Jádro

Major Neyri měl zrovna klidný den. Nic zvláštního se nedělo a on, jako vždy, jen seděl ve své pracovně na měkké točicí židli a nohy měl položené na stole. Sem tam hodil pohledem po obrazovce počítače, co měl před sebou. Míhaly se tam různé čáry a křivky, kterým rozuměl jen a jen on.
Zrovna se chtěl pustit do zbytku svého oběda, který lákavě ležel na stole před ním, když se rozlétly dveře a do místnosti vstoupil vysoký, černovlasý muž. Neyri se v mžiku postavil, napřímil se a chladně zasalutoval.
„Žádné leháro, majore! Máte práci!“
„Ano. Jistě. Vím. Mám práci…“ opakoval Neyri po muži.
„Nějaké změny?“ zeptal se příchozí.
„Ehm, no… víte…“
„Neyri!“
„Dobře. Ano. Změny jsou. Ale jen malé. Téměř neznatelné.“
„V jádře?“
„Jistě že. Ve vnějším jádře Země.“
„Teplotní?“
„Jaké jiné? Plukovníku!“
„A přesněji?“
„Jádro se zahřálo o 1,02°, pane.“
„Dobrá. To není nic tragického. Ale hlídejte to, Neyri. Nechceme přeci dovést lidstvo k záhubě kvůli naší nepozornosti. To by nebylo dobré! Jádro se zahřívá. Zatím neznatelně, ale zahřívá. A pokud…“
„…pokud vysoká teplota v jádře vyvolá reakci Quidia a Xeronia, ze Země se stane časovaná bomba a všichni zemřou, tak je to,“ skočil Neyri plukovníkovi do řeči a znuděně ho doplnil.
„Správně. A teď už vás nebudu déle zdržovat. Musím dál. Do práce, majore!“ neodpustil si plukovník a zmizel na chodbě.
Neyri se uvolnil a znovu si sedl do své oblíbené točící židle. Využil její příjemné vlastnosti na provedení jednoho kolečka a ještě potom přelétl očima obrazovku, aby se uklidnil, že opravdu žádná větší změna nenastala. Nakonec se opět uvelebil s nohama na stole.
V klidu však dlouho nezůstal. Dveře se totiž po chvíli znovu otevřely. Tentokrát ale pomaleji a ne tak prudce.
„Tohle je nesnesitelné! Nesnesitelné!“ pravil příjemný ženský hlas. Neyri bez toho, aby se obtěžoval otočit, odpověděl: „Jestli máš na mysli to, jak se chová Bëcert, pak ano. Souhlasím.“
„Samozřejmě, že mluvím o Bëcertovi. Kontroluje mě snad každou půlhodinu a pořád mi mluví do práce. Vždycky si najde nějakou chybu, kterou by mi mohl vyčíst. Vždycky! Tohle už dlouho nevydržím!“
Neyri konečně ženě věnoval jeden vlažný pohled: „V tomhle si rozumíme, Kellirová.“
„Alespoň v něčem,“
Kellirová si sedla do kožené pohovky stojící při levé zdi místnosti, opřela se a zavřela oči.
„Zlatý Zack!“ pronesla ještě.
„To tedy,“ vzdechl Neyri a na chvíli se zasnil. Znovu si vybavil ty staré dobré časy, které už ale byly pěknou řádku let pouhou světlou minulostí.
Příjemné ticho však náhle přerušil zvuk počítače. Jeho hlasité vypísknutí projelo místností nečekaně, za to ale s o to větší sílou a energií. Když Neyri upřel svůj ustrašený pohled na obrazovku, viděl už jen nepřetržitě blikající červené světlo. Prudce vstal, stále se ještě držíc hrany stolu. Málem by ji možná i rozdrtil, kdyby měl v prstech trochu více síly. Na pár chvil teď ztuhnul.
„Co se děje?“ zeptala se Kellirová vyděšeně.
„To, co jsem myslel, že se nikdy nestane.“ odsekl Neyri. Popadl zelený telefon, který ležel dlouhé měsíce nedotčen vedle počítače, setřel z něj trochu prachu a s třesoucí se rukou vyťukal číslo.
„Haló? Ano. Tady major Neyri. Dejte mi prosím k telefonu plukovníka Bëcerta. Co? Jak není? Aha. Jo. Dobře. Děkuji.“
„Neyri?“
„Teď ne, Kellirová. Teď ne.“ řekl a vyrazil ze dveří jako neřízená střela. Probíhal úzkými chodbami základny, když musel po schodech, bral je po třech. Když konečně před sebou viděl východ z budovy, ještě zrychlil a vyběhl ven. Vzápětí zahlédl i plukovníka Bëcerta, jak sedí na lavičce vedle malého okrasného rybníku a nepřítomně zírá na jeho hladinu. Neváhal a zamířil přímo k němu.
