Ubohý stařec a jeho sen

Konec svíce pomalu zhasíná,

noc bere si svou podobu,

a on lehce jen berli svou si svírá

se vzpomínkami na dobu,

kdy život se mu zdál bezstarostný, pestrý a jasný

plný snění a nedosažitelných cílů...

všimnuv si rozpadající se své díry

všechny tužby minulosti náhle upadly.

 

Celé houfy těchto lidí,

možná tímto naříkají.

Proč právě se mnou,

tak ošklivě zacházejí ?

Proč jenom já měl sem být

ten nešťastně vyvoleným ?

- S dobrotou nikde dvakrát neobstojím

Musím se stát tolik jiným ?

 

Během plných proudů myšlenek

se statný hřebec před ním objeví

se zlatou hřívou a kopyty snad z diamantů kovaných

ho letmým pohledem pobízí - pojeď se mnou a uvidíš.

 

Tu jemně usedá na koně,

by jej přec nevyplašil,

jak nejježněji to jde dává pokyn:

nechť se zvedne do výšin.

 

Nejdříve kůň po očku na cestu mrká,

potom lehce klusá,

chvíli poté, div se bože

on opravdu létá.

 

Modravými nebeskými lány se kůň zvolna prohání,

kopyty jen křehce nebesa hladí,

že ni žádný zvuk jest k rozeznání.

 

On jen slasti, jenž mu byli nabídnuty

plnými douškky hltá,

své myšlenky teď šíří právě

k momentu zvanému DÁVNO SKRYTÁ.

 

Dosáhnuv svého cíle,

děsí se té představy,

že realita je blíž a blíž,

že pouze chvíle stačí

a on se opět probudí.

 

Když pak plně procitne a promne si oči,

přeje si kéž je opět noc,

budu snít a jen na chvíli

mít ten krásný pocit.

 

 

 

 

 

 

 

---