NADĚJE

Bývala jsem plná života! Rozdávala jsem úsměvy a měla plno přátel, ale teď? Teď je všechno jinak! Jsou tomu už dva roky, zatracené dva roky, kdy můj život ovládá strach! Strach z toho, co bude dnes, za měsíc, za rok! Každý den vstávám a chodím spát s tímto pocitem. Teď je ze mě troska, která přišla o své přátelé  a svůj normální život! Tyto roky mi ukázaly, že život není o tom, být oblíbený a mít kopu přátel. Hlavní je být sám sebou.

 

To, co se stalo, mě změnilo. A už mi nezáleží na oblíbenosti, protože tací lidé bývají povrchní a namyšlení. Nemohu uvěřit, že jsem byla taky taková, ale už je tomu konec, protože ta Ema, kterou jsem byla, je už dva roky mrtvá. Jsem nula. Jsem nicka, na kterou si každý ukazuje prstem.

 

***

 

Proplouvám životem, jak se dá a nebýt mé kamarádky Ráchel, už dávno bych to ukončila. Můj život je k ničemu. Nikomu bych nechyběla.

 

,,Už zase? To nemyslíš vážně!" promluvila na mě Ráchel.

 

,,Co?"  nechápavě jsem se na ni podívala.

 

,,Zlato! Znám tě už moc dobře, vím, co se ti honí hlavou! Tvůj život není k ničemu. S kým bych se bavila? Nebo nakupovala? Nebo kdo by mi držel vlasy, když bych zvracela?!" ušklíbla se a já se musela začít smát.

 

,,To máš pravdu! Znáš mě," usmála jsem se na ní.

 

,,Proto mě miluješ," mrkla na mě a já se musela začít smát ještě víc.

 

Ona věděla, jak mě rozveselit. Ona jediná mi zůstala v mém posraném životě. Díky ní jsem pořád na tomto světě.

 

,,Půjdeme dnes nakupovat?" promluvila do ticha, které chvíli panovalo. 

 

Podívala jsem se na ni a zakroutila hlavou na náznak nesouhlasu, ,,proč nechceš jít," zeptala se udiveně.

 

,,Ráchel já nemám peníze. Nemůžu utrácet."

 

,,Nemusíš utrácet, já ti něco koupím," usmívala se od ucha k uchu, ale nemohla jsem souhlasit, aby mi něco koupila. To nejde. Je to moje kamarádka a ne peněženka.

 

,,To nejde! A nezkoušej na mě dělat psí oči," podívala jsem se na ni přísně.

 

,,Emo, nesmíš to tak brát. Ber to jako kamarádské gesto," chytla mě za ruku.

 

,,Ráchel je to od tebe moc pěkné, ale nejde to. Klidně s tebou půjdu na nákupy, ale nic si nekoupím a ani ty mi nic nekoupíš. Dohodnuto?" řekla jsem a koukala na ni. Chvíli váhala.

 

,,Moc se mi to nelíbí, ale souhlasím, protože vím, že jsi dost tvrdohlavá. Takže tě vyzvednu ve tři hodiny v kavárně. Musím jet pro zboží. Zvládneš to tam viď?"

 

 

,,Neboj, zvládnu to! Není to přeci poprvé. Kdyby něco, budu volat," podívala jsem se na ni důležitě, ale dlouho jsem to nevydržela. Obě jsme se začali smát. Po našem výbuchu smíchu jsme se rozloučily a já si v klidu dopila kafe. Nasedla jsem na kolo a vyrazila do práce. Cesta byla celkem fajn, protože je léto a všechno kolem žije. Aspoň někdo! Já jsem na tomto světě zbytečná! Kdybych tu nebyla, nic by se nestalo. Nikomu bych nechyběla. Občas mě chytnou stavy bezcennosti a nevím, zda se to někdy spraví. Dojela jsem před kavárnu Cupid, zaparkovala kolo a šla do podniku. Každodenní pracovní rutina, kterou dělám vždy, když mám směnu. Nachystala jsem koláčky a do pytlíčků nasypala kafé a čaj, kdyby si je někdo chtěl koupit domů. Když mám všechno hotové, otevřu podnik a čekám. Nesmím zapomenout zapnout rádio, ať tu nemám úplné ticho. Po pár hodinách se kavárna naplnila lidmi a já nevěděla, kam dřív skočit. Najednu stranu jsem byla ráda, protože aspoň nemyslím na svůj zničený život, ale na druhou stranu doufám, že co nejdřív přijde Lena, která tu též pracuje.

 

,,Ahoj Emo, promiň, že jdu pozdě, ale zdržela jsem se v Royal," řekla Lena, která zrovna vcházela dovnitř. Všimla jsem si jejího červeného trika, které už od pohledu křičelo, chlapy sežerte mě.

 ,,To je v pořádku. Hlavně, že už jsi tady. Dnes je tu celkem plno," odpověděla jsem ji a dál se věnovala své práci.

 

 

 

,,Jo, já vím. Domluvila jsem se s Ronem, aby nám sem posílali zákazníky," usmála se. 

 

Ron, jeden z mnoha lidí, co když mohou, tak si do člověka, co leží na zemi, kopnou! Přiznám se, že já a Ron jsme byli kamarádi, ale od té doby, co se vše změnilo. Tedy já se změnila, na mě všichni koukají skrz prsty, ale oni neví, proč jsem taková. Neví, co se stalo! A i kdyby to věděli, tak se i přesto na mě budou koukat stejně.

 

,,Uf, už jsem tady. Leno, můžeš jít do mého auta a donést zbytek zboží?" přišla do kavárny Ráchel. 

 

 

,,Co? Proč já? Proč nemůže jít Ema," řekla naštvaně.

 

 

,,Protože Ema teď obsluhuje zákazníky u kasy a ty neděláš nic! Takže buď tak laskavá a jdi pro to zboží," řekla přísně a Lena neochotně šla, ,,dnešní nákupy platí, že?" otočila se už usměvavá na mě.

 

 

,,Jistě," usmála jsem se a věnovala se dál zákazníkovi.

 

 

,,Dobře, tak já uskladním zboží a vyrazíme," řekla a odešla do skladu, kam ji pak zbytek zboží donesla Lena.

 

Mezitím jsem se věnovala své práci v kavárně. Jsem ráda, že mám aspoň tuto práci, která pro mě moc znamená. Nejen proto, že mohu být se svoji jedinou kamarádkou, ale i proto, že na jinou nemám.

 

 

Po půl hodině vyšla ze skladu Ráchel,  ,,tak co? Připravená?"

---