„Plukovníku? Plukovníku! Můžete jít se mnou? Máme problém!“
Bëcert se okamžitě bez otázek zvedl a následoval Neyriho do jeho pracovny. Zvukový signál se už sice neozýval, ale červené, stále ještě ohnivě zářicí, světlo, bylo nesporným důkazem toho, že se něco děje. Nic víc Neyri říkat nemusel.
„To není možné. Vždyť ještě před chvíli jste mi hlásil teplotní změnu jen o 1,02!“
„Ano, také taková byla. Ale pak se najednou během chvíle zvedla na hraniční teplotu! Nevím jak, nevím proč. Nechápu, co se stalo!“
„Můžeme s tím něco udělat?“
„Udělat? Ne. To vy, pane! Musíte okamžitě evakuovat celou Zemi!“
Bëcert se poškrabal na hlavě: „A jiný způsob není?“
„Není. Dobře víte, že se zemským jádrem zabývám již řadu let. To já jsem objevil ty dva nové prvky, které nám teď dělají problémy. Ještě jsem ale nepřišel na to, jak jádro zchladit a zabránit tak jejich společné reakci.“
„A zkusil byste na to přijít?“
„Zbláznil jste se? Je na to strašně málo času!“
„Kolik přesně?“
„Podle mých výpočtů,“ na minutu se odmlčel. Popadl tužku ležící na stole a ze země sebral jeden ze zmačkaných papírů a něj potom chvilku něco psal, škrtal a přepisoval.
„přibližně dva dny,“ prohlásil nakonec.
„A potom?“
„Pane, časovaná bomba přeci. Výbuch. Konec. Konec všeho…“
O několik málo minut později plukovník Bëcert, stejně jako všichni ostatní ze základny, seděl u velkého obdélníkového stolu. Byl nervózní. Pohrával si s propiskou, kterou, ani sám nevěděl jak, vzal do ruky.
Neyri na tom nebyl o moc lépe. Jeho prsty neustále vyťukávaly jeden a ten samý takt do stolní desky a oči pořád přebíhaly snad po všech koutech místnosti. Nakonec se už neudržel a vyskočil zlostně ze židle: “Tak kde je ten generál! Čas se krátí rychlejš než taje sníh na slunci a on…”
„Už je tady, Neyri.“ ozvalo se za ním, „Měl by ses na chvíli uklidnit, dobře?”
„Jistě, generále.” Neyri padl zpět na svoji židli.
„Jaká je situace?” zeptal se generál. Odsunul kolečkové křeslo v čele stolu, dvakrát přejel rukou přes sedadlo a pomalu usedl. Na stůl odložil modré slepované desky s odznakem základny a potom pohlédl ustaraně na ostatní.
„Generále,“ začal naštvaně Neyri, „vy se opravdu ptáte na vážnost situace? Tak já vám to tedy povím. Víte, jak vyhynuli dinosauři?“
„Samozřejmě,“
„Tak takhle vážná situace nebyla ani tehdy! Země má vybouchnout, generále! Padající meteorit už pro nás dnes není takovou hrozbou. Dokážeme ho zničit. Ale s tímhle se zatím vypořádat neumíme! Neumíme zchladit jádro Země. Pokud se teď ohřeje ještě o 12°, bude to náš konec. A při rychlosti, jakou teď teplota stoupá, bude ten konec velmi brzy. Do jedenácti hodin, nejméně.”
Neyri, zjevně potěšen svou stručnou a jasnou přednáškou o blížícím se konci světa, se škodolibě pousmál a rozhlédl se po přítomných.
„Říkáte jedenáct hodin?” vyhrkl generál.
„Ano, to říkám.”
„A to mám za tenhle krátký čas evakuovat Zemi?”
„Jiná možnost není.” potvrdil generálovo mínění Neyri.
Bëcert se zadíval na majora. Odložil propisku. “Možná,” vstal a začal přešlapovat na místě, “možná, kdyby ses pokusil, Neyri, kdyby ses jen pokusil na něco přijít, možná bychom pak Zemi zachránili.”
„Plukovníku, seděl jsem nad tím hodiny a hodiny od té doby, co jádro vykázalo první teplotní změny. Počítal jsem. Dělal jsem pokusy. Četl jsem knihy a já nevím co všechno ještě, ale nic. Na nic jsem nepřišel.”
„Musí být nějaký způsob. Nějaké řešení přeci existovat musí!”
„Jistě že ano, ale za jedenáct hodin na něj nepřijdu! Kdybych měl jedenáct let, možná, ale takhle ne.”
