Konec Rudé planety

„Naše země nevzkvétá,“ poznamenal Císař při pohledu z okna a nespokojeně poposedl na Rudém trůnu.

Rozhostilo se ticho.

„Na každou věc se dá koukat ze dvou stran,“ odkašlal si Pokladník a podbízivě se na něho zakřenil. V podbízivých úsměvech a květnatém pochlebování byl velmi zdatný, proto se udržel ve vysoké funkci téměř celý život.

„Co tím chceš říci?“

„Že sice možná nevzkvétáme, ale zase máme jeden z nejrozvinutějších průmyslů, ekonomika roste strmě vzhůru, téměř nevíme, co je to nezaměstnanost, naši občané se těší blahobytu, jaký dosud nezažili a navíc máme nové logo,“ vytasil se s jakousi čmáranicí v červeném kolečku.

„To ovšem nic nemění na skutečnosti, že Rudá planeta hnije,“ zamračil se ošklivě Císař a začal vztekle chodit sem a tam, až se mu faldy na tučném břiše přelévaly ze strany na stranu. Byl samý bolák a vřed, na holé lebce živořilo už jen několik vypelichaných chlupů ve smutné ozvěně kdysi hustého vlasového porostu.

Jeho věrným podřízeným se nevedlo lépe. Všichni byli nějakým způsobem nemocní, opuchlí nebo unavení. Špatně se jim dýchalo, usínalo i probouzelo. Často je bolela hlava, trpěli zažívacími a kožními problémy.

„Otrávili jsme si vodu, půdu i vzduch. Vylovili zvěř a vykáceli stromy, zničili jsme všechno, co mělo nějaký smysl!“ máchl vztekle pravicí směrem k obrovskému dvoukřídlému oknu, odkud se jim naskýtal výhled na šedivé budovy továren a montoven, ze kterých vyjížděl jeden nákladní vůz za druhým. Všechny napěchované k prasknutí průmyslově vyrobeným zbožím. K černým neprostupným mrakům, stoupal tmavý dým z vysokých betonových komínů.

„Rád bych vám připomenul, že to byl váš nápad – být nejlepší. Vyrobit toho nejvíce a ekonomicky ovládnout svět. Ještě v minulé dekádě jste si pochvaloval, jak ta výroba hezky šlape a že nám nic nestojí v cestě ke světovládě,“ poznamenal kousavě Pokladník, který pro tuto chvíli zapomněl na podlézavost a poodhalil svou pravou tvář.

Císař zmlkl, poté se s výčitkou otočil k ostatním přísedícím, kteří na něho nervózně poulili svá očka.

„Proč mě nikdo nevaroval, že našemu světu hrozí apokalypsa?“ rozhodil bezmocně rukama.

„Já tě varovala,“ ozvala se vyčítavě Kněžka, se kterou chvíli spal, ale pořád vedla nějaké otravné ekologické řeči, které ho nebavily, tak ji zapudil.

„Já také,“ špitl nesměle Vědec.

„Proč mě nevaroval někdo, jehož názory mají nějakou váhu?!“ upřesnil Císař.

Po těch slovech se Kněžka uraženě zvedla. Vysoké podpatky zacvakaly na mramorovém dláždění, načež se ozvalo vzteklé bouchnutí dveřmi.

Vědec si tichounce odkašlal, mírně zrudl a sklopil zrak k zemi. Už od malička si přišel nedoceněný a jeho nynější pozice tento pocit jen umocňovala.

„Mám nápad!“ zazněl do napjatého ticha hřmotný hlas Generála Císařovy armády.

Všichni se k němu se zájmem a notnou dávkou závisti otočili. Zatímco každý hledal způsob, jak se ze situace vyvinit, on byl o krok dále. Měl nápad.

„Když Rudá planeta hnije, co takhle najít planetu novou - zdravou a přestěhovat se tam?“

Mezi přísedícími to zašumělo. Nápad to byl skvělý, takřka geniální. Mělo to však jeden malý háček…

„Vědče?“ otočil se Císař k hubenému mužíkovi ve zmačkaném bílém plášti, jehož neuroticky těkající zraky roubily tlusté dioptrické brýle.

