Ledové sevření

Western

Oheň před Shawneeho přístřeškem vesele praskal a od obou mužů sedících u něj zaháněl studené prsty přicházejícího podzimu. Shawnee napůl ležel podepřený sedlem, zraněnou nohu pohodlně nataženou a levou ruku zavěšenou v šátku. A Chris měl pro něj, jako každý večer, co za ním zašel, nějakou otázku.

„Hele, vrtá mi to hlavou celý den. Řekl jsi, že Jesse tobě zachránila život rozhodně víckrát, než ty jí. Už tomu se dá těžko věřit, ale ty navíc pořád opakuješ, že nebyla žádný pistolník a pistoli prakticky nepoužívala. Tak jak tedy?“

Shawnee zvedl udiveně obočí. „Tohle ti nevyprávěla?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Hmm... Hned první rok, co jsme se seznámili, se udály tři příhody, kdy mi zachránila život naprosto bez debaty a zbraň k tomu nepotřebovala ani jednou. Chtěl jsem už jít spát, ale jednu ti povím, jestli teda chceš. “

„Jasně,“ zasvítily Chrisovy oči a Shawnee spustil.

„Stalo se to na začátku zimy. Najednou začalo pořádně sněžit, strašlivě se ochladilo a tímto pekelným mrazem jsme se vraceli ke mně do srubu. Na takový chlad jsme nebyli dostatečně vybavení, byla nám zima, oba jsme byli strašně utahaní a už jsme se opravdu těšili dovnitř, do tepla a do postele, já asi až moc. Sjížděli jsme svahem, nevím, na co jsem myslel, asi už jsem se viděl hlavně doma, popohnal jsem Lemmyho a hrnuli jsme se dolů jako velká voda. Jesse na mě něco volala, ale jela na Shaneovi za mnou a přes svistot větru jsem ji neslyšel. Úplně jsem zapomněl, kde vlastně jsme, kudy to jedeme, všechno bylo stejně bílé a já nedával pozor, nemyslel jsem, prostě jsem jel a vlítnul přesně do malého jezírka, co bylo pod svahem. Tenká vrstva ledu unesla váhu sněhu, takže na první pohled mě nic nevarovalo, ale ještě neměla šanci unést koně s jezdcem. Ani se snad neozvalo žádné zapraskání, rovnou jsme se propadli do vody, ledové kry všude kolem nás. Lemmy se vyděšeně snažil vyškrábat ven, ale led se pod ním dál bortil a on okolo sebe zběsile bil nohama. Jesse už byla také dole a naléhavě na mě volala, tak jsem ji konečně začal poslouchat.

„Lemmyho nech! Plav od něj!“

Měla pravdu, Lemmy byl v té chvíli opravdu nebezpečný, odstrčil jsem se od něj a snažil se vyškrábat na druhou stranu. Ale měl jsem kalhoty, boty, kabát, všechno mě to táhlo ke dnu, a já najednou zjistil, že se na hladině nedokážu udržet. Začal jsem klesat, topil jsem se. Poslední nádech už byl i s vodou a pak se mě zmocnila hrůza. Zahájil jsem úporný zápas s knoflíky kabátu, ale nešly rozepnout, prsty mi v té ledové vodě okamžitě ztuhly a ztratily cit. Byl to marný boj, prohrával jsem každičkým okamžikem.