Bëcert už byl celý rudý rozčílením. Všechno v něm jen vřelo. Proto se nikdo nemohl divit, že ještě jednou vybouchl: “Musíš na něco přijít!”
Neyri se pokoušel zůstávat chladným i přesto, že to stále bylo méně jednoduché.
„Já…”
„No tak, přestaňte už!” vložil se do roztržky generál.
„Tady jde o záchranu Země a tyhle žabomyší spory nám jenom ubírají drahocenný čas!”
Oba hříšníci se na sebe zle podívali a poraženě usedli do židlí.
„Nedá se nic dělat, ale musíme připravit evakuaci. Bëcerte. Máte na starost sestavení teamu. Z každého státu chci mít jednoho člověka, který lidi o všem informuje! Najděte ho.
Neyri. Ať se vám to líbí, nebo ne, vy zkusíte ještě popřemýšlet nad tím jádrem. Třeba vás něco napadne.”
„Ale generále…”
„To je rozkaz! Kellirová, vy…”
„Svuidec.”
„Co?” nechápal generál.
„Svuidec. Neyri, nedělal jsi s ním také nějaké pokusy?”
„To dělal, ale to je všechno. Ten nám tady nepomůže.”
„Já jsem s ním pár věcí zkoušela také. Když dáme správné množství Svuidecu do jádra, měla by se reakcí začít hmota v jádru zchlazovat, nemám pravdu?“
„Máš, ano. Ale doteď neznáme přesné složení jádra. Třeba tam je něco, co všechno pokazí a budeme zase tam, kde jsme teď! Ne-li ještě někde jinde. A to správné množství také nejde dobře odhadnout.”
„Neříkám, že ano,”
Kellirová, nadšená svým náhlým nápadem, vstala a položila ruce Neyrimu na rameno.
„Ty ale víš, o čem mluvím! Ty víš jak na to. S tebou to zvládneme! Zachráníme Zemi.”
„Kellirová, to není dobrý nápad. Opravdu nevíme, co se může stát.”
„Ale víme. Teď už máme tolik poznatků, že to vyjít musí!”
„Ne, Kellirová” stále oponoval Neyri.
„Ale ano. Zkusíte to.” nařídil generál. „Musíme zkusit vše. Bëcerte, udělejte to, co jsem vám řekl! Hledejte team pro evakuaci a evakuaci zatím připravujte. Neyri a Kellirová, vy se jděte zabývat jádrem!”
Oba tedy odešli z místnosti. Neyri ale nebyl vůbec nadšený z generálova nařízení. Věděl velmi dobře, že Svuidec ještě není tak dobře prozkoumaný a všechny jeho vlastnosti nejsou ještě tak dobře známy, aby se s ním mohly dělat takovéhle velké věci. Může se stát úplně cokoli. Nikdo ale jeho námitky nebral vážně.
A proto teď stál ve své laboratoři a zkoušel to, čím se zabýval už snad stokrát. S Kellirovou se ale tak zabrali do práce, že téměř už ani nesledovali nemilosrdný tok času. Už tu byli nejméně dvě hodiny. Ale stále bez výsledku.
„Já jsem říkal, že to nepůjde!” rozčiloval se Neyri, když sbíral další střepy již desáté zkumavky, kterou Kellirová vytáhla, a která se, jak jinak, roztříštila vlivem pokusů na titěrné střípky.
„Nějaké řešení být musí!” odvětila Kellirová a vstala ze země.
„Řešení? Jo, nechat těch hloupostí a věnovat se evakuaci.”
„Ne, já myslím, jiné řešení,” podívala se na skříň stojící v rohu. Vydala se k ní a vytáhla jednu ze tří zbylých zkumavek
„Jaký byl poslední výpočet, Neyri?”
„Co?”
„Poslední, poslední výsledek tvých výpočtů, před chvílí jsi mi ho hlásil.”
„Před chvílí? Mezitím jsem to přepočítával asi pětkrát.”
„Nevadí, ten poslední výpočet, prosím.”
Neyri se s odporem zvedl. Došel ke stolu, prohrabal se hromadou politých a zmačkaných papírů
a jeden z nich důležitě vytáhl. Byl plný čísel, písmenek a vodorovných tlustých čar.
„Tady někde to musí být.” řekl pro sebe a dlouze přejel očima řádky.
„Tohle, to je ono. 5:2″
„5:2? To je bláznovství!” vykřikla naštvaně Kellirová.
„Celá tahle věc je bláznovství. Nebo snad ne?” odpověděl klidně Neyri. Snažil se vypadat nezúčastněně, když se vracel ke sbírání posledních střepů.
