Jindra

Dveře bytu byly dokořán - společné chodby se ponořily do kořeněné vůně právě vařeného jídla. Hlomození nádobí, radostné štěbetání, uvolněný smích. Jindrova nafialovělá pleška se blýskala potem. Potil se nejen nad plotnou, ale také nervozitou z očekávání. Tahle by mohla. Tahle by konečně mohla nabídnout holohlavému Jindrovi svůj klín. Jaký asi je? Podle divokých očí tipuje vyholený s drobným tetováním jako to viděl na internetu. Jedno křídlo župánku se začíná vzdouvat, Jindrovy nozdry se rozšiřují a Růžena podlévá pečínku vytaženou z trouby.

"Tak co na to říkáš, Jindro?" ptá se koketně. Nyní Jindra sleduje za každým Růženiným slovem jasnou koketerii. "Tahle to bude!" olizuje si Jindra mlsné rty. "Tuhle nejen že uvidím nahou, téhle se také zmocním." Údem ťukl do kuchyňské linky, rudá hlava zbrunátněla ještě více.

 

"Dej si ještě vínko, Růženko," tykat si začali zrovínka před chviličkou.

"Neblázni, Jindro, chceš mne opít?" smála se šťastná Růžena. Takové štěstí. Našla tak prima pokoj, za úžasný peníz a jako bonus úplně nejvíc přátelský pan domácí. Co víc si přát? Právě opustila toho ksindla, který z ní tahal jenom peníze a do jejich vztahu nehodlal nic investovat, poslední dobou ani energii. Láska vyprchala jako vůně ze stromečku v autě. Potřebovala vypadnout z té tíživé domácnosti, kam se přestala těšit, potřebovala svobodu, být svou vlastní paní.

 

Jindra tančil v krátkém župánku kolem Růženy po kuchyni. Nevadilo mu, že župánek odhaluje více, než zakrývá, naopak, lichotily mu kradmé Růženiny pohledy zkoumající rozsah odhalení. Růžena krapet zrůžověla, když jí kolem hlavy, kterou skláněla nad podlévanou pečínkou, přesvištělo vzpřímené dělo. Jindra blaženě zachrochtal.

 

Když se najedli, dali si spolu kávu. Jindra si ještě nacpal dýmku a ke kávě Růženě podkuřoval. Vyprávěl vtipné příběhy, ze všech lidí okolo udělal idioty, hovada a hulváty. Růženu sváděl svými tlustými pysky.

 

Růžena se chovala nenuceně, cítila se tak šťastná, svobodná, pryč od toho blba, co ji táhnul ke dnu jako kámen uvázaný k noze. Zbavila se klíštěte, které z ní vysávalo život a otravovalo ji jedem. Konečně tu havěť ze sebe setřásla, začne nový život. Musí šetřit peníze a proto si našla levný podnájem - s tak prima domácím. Vaří luxusně, je vtipný - jen by se mohl trošičku přiobléknout - ale co, taková malichernost. Holt bude muset hlídat své oči, které neustále klouzaly tam, kde se Jindrovi rozvíral župánek.

 

S nožkou přes nožku, Jindra pevně koukal Růženě do očí, chtěl tam najít odpověď, zda se ještě musí nebo už se nemusí snažit. Zda ji stačí položit na záda a vše bude za lahodné jídlo či se ještě bude muset nějakou dobu přetvařovat. Kolikrát už hrál tuhle hru? Kolika mladým ženám zprotivil mužské plemeno na hodně dlouho? A kolikrát ještě bude muset předstírat rozverného lázeňského šviháka než potká tu, která mu bude platit a ještě poskytovat žádoucí služby?

 

Jeho inzerát na e-spolubydlení visel již snad tisíckrát. Neprůchozí pokoj v panelovém bytě s nábytkem, přípojkou k televizi a kuchyní plně vybavenou zcela k dispozici. Sociální zařízení též společné. Pračka, lednička…

 

Růženě začaly být pohledy pana domácího nepříjemné. Poděkovala za jídlo: "Byla to bašta, Jindro. Takhle jsem si nepochutnala už dávno!" a chtěla jít do svého neprůchozího pokoje, svého nového neprůchozího domova. Chtěla se schovat před těmi pohledy, které ji rentgenovaly a lustrovaly do poslední buňky.