Jesse mezitím objela jezírko, přivázala laso k sedlu, na druhém konci udělala oko a hodila ho po mně. Až na třetí pokus jsem si té smyčky všiml, konečně jsem se oběma rukama pořádně zahákl a Shane mě po Jesseině povelu vytáhl ven. Při tom jsme mým břichem podrtili hromadu pobřežního ledu, ale byl jsem na suchu, mohl jsem ze sebe vykašlávat vodu a v klidu se vydýchávat ve sněhu. Což byl samozřejmě veliký omyl, jak jsem vzápětí zjistil. Jesse mi sebrala z rukou laso, a už se hnala zpátky na druhou stranu, kde stále ještě bojoval Lemmy. Dostala se k jeho uzdě a poslala Shanea táhnout, ale břeh tam byl moc strmý, neměli šanci. Jesse odhodila kabát a skočila k němu do vody, aby získala druhé laso z jeho sedla a přivázala ho i tam. I ona s vodou bojovala, na břeh jsem ji pak musel vytáhnout za ruku. Vedla Shanea, aby Lemmyho odtáhl do strany, kus vedle, kde byl lepší výlez z vody, ale moc se to nedařilo, museli jsme my táhnout do strany a Shane Lemmyho hlavu ven z vody, protože Lemmy už byl zesláblý a začínal se topit. Byl to strašlivý zápas, nechali jsme tam všechny síly, Jesse teda doslova. Když jsme ho konečně vytáhli, zhroutili jsme se úplně vyčerpaní do sněhu. Ale tak jsme nemohli zůstat, my i Lemmy mokří, okolo nás ten hrozný mráz… oba jsme věděli, že nutně potřebujeme oheň. A to hned.

„Dej mi minutku, jen si vydechnu,“ řekla Jesse přes drkotající zuby a zavíraly se jí při tom oči. Okamžitě jsem si uvědomil, že už je vážně na konci sil, ona usne a zmrzne. To mě vyburcovalo. Přinutil jsem ji zůstat vzhůru, svléknout všechny ty nasáklé obleky, u ní v sedle jsem našel rezervní košili a ona měla suchý kabát. To bylo všechno, co jsem jí mohl obléknout, zbytek našich věcí byl beznadějně mokrý. Stejně už na ní všechno mrzlo, pochopitelně i na mě, ale já se hýbal, aspoň trochu jsem se zahříval pohybem, ona už ne. Její vlasy ztuhly do tvrdých pichlavých klacků, nikdy předtím ani potom už jsem nic podobného neviděl. Stulila se do toho kabátu, lehla si a už se ani nehnula. Věděl jsem, že musím jednat rychle. Bleskově jsem přinesl nějaké větve, z okolních smrčků nalámal chrastí, ometl sníh, kterého naštěstí ještě tolik nebylo, a založil oheň. Jesse jsem k němu přesunul a vyrazil pro další klacky. Rozdělal jsem ještě jeden oheň z druhé strany a při jejich zásobování dřevem jsem lítal sem tam jako fretka, oba pěkně sálaly a já začínal být celkem zahřátý. Jesse jsem z toho kabátu vybalil, aby k ní teplo pořádně mohlo a pustil jsem se do vaření čaje a sušení našich věcí. Taky jsem mezitím v rámci možností otřel oba koně a uvázal je v dosahu tepla z ohně, což se jim moc nelíbilo, ale měli smůlu, musel jsem se postarat hlavně o Jesse. Dostal jsem do ní hrnek čaje, a pak už to bylo lepší, vzpamatovala se natolik, že začala spolupracovat a přestalo hrozit, že mi tam zmrzne. Když jsme všechno usušili, oblékli jsme se a vyrazili ke srubu. Nikdo z nás už nemohl, my ani koně, byla to strastiplná cesta. A hrozně pomalá. Já byl jako na trní, protože jsem se cítil mizerně a bylo mi jasné, že Jesse na tom bude minimálně stejně, ale spíš hůř, události našeho prvního léta byly ještě příliš živé a já se začal strašlivě bát.“

„Jaké události?“ přerušil ho zvědavě Chris.

Shawnee se na chvilku odmlčel. „To patří k tomu příběhu, co ti stále dlužím. Ale dnes ne, Chrisi, to je opravdu dlouhé vyprávění. Byla nemocná, skoro umřela. Hrůza z těch zážitků ve mně zůstala ještě léta a já se o ni příšerně bál pokaždé, když hrozilo, že by se to mohlo zopakovat. A tohle byl přesně ten případ. Takže jsem se snažil spěchat, co to šlo. Jesse usínala v sedle, párkrát to bylo jen tak tak, že nespadla. Když jsme konečně dorazili, cpal jsem ji rovnou do postele a ona se nebránila, což dávalo za pravdu mým obavám.