„Výsosti?“

„Vynalezneš meziplanetární lety, abychom mohli ten geniální nápad realizovat!“ zaskřípěl vládcův hlas jako nehty po polystyrénu.

„Cože?“ zbledl vědec. „To nemyslíte vážně! Realizace takhle obtížného projektu nebude nejspíš vůbec možná. Věda je značně podfinancovaná. Nemáme na tak ambiciózní výzkum dostatek prostředků…“

„Dostaneš peněz, kolik budeš chtít. Objevení nové obyvatelné planety je prioritou číslo jedna. Musíme něco udělat. Musíme pryč. Vždyť tady se nedá žít,“ podíval se smutně z okna Císař.

Všichni začali zuřivě pokyvovat hlavami.

Vědec nostalgicky zavzpomínal na časy, kdy ho podceňovali.

***

Uplynula další dekáda a stav Rudé planety se nelepšil. Naopak. Každý den přibývalo odpadu, hniloby, plísně a špatné nálady. Vzduch houstnul chemickým zamořením, pitná voda mizela ze studen a přehrad, nahrazována barevnou kalnou břečkou, která se dala používat jen po speciální, velmi nákladné filtraci.

Obyvatelé trpěli depresemi a nemocemi. Propadali beznaději. Přestávali mít důvěru v lepší zítřky. Přestávali věřit Rudému Bohu i svému Císaři. Začala občanská válka o suroviny. Ostrůvky nezamořených území obsadily ozbrojené guerilly a odmítaly tam kohokoliv pustit.

Císař byl čím dál tlustší, zoufalejší a nepříčetnější. Přetékal přes Rudý trůn do všech světových stran a nešel daleko pro vysoké tresty. Z kdysi pohledného sebevědomého muže se stal odulý agresivní despota plný vředů a nenávisti, která ho žrala zevnitř jako červ. Radost ze života z něho zcela vyprchala, z původní energické osobnosti zbyla karikatura vládce, který cítí, jak plíživě přichází o svoji moc.

V trůnním sále vládlo tíživé ticho. Poslové dobrých zpráv sem dávno ztratili cestu a o beznaději, která čpěla z každé škvíry či zákoutí, nebylo bezpečné mluvit nahlas. Tudíž zde každý trávil svou pracovní dobu mlčky, ponořený hluboko do vlastních chmurných myšlenek.

V tom někdo zakašlal.

Všichni sebou překvapeně trhli a upřeli pozornost jeho směrem. Ono tedy kašlání v tomto světě nepatřilo k ničemu mimořádnému. Dusivým kašlem tu trpěl kdekdo. Teď však šlo o takový ten druh zakašlání, jako když se někdo nesmělý pokouší strhnout na sebe trochu pozornosti a neví, jak na to.

Byl to Vědec. Celý nesvůj přešlapoval na místě a klopil zrak k zemi. Netušil, jak začít. Jeho rétorické schopnosti nebyly valné. Z mluvení před lidmi trpěl úzkostí.

„Co chceš?“ osopil se na něj Císař. Na moralizovaní, kam jsme to navzdory opakovaným varováním dotáhli, neměl náladu a vědci nic jiného poslední dobou nedělali.

„Dlouho jsem bádal a ehm…“ zamumlal mužík.

„Cože? Mluv srozumitelně,“ zamračil se netrpělivě Císař.

„Podařilo se mi vynalézti,“ ztišil hlas do šepotu.

„Nenapínej nás? Co se ti povedlo vynalézt!“

„No… ehm,“ leštil muž pohledem podlahu.

„No, co?!“

„Meziplanetární lety,“ vysoukal ze sebe s nemalými obtížemi konečně Vědec.

„A to nám říkáš jen tak?! Jako kdyby snad nešlo o tu nejdůležitější věc za poslední dekádu?!“

„Jsem dobrý ve vynalézání, ne v sebeprezentaci,“ ohradil se Vědec.

To už ho ale nikdo neposlouchal, jelikož všichni začali bujaře slavit, tančit a jásat. Objímali se a veselili. Alkohol tekl proudem, hudba hrála.