„No, dobrá.” pronesla Kellirová. „Když 5:2, tak 5:2.”
Energicky postavila na stůl novou zkumavku. Vlila do ní připravenou tekutinu, která měla podobné složení jako zemské jádro. Poté přidala trochu Svuidecu a čekala, co se bude dít. Chvíli bylo vše při starém, směs nejevila známky změn. Ale potom…
„Neyri!” vykřikla vítězoslavně. „Máme to. Zchlazuje se to! Zchlazuje!”
„Co? Opravdu?“ křikl Neyri. Sebrané střepy opět odhodil na zem a nevěřícně si prohlédl zkumavku a směs v ní.
„Neuvěřitelné. No, tak na co čekáš, jdeme za Bëcertem.”
Vyšli z místnosti a rychlostí blesku zamířili do plukovníkovy pracovny. Bëcert zrovna telefonoval.
„Pane my…” plukovník zvedl ruku na znamení, aby vydrželi ještě chvíli zticha.
„Ano. Dobře. Rozumím,” s prásknutím vrátil sluchátko na své místo.
„Tak, víte jak zachránit Zemi?”
„Možná, ale…” začal Neyri.
„Pokusy nám vyšly, pane. Myslím, že jsme přišli na správné množství, které bude třeba ke zchlazení jádra,“ řekla Kellirová.
„Skvělé, tak na co ještě čekáte?”
„Na svolení, pane.”
„Máte ho,” mávnul rukou Bëcert. V tu chvíli znovu zazvonil telefon. Plukovník ho zvedl a dalším pohybem ruky vykázal Neyriho a Kellirovou ven z místnosti.
„A teď, Kellirová?”
„Co teď? Musíme se dostat k vrtu a začít.”

O HODINU POZDĚJ U ZEMSKÉHO VRTU V GRAND CANYONU

„Připravte sondu se směsí,” zavelel Neyri. Několik mužů začalo pobíhat kolem vrtu a strkat nádobky s vyrobenou směsí do připraveného vozítka, které mělo dopravit všech pět nádobek 100km hluboko pod zemský vrt. Potom by se už kyselina měla sama dostat k jádru.
„Můžete sondu vypustit za deset, devět, osm… teď!” sonda vjela do zemského vrtu.
„A teď…” Neyri vytáhl malý laptop a zapl ho, „tady budeme sledovat, jestli to bude mít nějaký účinek.”
Na displeji však bylo stále to samé vysoké číslo. Dokonce bylo ještě vyšší, než naposledy. Červené světlo blikalo jako o závod.
„Co jsem říkal, je to na nic!” vzkřikl Neyri a kamen vedle něj to odnesl, když do něj kopl. Velký šutr odskočil pár metrů pryč a jako na posměch přistál na tom samém boku, na jakém byl na začátku.
„Jdu to říci generálovi,” otočil se Neyri.
„Ne počkej! Čísla! Zmenšují se!” zarazila ho Kellirová. Neyri se tedy zastavil a pomalu se vrátil k laptopu. A opravdu. Čísla na ciferníku se začala měnit. Zmenšovala se, až nakonec opět klesla na přijatelnou teplotu.
„Dokázali jsme to!” Neyri a Kellirová si podali ruce. “Nevěřil jsem tomu, ale dokázali!”
Major si otřel zpocené čelo a hluboce si oddechl. Podíval se na zářící Slunce a s úsměvem na rtech se vrátil, aby laptop zavřel a sbalil.
„Moment,“ pronesl ale, „tohle se mi nelíbí!“
Čísla na digitálním ciferníku se sice zmenšila, ale tím to neskončilo. Naopak. Ve zmenšování pokračovala. Teplota už dávno klesla hluboko pod tu normální.
„S tím jsme nepočítali!” vykřikl Neyri. „Tohle ne, zastav se, zastav se!” začal pěstmi bušit do laptopu. Pak ho vzal a chtěl ho vrhnout pryč. Kellirová mu v tom ale zabránila.
„Tohle nám nepomůže!”
„Ale počkej, tohle není jen tak! Vždyť to může způsobit ztížení jádra, to potom vybočení z oběžné dráhy a…”
Najednou se Neyri zarazil. Stejně jako ostatní. Podíval se na hodinky. Vteřinová ručička běhala pomaleji, než před chvílí. Nakonec se zastavila úplně. Zastavilo se vše. Nikdo o tom přesně nevěděl, ale podvědomě to cítili všichni. Země se přestala otáčet kolem své osy. Přestala i obíhat kolem Slunce. Na planetě a kolem ní se úplně zastavil čas.
Vše bylo vlastně normální a nezměněné, avšak zcela nehybné a bez jakéhokoli viditelného života.