JAKO Z FILMU (1)

 

 

DŮM UMĚNÍ

MĚSTA BRNA

Tomáš Svoboda

JAKO Z FILMU: ADAPTACE

21.3. – 20.5.2018

 

Dneska je neděle, z jejíž kalendářové datace 16. února 2020 je zřejmé, že se málem po 2 letech vracím k tématu tehdejší mé návštěvy brněnské výstavy, poněvadž teprve předvčera v pátek 14. večer jsem v takzvaném filmovém sále ostravské galerie Plato konečně uviděl celý film.

Používám slovo film, ačkoli jsem byl podvakrát přítomen galerijní produkci, a nikoli tedy projekcím v kinosálech, jak by mělo, ve smyslu čehosi jako vymezující žánrové topografie, každému filmu zejména příslušet.

Proto zřejmě přesnějším označením pro takový druh mnou podvakrát absolvované podívané bude použití slova videoart – třebaže v tomto konkrétním případě jednoznačně s tak festovním filmovým názorem jako zaujetím, s jakým bych se v případě zdejší běžné kinematografické produkce nesetkal ani zpovzdálí.

Není proto divu, že s takovýmto vkusem, popřípadě nároky, jsem nenavštívil žádné zdejší kino už dobrých 25 let.

Avšak i taková zahanbující bilance mi ovšem vůbec nebrání pokračovat zítra dalším zápiskem, k němuž na dnešní závěr předpošlu, že ono páteční večerní promítání jsem si vlastně před zhruba půl rokem vydyndal najedenkrát přímou osobní prosbou vůči galerijnímu řediteli panu Pokornému, zatímco třeba kurátorku brněnské galerie paní Mariku Kupkovou jsem kvůli témuž účelu nadarmo a marně uháněl skoro celý rok.

 

Na sám začátek musím obdobně předeslat, že dílo Tomáše Svobody neznám v celé jeho souvislosti, když se mi z něj vybavuje pouze nemnoho soliterů, které jsem viděl různě nahodile po galeriích a výstavách – kdy se povětšinou jednalo o obrazovky prezentující pouhé slovní celky nahrazující (též iritujícící a provokující, jakož i evokující) známé massmediální obrazy jakožto všeobecně zažité znalostní tradice.

Víceméně zmrtvělou kolektivní mytologii uvnitř našich, popřípadě jen mých, popudů k představivosti.

Stručně řečeno: například prostřednictvím pouhé řady sledu postupných titulků slov jako VOJÁCI, PSI, TÁBOR, RAMPA se snad každému ihned vybaví náhle vyvstalá zcela zvěcnělá zvizuálnělá představa dojmu fotografie osvětimské selekce.

I takové dneska už akademické jednotlivosti byly na brněnské výstavě prezentovány a film jako médium se jejím prostřednictvím změnil v instalaci. Jejímž prostorem horního patra budovy jsem dobré 2 hodiny procházel sem a tam, dopředu i nazpátek, jak je ve filmu jako vyprávěcím prostředí syžetově i dramaturgicky potenciálnímu scenáristovi přípustné i možné.

Chodil jsem, postával, něčeho mi postačovalo, něco mi až nutkavě chybělo, aniž bych však manko hned namístě svedl pojmenovat; přičemž cosi nabízené bych i ochotně rád postrádal.

Obvyklý pocit intelektového autorského debaklu celku jsem ale neměl.

Dokonce jeden tehdejší vjem byl natolik silný, že jsem nemeškal, vyhlédl si, až nudící se kustod bude naprosto zcela nepozorný, a i přes zákaz dotyčnou sekvenci pohledu z čela hračky elektrického vláčku projíždějícího krajinou rozestavěné dekorace až dovnitř bránou i tu naznačené vizuálně známé (osvětimské?) lágrové siluety jsem v její délce asi 2 minut příručním nikonem natočil.

Ač jsem souběžně věděl, že jsem učinil významné, naprosto jsem netušil, čeho se takto získané (prozatím ve smyslu jen úvahy) ještě stane po příštích 2 letech zásadně rozvíjejícím impulsem.

 

No, a po zhruba oněch 2 rocích nastal tamten předpředpředpředvčerejší pátek 14. února.

A nejednalo se v mém dosavadním, a pomalu se končícím, životě o vůbec první nejzásadnější den nadepsaný takovýmto datumem.

Naopak.

Proto, ještě nežli jsem se z Těšína do Ostravy vypravil, věděl jsem už hodiny předtím zcela nutkavě najisto, že tentokrát něco významného nastane, co nesmím minout, již zmíněným příručním nikonem nenatočit.

