přes všechny následky si to dal znovu. Už začínal cítit jak se mu mysl začíná propadat do světa který doufal, že už znovu nikdy neuvidí. Kap. První zpráva z nebes vzkazující pořádnou průtrž přistála s ohlušujícím rámusem těsně vedle jeho nohy. Kdyby padla o trochu vedle, měl jsem mokrou nohu… Možná by mě nějak zranila… a co když mě zranit chtěla… nejde po mě někdo?… NE nemysli na to!  Zkoušel sám sebe přesvědčit, že se nic neděje. Dýchal zhluboka a jako mantru si pořád dokola opakoval ty tři slova nemysli na to, nemysli na to… kap… cítil jako by mu pod nohama praskla lávka a on se řítil přímo do své hlavy. Byl to zvláštní pocit tu být znovu. Chyběl jsem ti? Ozvala se jeho vlastní myšlenka. Nemysli na to, nemysli na to vší silou se snažil udržet se  ale na co by jsme neměli myslet? Vždyť ty na to chceš myslet. Zněl mu hlas jeho hlavě.  pomalinku po lehoučku ale přesto s jemností kladiva mu hlavu přebíral… on sám.

   Spustil se déšť. Ledově studené kapky bez přestání bubnovali na plechovou střechu zastávky. Jediným světlem zde byla stará blikající lampa která stačila na osvícení maximálně dvou metrů v okolí zastávky. Malý ostrůvek světla v obrovském oceánu tmy. Proti jeho ostrůvku to byl ale celý svět. V jeho hlavě zbylo jediné světlo v podobě klíčové dírky kterou se díval jak je jeho mysl cupována na malinkaté kousíčky. Musím něco dělat! Malátně vstal a vratkým krokem vkročil mezi provazce vody. Cítil jak jeho tělem prochází chlad, jak po jeho těle kloužou potůčky vody a představoval si jak s sebou unáší všechnu tu temnotu, to prázdno co zaplnilo jeho mysl. A na chvíli to zabralo, přesně na tu chvíli dokud nezačal přemýšlet.

Byl to zvláštní pocit kdy jeho vlastní mysl stála na druhé straně barikády. Kdy ho každá myšlenka zrazovala ve prospěch něčeho cizího v jeho hlavě. Nebo byl on tím špatným? Najednou, jako když jeho mysl exploduje pod přívalem světla. Oči zahalilo světlo a on ve zlomku vteřiny procitnul. Všechny myšlenky jako by překrýval zlatý film. Byl to povznášející pocit. Doteky kapek bičující jeho tvář jako by ustávaly až interval mezi jednotlivými doteky byl delší než století. A do nastalého ticha jako překrásná melodie zazněla jeho myšlenka." jsem volný"  jeho mysl se zaradovala " teď jsem teprve normální, teď teprve vidím věci tak jak opravdu jsou". Připadal si, jako by celý dosavadní život byl slepý a nyní mu někdo vrátil zrak. A když se tím zrakem rozhlédnul, když se na svět podíval poprvé svýma novýma očima, viděl, že stojí v jakési chodbě. Ne, slovem chodba by se toto místo nedalo popsat. Byl to nikdy nekončící sál jehož stěny byly zdobeny složitými ornamenty z nichž každý vyzařoval lehké nazlátlé světlo co hřálo na duši. Ale to hlavní, co složitostí a krásou vyčnívalo byli stovky dveří táhnoucí se po obou stěnách až kam jeho oko dohlédlo. Žádné dveře nebyly stejné. Dokonce se lišily i ve velikosti a barvě. Přesto společně se vším okolo tvořily dokonalou harmonii barev a tvarů. Ani si neuvědomil, že k jedněm dveřím míří. Jakoby ho k sobě volaly. Jakoby toužily být otevřeny. A tak když jeho vědomí připlulo k nebližším dveřím, otevřel je.

   Zprvu nechápal podstatu informace která na něj uvnitř čekala. Rychle přibouchnul dveře aby následně v jiných spatřil obdobnou situaci. Nemohl se zastavit v dalším otevírání dveří, chtěl najít něco jiného. Ale ať utíkal sebedál do nitra tajemného sálu, za všema dveřmi nacházel to samé. Své chyby. V každých dveřích byla jedna jeho chyba, kterou ve svém životě udělal a čím utíkal hloub tím se objevovaly i jeho chyby zdánlivě dávno zapomenuté. Se stále větší úpěnlivostí hledal nějaký dobrý skutek, nějakou svou vlastnost, na kterou by mohl být hrdý ale vždy na něj čekalo jen zostuzení a hanba.  Ze dveří které nechal ve spěchu otevřené vycházeli jeho špatné skutky vypadajíc jako on sám avšak s jedním rozdílem. Místo očí měli malá zrcátka, ve kterých se odrážela jedna jeho chyba. Zprvu si jich nevšímal, stále hledal něco dobrého ale s postupem času bylo stále těžší je ignorovat. Otočil se, a spatřil ten obrovský dav ve kterém mu každá postava němě ukazovala jeho špatnosti.

  běžel. Už ani neotevíral dveře, už se ani nesnažil na sobě najít něco dobrého, pouze utíkal. A všechny špatné skutky se jako lavina valili za ním.

  prohrával. S každým krokem ho o dva doháněli. Věděl to ale stále utíkal. Ale když už se ho konečky prstů skoro dotýkali prudce zastavil. Okamžitě poté ho lavina jeho chyb  a přešlapů pohltila. Nic z toho nevnímal. Došlo mu totiž něco hrozivého.  a to prozření mu vehnalo slzy do očí.  "já jsem byl postižený"  okamžitě na to se dav rozplynul v nic zanechajíc ho v opět nádherném sálu. Najednou mu všechno dávalo smysl. Celý jeho život dostal řád, pro každou jeho chybu náhle začalo existovat vysvětlení. "všichni se mi smáli a já to ani nechápal" Bylo to jako by mu došly významy všech vtipů které předtím vůbec nebral v potaz a všechny mířily přímo na něj. A co bylo nejhorší, nikdo ho nikdy neměl rád. Byl absolutně sám…

  Po chvíli ve které bolest z prozření nahradila veškeré myšlenky se v něm přeci jedna ozvala. "Co se stane až tento stav odezní" a odpověď přišla okamžitě. "stanu se zase postiženým". Nechtěl aby se to stalo, bránil se tomu ale už nyní cítil jak se zlatavý filtr začíná smršťovat. A za ním nebylo vidět nic než tma. Křičel, kopal kolem sebe ale nic nepomáhalo. Zlatavý povlak zajištující jeho prozření čím dál tím rychleji mizel až z něj zbyla jen tečka o velikosti špendlíkové hlavičky. Naposledy nahlédnul do zlatavé hmoty, naposledy mu hlavou proběhla myšlenka: teď už jsem postižený.  A byl…

Zpráva z novin: osmnáctiletého mladíka srazil poblíž autobusové zastávky Norberg osobní automobil. Lékaři smutně konstatovali nevratné poškození mozku.