"Co budeš dělat, Růženko," zeptal se a již vstával, že dámu doprovodí do neprůchozího pokojíčku, jejího hájemství v jeho bytě, tudíž má právo tam vstoupit…

"Ale, šla bych se chviličku natáhnout po tom dobrém jídle," prohodila, ale měla ze své odpovědi divný pocit. Díval se na ni tak mlsně, že ji napadlo, zda to nepochopil zle, zda si nemyslí, že ho zve do jeho - své postele…

 

Jindrův nástroj odhrnul oponu a zíral na nyní již úplně rudou Růženu. Začalo jí bušit srdce, trapností, strachem a zmateností. Co teď? Kam utéct před tou rudofialovou hroudou v krátkém pánském župánku přepásaném silným látkovým páskem?

 

Otočila se ke dveřím ven z bytu: "Ale ještě si doběhnu zakouřit!" a již běžela po schodech dolů, ven z toho domu, kde je byt s pokojem, neprůchozím, plně vybaveným nábytkem, z bytu, ve kterém čeká, na co?, starý opelichaný dědek s tak rudou hlavou, že to dosud nikde neviděla. Co teď? Jednoho hovada se zbavila, chtěla se nadechnout čerstvého vzduchu, našetřit si nějaké peníze, začít znovu - začít nový život, potkat životní lásku, založit rodinu… a sotva si lokla svobody, má zase pocit, že jí na zádech leží ne balvan, ale přímo hora ze žuly.

 

Až dole si uvědomila, že si nahoře v bytě, kde číhá starý chtivý pavouk, nechala kabelku se svými doklady, cigaretami, zapalovačem… ani klíče si nevzala, až se bude vracet, musí na slizouna zaklepat, zazvonit, musí se ponížit a být milá, aby ji pustil do bytu, kde je její nový domov.

 

Jindra zatím poklidil ze stolu: "Píčo, já ti ukážu, ty píčo kurevská!" Funěl, nástroj touhy ochabl a Jindra zuřil. Nozdry se rozšířily, hlava ještě více zbrunátněla, opuchla, oči zvodnatěly, Jindra se chystal na další tah. Ale dnes, dnes už jí dá pokoj, aby mu neutekla dřív, než ji uvidí ve sprše. Má tam nainstalovanou malou kameru. Pod župánkem to znovu zatikalo.

 

Růženě docházelo, že je jí zima. Nahoru se jí nechtělo vracet, ale musela, aby neprostydla. Doufala, že se jí Jindrovy pohledy jenom zdály, že by přece tak prima chlapík, takový bavič, nemohl po mladé holce, která si chce užít svobody a začít nový život, najít si životní lásku…, chtít něco tak nepřijatelného. Sice je v zoufalé situaci, ale přece ji tento úžasný kuchař nezneužije… ?

 

Vylézala pomalu schody. Čím blíže byla čtvrtému patru, kde se nacházel přechodný domov, takový most k lepšímu bytí, tím šla pomaleji.

 

Než stačila zazvonit, Jindra stál ve dveřích, konečně oblečen do kalhot a modré košile. Že by býval nádražákem?

"Jak je venku Růženko?" zahlaholil a uhýbal Růženě, aby mohla vejít.

"Zima," vydechla skrz drkotající zuby a šla rovnou do svého pokoje. Zamkla se a vlezla si do postele. Chtělo se jí čůrat, jenže nechtěla vyjít do společných prostor, které sdílela s Jindrou. Náhle jí docházelo, že vůbec není svobodná, že zatímco z jedné louže se vyškrábala, dolezla akorát tak do mazlavého, smradlavého a docela hlubokého bahna. Chtělo se jí brečet. Brečela.

 

Jindra byl noční pták, usedl v obýváku k televizi, opět v oblíbeném domácím oděvu, a čekal. Otevřel červené víno, bafal z fajfky. Věděl, že jednou vylézt musí.