Vědec tiše odešel.

***

Malá vojenská raketka model 1. 1. 1. - nejmodernější civilizační výdobytek Rudé planety obsahoval ledničku na chlazené nápoje, porouchaný kávovar se zaseklou kapslí, syntetizátor geneticky upravených pokrmů, tři nevysypané popelníky a dva vojíny, Norise a Borise, pověřené speciálním úkolem.  

Hřmotný, obhroublý Noris a útlý, téměř rachitický Boris si byli podobní asi jako salvový raketomet a dámská kosmetická taštička. Mohutný svalovec Noris miloval masivní zbraně, silné motory, hektolitry alkoholu a macaté servírky z barů na předměstí. Jeho charakter trpěl nedostatečně vyvinutým pudem sebezáchovy, láskou k destrukci i sebedestrukci a nechutí uklízet si skřínku. Nenáviděl veškeré nadřízené, kolegy, jakoukoliv práci, vojína Borise a svou matku.

Vojín Boris svou matku naopak bezmezně obdivoval a tajně se oblékal do jejích šatů. Nadřízeným se neustále snažil vlichotit do přízně a kolegům podkuřoval všemi možnými způsoby. K jeho nesmírnému rozčarování ho však nikdo z výše zmíněných za to neměl rád. Velmi často se kvůli tomu trápil a tajně na záchodku polykal slzy.

K jeho zálibám patřilo psaní poezie, péče o záhon léčivých bylinek umístěný před základnou, který tam sám umístil a úklid skřínky.

Borisův charakter trpěl nedostatkem sebevědomí, neschopností čemukoliv čelit zpříma a velmi silnou nechutí pracovat s vojínem Norisem. Nicméně mu nic jiného nezbývalo, protože nikdo jiný ani s jedním z nich dělat nechtěl. Úkol objevit novou obyvatelnou planetu jim byl zadán, jelikož raketka model 1.1.1. nebyla ještě vůbec prozkoušená a oni se jevili jako nejvíc postradatelní.

„Podívej,“ máchl pravicí Noris k malé lesklé obrazovce, když se dostali na orbitu.

„Co to je za šedivý, scvrklý hnus?“ otřásl se Boris.

„Náš domov těsně před apokalypsou,“ ušklíbl se Noris. „Máme kliku, že bereme roha.“

„Jak to myslíš, bereme roha? Máme přece veledůležitý úkol!“ vykvikl svým vysokým, pištivým hláskem Boris.

„Jasně, najít nějaký místo, který není takhle v prdeli a vyvalit si tam šunky.“

„Nechal jsem doma svou matku a záhon s bylinkami. Mám odpovědnost. Nemůžu jen tak vzít roha. Navíc jsem poslal báseň do jedné literární soutěže a zajímá mě, zda náhodou nevyhraje.“

„Jsi ztracenej,“ ušklíbl se Noris a zapálil si cigaretu. Vzduch prolnul šedavým kouřem.

 Boris se rozkašlal a urychleně si nasadil respirační roušku. Poté však jeho pohled zabloumal k obrazovce umístěné na zcela opačném konci místnosti.

„Norisi, zírej!“ vyhrkl a nevěřícně vyvalil oči dokořán.

Jeho kolega se otočil.

„No paráda!“ zajásal.

Byla tam. Rudá, blyštivá, nádherná, dosud nezničená. Kypící životem. Ráj vábící k návštěvě a posléze k nastěhování.

Boris na nic nečekal, usednul za řídící jednotku, naprogramoval kurz a pevně se připoutal.

Noris típnul cigaretu do jednoho z přeplněných popelníků a umístil své masivní pozadí hned vedle. Bezpečnostní pás cvakl. Všechno se zamlžilo a raketka 1.1.1. vyrazila vstříc k obzoru.