Aha, aha, psát ovšem takhle rychle, uhánět, opodál bych něco závažného minul, a vyloučil tak třeba navždy jednu zásadní souvislost.

Proto poskytnu popisu malou odbočku, na níž po návratu z tamtoho Brna tenkrát, jsem původnímu syrovému ilegálnímu záznamu ustřihl začátek a konec, a celou tu jeho zhruba dvouminutovou délku umístil kamsi na internet, jak dopadlo, co se týče případných ohlasů, kdesi tam, za obzorem mého zření, netuším, poněvadž jsem se po svém zvyku nezajímal.

Ale ani jeden z těch, kterým jsem ve svém nadšení příslušný odkaz přímo rozeslal maily, se mi na téma mé zásilky již nikdy více neozval.

Film je prostě cosi jiného, nežli činí jejich v teorii nevymáchaný zvyk.

Zatímco mě, s pročtenými dlouhými metry knih o filmu, prostoupilo z prostředí víceméně odnikud nikam jakési předurčující tušení.

S nikonem připraveným zasedl jsem před plátno, tedy v tomto případě vůči projekční ploše vyrobené z jakési technologicky náročné umělohmotné substance.

Adresát určený k zásahu vyšší moci.

V jakém rozsahu či směru jsem ovšem ani v tomto mém stavu vědomě si všímané předtuchy vůbec netušil.

 

Existuje kniha s názvem OBRAZY Z ŘÍŠE MRTVÝCH, v níž se popisuje, jakým způsobem je možno elektronicky komunikovat se zásvětím.

Tato praxe jakési zřetelně viditelné výsledky přináší, sám jsem si dotyčnou metodu tenkrát před asi 20 roky jeden celý měsíc ověřoval: sedě každý večer s videokamerou, tenkrát ještě VHS, namířenou na televizní obrazovku, která jenom pouze zrnila.

Tento stav bez jakéhokoli programu je zásadně důležitý, kamera zapojena na volnoběh sama svede po nějakém čase z takovéto mihotající neurčitosti indukovat cosi, co se podobá jakési rozlišitelné obrazové zprávě.

K takovým výsledkům je ovšem nutné pročekat několik večerních hodin, na něž, pokud se vůbec uděje, následující den navazuje obdobně trpělivá preparace ve střižně.

Sám jsem tehdy pracoval se dvěma zaručeně mrtvými respondenty.

Dávná milenka mi prostřednictvím zrnící obrazovky poslala zřetelné 2 verzály jejího monogramu.

Můj dávný ročníkový vedoucí za času studia na FAMU, kterému se přezdívalo Barrandovský kat, jak dokázal za pouhé 3 měsíce zlikvidovat celou tu zdejší slavnou Novou vlnu, jednoho večera před kameru požádán, tak ten se mi zase vzkázal v podobě elektronicky modré velryby naplocho plácající ocasem.

Ne, nikoli, v budoucích časech nemíním vyvolávat duchy – pouze jsem předestřel metodu, která, použita ve smyslu analogie, může být mému příštímu záměru prospěšná.

 

Dnes je pátek, jakož i před týdnem byl pátek.

Za tak dlouhou dobu zkondenzovanou do jednoho slova 2 pátků se rozepisuji v pátek nato do teprve pátého souvisejícího kousku, takže kdybych byl těla dílkovaného jako třeba tasemnice, znamenalo by to autorský výkonnostní průměr měřený ve větách vyšlých ze mne za den prostě hanebný.

Neboli interval mezi pátky něco jako pat.

Jak jsem však již předeslal, minulý pátek jsem vešel do haly hangáru ostravské galerie Plato připraven, a dneska dodávám, že dokonce o půldruhé hodiny dříve, abych byl soustředěn jako na nějaké opravdické natáčení.

A také, jak už jsem tu dřívěji rovněž poznamenal, vybaven promyšleným zkušenostním resumé vyvozeným z mé o 2 roky dřívější návštěvy brněnské instalace.

Plus tentokrát od samého začátku s nachystaným kamerovým nikonem k tomu.

Co jsem viděl tenkrát v Brně, viděl jsem i tentokrát v Ostravě.

Co jsem pomíjel prve, nenutilo mě k zájmu ani tentokrát.

Až na maličkosti, ničeho celým filmem pro mne ke shlížení nepřibylo – přesto jej nelze zavrhnout nebo hanit, vždyť obecným údělem kina je být i pro diváky.

Být jim vstřícný třeba zrovna tím, bez čeho já se obejdu.

Proto se následně posnažím podrobněji popsat to, co naopak v jeho souvislosti nepostrádali oni.

 

 

 

.

---