 

Růžena našlapovala potichoučku, otočila klíčem, pomalu zmáčkla kliku, tiše otvírala, ale zrádné dveře zavrzaly.

"To jsi ty, Růženko? Pojď si se mnou připít, mám tu červené," zval ovíněný Jindra.

Růžena ho odbyla: "Jdu jenom na toaletu a pak si půjdu lehnout," dala by si facku. Od té doby, co na ni zírala mezi křídly županu Jindrova chlouba, bylo jí žinantní mluvit o posteli, jenže čím víc se snažila vymyslet nějakou výmluvu, vždy ji napadlo "ležení". Co jiného také v jedné místnosti dělat, že? Sedět na tvrdé židli a nebo ležet a spát. Zaspat ten omyl a doufat, že se probudí do naprosto jiné reality.

 

Nejdříve si myslela, že se jí to jenom zdá, ale ťukání na dveře se ozvalo znovu: "Růženko," líbezný Jindrův hlas za dveřmi, úlisný, slizký, odporný, k zblití: "otevři, holubičko, nesu ti čajíček…" Růženě se rozbušilo srdce, ani se nepohnula, předstírala, že spí, že je mrtvá, že tam není… Dotěrný stařec se ale nedal odradit tichem hlučícím z tentokrát Růženina pokojíčku. Chtěl ochutnat mládí, přece ho za takové pohoštění nepošle ta píča kurevská k čertu!?

 

Ťukání na dveře bylo čím dál intenzivnější, Jindrův hlas dotěrnější, úpornější, nasranější… Růžena se nakonec ozvala: "Děkuju, nemám na čaj chuť. Jsi hodný, Jindro, ještě si poležím."

"PÍČO!"

Myslela, že se jí to zdálo a pokud ne, že to nepatřilo jí, neudělala přece nic zléto.

 

Netušila, že udělala něco, co se v bytě pana domácího považuje za nejhorší urážku, která se neodpouští.

 

Byla sobota, Jindra byl celý den doma, již vysloužilý důchodce v krátkém županu. Růžena se nemohla donutit vyjít z pokoje a tak se ve své čerstvě nabyté svobodě škvařila do omdlení. Nenáviděla své tělo za to, že má opět potřebu vyměšovat. Bála se vyjít z pokoje. Co má dělat? Kam má jít? Přece nemůže být navždy zavřená v neprůchozím pokoji v bytě nadrženého starého dědka? Musí pryč? Ale kam? Jak?

 

Jindra číhal na každý Růženin pohyb. Ještě to nevzdával.

 

Když Růžena konečně vyšla, hned jí spěchal naproti, župánek ani páskem nepřepásal: "Nechceš se vysprchovat, Růženko?"

"Ani ne, jen se doběhnu vyčůrat…" hrklo v ní. Že mu rovnou nepovím, že se musím taky vykakat… Měla na sebe vztek. Vnitřně se třásla strachem. Chtěla pryč, tohle přece nemůže být pravda.

"A potom? Dal jsem ti tam nový ručník." Jindra byl vytrvalý, Růžena se mu líbila. Tak dlouho neokusil ženský klín.

 

Růžena rychle vykonala, co vykonat potřebovala, a při té snaze být co nejtišší, se rozhodla.

 

Jindra ji očekával, uvařil jí kávu, ale odmítla, že spěchá, že má s někým schůzku a musí už běžet.

 

Rudohlavý Jindra se již nedržel zpět: "Ty píčo kurevská! Píčo."

 

Růžena popadla bundu, kabelku, nazula se do vysokých bot a vyběhla z bytu a hlučně za sebou zabouchla. Z bytu se ozvalo syčení, bouchání, dupání: "Ty píčo kurevská! Já ti ukážu, píčo!" Jindra neoplýval bohatým slovníkem, zřejmě mu slovní zásoba natekla do žaludu.

 

Když byla před domem, vytáhla z kabelky mobil: "Roberte, Roberte, odpust mi, nezlob se na mne. Prosím tě, můžu se vrátit? Víš, uvědomila jsem si, že bez tebe nemůžu, ani neumím, žít. Roberte, nezlob se, prosím tě, na mě, miluju tě. Přijedeš si pro mě?....."