***

Císař se probudil prudkým trhnutím. Vztyčil se zmateně na lůžku a roztřeseně se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se mu, že umírá. Vzduch smrděl. Rozkašlal se dusivým kašlem a k ústům si přiložil respirátor. Zhluboka se nadechl. Na krátký okamžik se mu udělalo lépe. Věděl však, že to je jen dočasné. Smrt byla všudypřítomná. Brala si jeho nejbližší jednoho po druhém a on tušil, že půjde brzo na řadu. Viděl ji v četných halucinacích, jak si brousí kosu a kyne mu svou kostnatou pravicí, jak na něho mává a vábí ho na druhý břeh…

Ozvalo se zabušení na dveře.

Císař nadskočil.

„Ještě ne,“ zachrčel. Tvář mu zpopelavěla, srdce se rozběhlo jako zběsilé.

„To jsem já Výsosti,“ uslyšel chraplavý Generálův baryton.

„Co tu chceš?“ vykvikl, stále pořád značně nesvůj. To by mu ještě tak chybělo. Aby mu v nestřeženém okamžiku někdo vyhlásil válku.

„Nesu zprávy, které nesnesou odkladu. Dobré zprávy,“ upřesnil muž.

Císař se znova nadechl z respirátoru a s očekáváním upřel zrak k příchozímu.

„Z výzkumné raketky model 1. 1. 1. jsme dostali první hlášení. Naší průzkumné jednotce se podařilo nalézt obyvatelnou planetu. A co je nejlepší, je úplně stejná jako ta naše, ovšem dosud neponičená. Tamní obyvatelé nejsou na tak vysokém vývojovém stupni, aby byli něčeho podobného schopni. Neovládají mezihvězdné lety. Lépe řečeno neovládají žádné lety. Zbraněmi nazývají klacky seříznuté do špičky a oblečením sukně ze zvířecích kůží.“

„To se nám ale výborně hodí, nemyslíš? Alespoň konečně využijeme sklady přetékající municí, kterou jsme si vyrobili do zásoby.“

„Takže dáváte plný souhlas k osvojení nové planety všemi prostředky?“

„Jistě, je potřeba vyřešit problém jednou provždy. Nech vyrobit co nejvíc raketek, vyzbroj svou armádu a vyčistěte to tam do posledního muže.“

„Od žen ne?“

„Ženy si nechte jako odměnu za dobře vykonanou práci. Až bude planeta čistá, vhodná k nastěhování, pošlete zprávu. Nechám mezitím vytvořit speciální transportní moduly, ve kterých se přesuneme za vámi a začneme nový život.“

„Jak poroučíte Výsosti,“ srazil k sobě paty Generál.

Císař se s úlevou usmál a zhluboka nadechl. Najednou to šlo, i když vzduch stále smrděl. Měl pocit, jako kdyby se mu z plicních sklípků odvalil těžký žok, který na nich až dosud seděl a připravoval ho o kyslík.

***

Vojín Noris a jeho nedobrovolný parťák vojín Boris pozorovali, jak Armáda Rudé planety dobíjí místní obyvatele, jejichž obrana byla směšně neúčinná. Polonazí, jen v bederních rouškách, ozbrojení klacky a kameny neměli proti příchozím vůbec žádnou šanci.

Byla to jatka. Krev tekla proudem, těla dopadla do zdupané hlíny, lidé v bolestech umírali. Křičeli, prosili a nikoho to nezajímalo.

„Co jsme to provedli?“ vypravil ze sebe šokovaně útlocitný Boris, když viděl, jak přímo před ním vojáci vyvádějí z malé hliněné chýše několik mužů, nechávají je pokleknout a pak je bez skrupulí střílí přímo do týlu.

„Zachránili jsme náš domov,“ odvětil Noris, kterého celá záležitost nechávala ledově klidným.

„Ale jim jsme přinesli jenom zhoubu a smrt. Nic neprovedli.  Nezasloužili si to.“

Noris jenom pokrčil rameny a zapálil si cigaretu.

„Tak to ve válkách chodí. Slabí umírají, silní bohatnou a získávají území. Buď rád, že jsme na tý správné straně hlavně. Nebude to dlouho trvat, planeta bude čistá, my se staneme hrdiny a ty nejhezčí kočky nám budou ležet u nohou. Co chceš víc?“

Boris mlčel. Situace neměla žádné dobré řešení. Bylo to buď my anebo oni. A jenom hlupák by se rozhodl, že oni.