„Promiň, Wille, ani neudržím oči. Asi ti tu s ničím nepomůžu.“

„Jen pěkně zalez a spi, o nic se nestarej. Za chvíli tam taky hupnu.“

Zatopil jsem, obstaral koně, uvařil čaj a zalezl k ní. Bylo mi čím dál hůř, usnul jsem jako dřevo a vzbudil se až druhý den ráno. Měl jsem zimnici, hlava mi třeštila a každý nádech mě nutil ke kašli.

„No pěkný!“ pomyslel jsem si a otočil se k ní. Stále spala vedle mě, nemohl jsem poznat nic. Ještě nějaký čas jsem se snažil vydržet, ale kašel mě samozřejmě přemohl a její oči se okamžitě otevřely. Chvíli se na mě starostlivě dívala a pak mi dlaní přejela po čele a tváři.

„Jsi nemocný,“ řekla a už se vymotávala z deky.

„No počkej,“ zadržel jsem ji. „Co ty? Jak je tobě?“

„V pohodě,“ usmála se na mě, viděl jsem, že mluví pravdu. „Jen pěkně lež. Teď se budu já starat o tebe.“

Byl bych samosebou normálně vstal, ale přiznávám, že bylo příjemné nemuset, takže jsem se zase zavrtal pod přikrývku a nechal ji hospodařit.

„Kde máš tu kůru, svařím ti ji, máš horečku,“ sháněla se za chvíli.

„Tohle nic není, Jesse, škoda vrby, za pár dní budu v pořádku i bez ní. Schováme si ji, až bude opravdu potřeba.“

Trochu protestovala, ale nepovolil jsem, věděl jsem, že mi nic vážného není. Jesse mě teda přinutila ležet další dva dny, ale pak už mi bylo dobře a jen jsem ještě chvíli kašlal.

Tak,“ vydechl Shawnee, „to je jeden příběh, jak mi ten rok i bez pistole zachránila život a zároveň také příklad toho, že vydrží víc než já. Měl jsem dost času o tom přemýšlet, byla vyčerpanější, vydala se opravdu ze všech svých sil, přesto to ustála a já ne.“

„I tys jí zachránil život, zmrzla by tam, nebýt tebe,“ řekl Chris zamyšleně.

„Ne, to se nepočítá. Celé se to stalo kvůli mojí blbosti, ona by beze mě to jezírko objela a v pořádku dorazila do srubu.“

„Ano, to jistě. Myslel jsem to jinak. Staral ses o ni, o sebe ne. Proto jsi to odnesl. Navíc ses topil, nadýchaná voda ti určitě neprospěla a ani ten samotný zážitek ti na odolnosti nepřidal. Byl jsi zranitelný. Přesto ses dokázal vzchopit a nenechal ji zmrznout, zvládnuls toho víc, než říkáš.“

„Chrisi!“ užasl Shawnee. „Ty mě obhajuješ, místo abys nadával.“

„Ne, to byla jen věcná poznámka. Pohled zvenku. Divím se, že ty, vždycky tak nad věcí, jsi ztratil svou chladnou rozvahu,“ ušklíbl se, „a nevidíš to ze všech úhlů. Ale to je jedno, blbost to každopádně byla, bez debaty. Vytrestalo tě to dost.“

 „Jo, to jo,“ odpověděl Shawnee, vážně zahleděný do ohně. Chvíle ticha se prodlužovala, oba muži zůstávali ponořeni do svých vlastních myšlenek. Potom Shawnee pohlédl zpříma na Chrise.

„Tak jdi už, půjdu spát.“

Ten pokýval chápavě hlavou a začal se zvedat. „Díky za ten příběh. A za to, žes dokázal uznat svoji chybu. Dobrou!“

„To nebyl problém. Dobrou!“

---