O NEPOSEDNÉ POHÁDCE

O NEPOSEDNÉ POHÁDCE

Byla jednou jedna neposedná pohádka. Ta, když byla večer před spaním odvyprávěna, tak pak nešla spát, jako ostatní pohádky, aby zase příští večer byla čiperná a připravená k vyprávění. Ne, tahle neposedná pohádka, po té, co se odvyprávěla dětem, hupla do pelíšku dospělým a odvyprávěla se i tam.

A dospělí řekli „Jé, to byla hezká pohádka!“ A jak už byli ospalí, tak po té pohádce hned usnuli.

„Tak já jsem hezká!“ řekla si ta neposedná pohádka, „tak to se ještě budu vyprávět dál!“

A také ano, a postupně, protože byl večer a lidé se chystali ke spánku, se odvyprávěla všem sousedům v domě, které načapala, jak jdou do postýlek.

A dospělí říkali „Jé! To je hezká pohádka. To se nám po ní bude hezky spát…“ A hned spokojeně usínali. A to se neposedné pohádce tuze moc líbilo, a tak se rozběhla po městečku a vyprávěla se a vyprávěla…

A tu od lidí slyšela: „Nu, byla by to moc hezká pohádka, ale vypráví se tuze ospalým hlasem. Tak nás to uspalo, že už ani nevíme, jak vlastně skončila. A jestli vůbec měla dobrý konec, jak se na každou pořádnou pohádku sluší… To se nám nebude dobře spát, když nevíme, zda to vyprávění dobře dopadlo.“

A neposedná pohádka si řekla „No jo, já už jsem z toho samého vyprávění pěkně ospalá!“ A dala si pořádný silný černý kafe. A zase už se běžela dál vypravovat.

Ale pak zase slyšela: „No, byla by to moc hezká pohádka, ale jak unaveným hlasem se vyprávěla! Jestlipak ona nebude nemocná? Ó, to se nám bude nedobře spát, když teď máme strach, jestli pohádka nestůně…“

Pohádce to bylo líto a skutečně už byla notně unavená. Posadila se na pelest postele a podívala se z okna ložnice, kde právě byla… A, „propána, ono už svítá!“ Honem honem běžela do své postýlky, ale dlouho, předlouho nemohla usnout. Stále musela počítat, kolikrát že se to odvyprávěla. Počítala: „Jednou, dvakrát… desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát… Ne, ve městečku to bylo přesně čtyřicet pětkrát. A pak hostům v hotelu u nádraží, potom ve spacím vagóně, ve vesnici za městečkem, ba i na faře… No, dohromady sto osmdesát pětkrát!

A pak teprve konečně usnula. Ani se sama sobě neodvyprávěla, jak z toho všeho byla celá ucaprtaná.

Jenže to už byl čas, kdy pořádné pohádky vstávají, aby načerpaly od sluníčka úsměv, od mraků trochu toho pohádkového strachu, a od lesa konejšivého šera a chládku k usínání.

Všechny ostatní pohádky už vstávaly, jen neposedná pohádka spala jak drvoštěp po práci v lese.

Dalo jim to práci, ale přece nakonec neposednou pohádku vzbudily, protože pohádková vyprávěcí povinnost je pro pohádky nade vše. Přece pohádky, které se nevyprávějí, ty už pak nejsou, že!?

Nevyspalá neposedná pohádka byla celá malátná a ostatní pohádky se strachovaly, zda se neposedné pohádce něco nestalo a tak se začaly ptát, copak se událo, že je tak ospalá.

A tak jim neposedná pohádka odvyprávěla vše o tom, jak se sto osmdesát pětkrát odvyprávěla.

Pohádky spráskly ruce! No, to je nadělení! Vždyť každá pohádka by se měla za večer vyprávět nanejvýše jednou! Teďko se více, než půl roku nesmíš vyprávět! A co když se za tu dobu zapomeneš? To bys pak už nebyla! Když se pohádka zapomene, tak zmizí!

Neposedná pohádka se dala do úpěnlivého pláče. „Já nechci být zapomenutá! Všichni říkali, že jsem hezká…“ A plakala a plakala velké pohádkové slzy…

Ostatní pohádky okolo sklesle posedávaly a byly celé bezradné a smutné.

Až jedna velmi stará a velmi dlouhá pohádka – bylo ji na velkou tlustou knihu – řekla: „Takhle by to nešlo! To bychom světu daly! Vyprávět se smutné, bezradné a skleslé! No, toť! To nejde! Zeptáme se Pohádkáře!“

Pohádkář, starý drobný bělovousý mužík s krásně modrýma dobrýma usměvavýma očima, hned věděl, o co jde. „Inu, to máte tak, někdy nějaké pohádce vleze její krása do hlavy a pak se vypráví, vypráví a vypráví, až se uvypráví, až už se vyprávět ani nemůže. A jak se nevypráví, pak se tím nevyprávěním zapomene a je po ní veta… Takhle už skončilo plno, přeplno pyšných, sebestředných, ba i neposedných pohádek. A mnohých z nich je škoda. Hlavně ty neposedné bývají opravdu líbezné…“

„Ano, ano, pane Pohádkáři, ta naše neposedná pohádka je právě taková! Prosím, pomozte nám ji zachránit, aby se nezapomněla!“

„Mnóóóó… Když tak svorně prosíte a za tuhle neposednou pohádku tak orodujete, měl bych jeden nápad. Kolikrát, že se za jeden večer ta neposedná pohádka odvyprávěla? Sto osmdesát pětkrát? To je více, než půl roku, co se teď nebude moct vyprávět! To by se jisto jistě zapomněla! Ale když tuhle neposednou pohádku přeložíme do alespoň třiceti jazyků, tak, sto osmdesát pět děleno třiceti, je šest a pět zbyde, tak by se nevyprávěla jenom týden a to by se ještě nezapomněla!“

A protože v každé zemi na světe mají svého Pohádkáře, a i když každý vypadá trochu jinak a mluví jinou řečí, přeci jen si všichni Pohádkáři přímo pohádkově rozumějí, tak společně přeložili naši neposednou pohádku ne do třiceti, ale hned do více než šedesáti jazyků! Vzpomněli si totiž, že není jenom čeština, slovenština, němčina, francouzština, vlámština, velština, angličtina, italština, polština, ruština, bulharština, maďarština, španělština, portugalština a mnoho a mnoho dalších jazyků, ale že jsou i jejich různá nářečí. Jenom za češtinu to bylo například středočeské, pražské, buděj’cké, doudlebské, chodské, kérkonošské, petácké, čuhácké, ostravske, šlonske, valašské, kelečské, slovácké, kopaničářské a další a další nářečí… A podobně i v ostatních jazycích…

A tak, protože se najednou a současně vyprávěla neposedná pohádka v tolika jazykových podobách, mohla se začít vyprávět dokonce už za tři dny – a to tedy sama sebe opravu vyprávět nezapomněla!

A proto se dodnes některé pohádkové příběhy vyprávějí po skoro celé Evropě hodně podobně.