***

Císař učinil několik nejistých kroků po výsuvných schůdcích a opustil obrovský přepravní modul, který sdílel se svými nejbližšími. Pod nohama ucítil pevnou zem. Byla rudá, živá, nádherná. Zhluboka se nadechl a prudce vydechl. Konečně to šlo. Vzduch nesmrděl. Voněl novou nadějí.

„Vše je vyřízeno k vaší plné spokojenosti,“ objevil se generál. Císař si povšiml, že si utřel do kalhot velký zoubkovaný nůž špinavý od krve.

„Výborně,“ usmál se. Za ním vykukoval Pokladník, Poradcové a Kněžka, která už s ním zase spala, protože nevěděla, co lepšího dělat.

„Co bude dál?“ zeptal se opatrně Pokladník, když se i jeho lakýrky dotkly země.

„Co by? Je to tady panensky čisté. A co se dělá s pannami?“ položil řečnickou otázku císař.

Všichni se k němu s očekáváním zahleděli.

„Zprzní se!“ rozchechtal se svému vtipu.

„Takže?“

„Bude se slavit, bude se hodovat, bude se žít. Plnými doušky vychutnávat každý den, protože jsme zachráněni!“ zvolal nadšeně.

***

A zase se stavělo, vyrábělo, jedlo, pilo, spotřebovávalo. Travnaté planiny se proměnily v beton, hliněné chýše ve vysoké domy, stromy nahradily tovární komíny. Nová planeta pomaličku, pozvolna měnila svůj ráz.

„Norisi, podívej!“ vyrušil Boris svého kolegu, který právě na střídačku klátil dvě nadmíru vyvinuté domorodkyně.

„Co je?“ odsekl rozmrzele Noris, frustrovaný z toho, že navzdory jejich hrdinství, stále musí se svým změkčilým a útlocitným parťákem sdílet ubikaci.

„Tam venku…“ vypravil ze sebe slabší z obou mužů a roztřeseným prstem ukázal k oknu.

Noris tím směrem stočil pohled a polkl. Tohle nevypadalo dobře. Nad střechami Císařova paláce, který se zpupně tyčil na nedalekém kopci, se objevila podivná plavidla. Byla velká, lesklá, aerodynamicky dokonalá a co bylo nejhorší, vysouvala hlavně.

„Co to dopr…“ otevřel dokořán ústa Noris.

Zablesklo se a vzduch proťal pruh podivného jasného světla. Zahřmělo jako při bouři a Císařův palác se proměnil v hromádku šedivého popela. Zafoukal vítr a hromádka byla pryč.

„Do hajzlu,“ ulevil se svalovec.

„To nevypadá dobře,“ zbledl Boris.

Obě ženy opustily postel a nalepily se k oknu. Chvilku pozorovaly, co se venku děje. Když jim to došlo, začaly se smát a nebyl to hezký smích. Ale zlomyslný, plný zadostiučinění.

„Musíme bojovat, musíme se bránit!“ zařval Noris a vydal se směrem ke skladu střeliva.

„Já bych se raději někam schoval,“ poznamenal Boris.

Jeho kolega ho však neposlouchal. Rázoval si to dlouhou chodbou k areálu, kde stály zaparkované bojové raketky třídy 1. 1. 1..

Zablesklo se znovu a hangár i s raketkami zmizel v obláčku zvířeného prášku.

Noris se zastavil.

Boris do něho narazil.

„Mají raketky třídy 2.2.2.,“ zašeptal s bázní, když se mu dostalo lepšího rozhledu.

„A do hajzlu! S takovým arzenálem nás vyhladí!“ vyhrkl rozčileně Noris.

Jako potvrzení jeho slov se vzduchem mihl další záblesk, který proměnil vojenskou základnu i s oběma vojíny v kupičku šedavého prachu.

***

A co bylo dál? Můj milý, možná jediný čtenáři?

To nevím, protože jsem třešně, před dovolenou opomenuté na okně, vyhodila do koše. Lítaly nad nimi mušky.