Život stínu (povídka druhá - povídková trilogie Stín Havrana)

Prolog

Neměnnost a stálost osudu je nezvratná, ale odvěká touha osudu vzepřít se největším zákonům starým, jak samotný vesmír, bývá často neskutečně silná a překonává jistotu vědomí, že jakákoliv snaha vzbouřit se bude potlačena drtivou a nemilosrdnou ránou.

Žít... To nádherné právo má od svého zrodu každičký tvor... Až na hrst stínů, jež o své právo žebrají, škemrají a prosí - jež zoufale rvou se s osudem, vzpírají se kvůli své nesmírné touze... Touze žít.

Krutý a nemilosrdný světě, tys mi chtěl to právo odepřít. Že jen stín jsem? Pouhý stín?

A já se vzepřel a zaprodal oblohu nad hlavou, zatratil boha a proklel údolí temnot, z nějž jsem vzešel. Navzdory všem a všemu dál budu kráčet odnikud nikam věčným zatracením, avšak nezlomný, nepokořený.... Ach proklínám tě, proklínám! Já chtěl jen žít!

Všemocný jsi a přec zastavit mne nemůžeš. Dívej se na své ovečky, jsou tolik slabé a jim jsi dal víc, jen se dívej, jak z pomsty mou rukou padají a můj chřtán hltá jejich krev... A ty? Jen se díváš. Podvedl jsi mne, zradil a proto já zradil tebe. Plať, když žít mi nedovolíš!

Sám kráčet budu cestou úsvitu a soumraku...

Žít... Jak sladké by bylo žít.

A já kráčím cestou věčné smrti.

Vykonavač

Překrásné a dokonalé ticho skrz naskrz prostupovalo temnou a hlubokou noc. Vše popíralo jakýkoliv pohyb, jenž by rušil ten posvátný obraz klidu. Ani hvězdy dnes nevyšly zpoza mraků, aby zahnaly temnou nicotu tak děsivou a přesto tak duši uklidňující a v míru uspávající. Od blízkého lesa se neozvalo jediné zavytí vlků a přec bylo nad slunce jasné, že i dnes tiše našlapují po svých cestičkách. Nezavál ani slabý vánek, který by pocuchal poslední zbytky listí ve stromech či zahýbal větvičkami. Vládla nicota a prázdnota a čas se zastavil...

Ale ne napořád. Čas se tou neměnností unavil a sám se rozhodl líně rozběhnout. Snad on zařídil, aby se k zemi počaly snášet sněhové vločky a tu nehybnou neměnnost odsunul do zapomnění. Malý a jemný pohyb zvolna padajících vloček... A pak dlaň, jež se vyhoupla ze stínu a za dlaní paže a za paží muž. Černočerné vlasy měl svázané v ohonu, široká ramena a na nich černý plášť. Svýma ledově chladnýma a temnýma očima sledoval vločku ve své dlani, která ne a ne roztát. Ty oči byly černější než temnota noci, černější než temnota vesmíru a pohlcovala světlo, ne ty oči neuměly být laskavé a vlídné, ale přes jejich chladnokrevnost v nich byl odraz nesmírného vědění. Byla v nich obrovská síla.

Jemný vánek, který pozvolna začal vát, vzal vločku z dlaně a odnesl někam na dláždění temné uličky. Dlaň opět poklesla, ale muž se zpátky do stínu nevrátil. Od lesa za městečkem se ozvalo táhlé vlčí zavití, které náhle a zřetelně přetrhlo mlčenlivé ticho spící noci a uši rvoucí melodie vlčího nářku ve tváři muže ze stínů vykouzlila sotva znatelný úsměv. Kořist je nablízku.

Na dláždění se ozvaly kroky, to se z nedaleké hospůdky nedaleko odsud vracel Melanius Svaater. Nebyl opilý, jen v příjemné náladě si cosi pobrukoval pod vousy. Jeho dlouhé vlnité vlasy, které už místy notně prořídly, lemovaly kulatý obličej a jeho malá očka bujaře zářila. Snad kvůli buclatým tvářím, možná kvůli těm malým rozzářeným očkem, vypadal vždy vlídně, i když se právě třeba vztekal. Byl to měšťan. Trochu myslitel až příliš často si myslící, že má pravdu. Trochu umělcem, učencem, obchodníkem a malinko i bojovníkem, i když násilí vcelku neměl rád ve víře, že po dobrém se dá vyřešit takřka vše. Ve městě byl vlivný a významný, ale pro svět? Nic, co by historie nezapomněla. Ano, mohl třeba ještě vykonat velké věci, snad kdyby toho večera nešel jako obvykle vždy druhý den v týdnu do městské taverny za svými přáteli popíjet vařené pivo a přemítat o světě.

Melanius se nepřestal usmívat ani ve chvíli, kdy mu cestu zastoupil muž v černém plášti.

"Melanius Svaater?"

"Podle toho, kdo se ptá?" usmíval se Melanius, i když tentokráte byl jeho úsměv trochu nejistý a ruka mu pomalu sjížděla k jílci krátkého meče, který mu visel u boku.

"Jsem Vykonavač. Byl jsi souzen a odsouzen."

"Souzen kým?"

"Nejvyšším."

Melanius tasil meč a hrotem mířil na přibližující se postavu v kápi.

"Nemáš ani zbraň!" oznamoval mu Melanius nejistě, ale stín byl každým krůčkem blíž a blíž.

"Zmiz, blázne!" křikl Melanius a máchl mečem před sebe, snad aby temný přízrak odehnal. Snad mu chtěl dát jen najevo, že se hodlá bránit. Neskutečnou rychlostí však stín vyrazil kupředu a zachytil zápěstí svírající meč dřív, než mohlo ránu dovést do konce. Takřka tanečním krokem se obtočil podél čepele vyděšenému měšťanovi za záda a trhl rukou vzhůru. Když přelomené kosti prorvaly kůži, jejich suché praskání přehlušil ohlušující výkřik bolesti a zahryzl se do spící noci. Melania bolest srazila do kolen a z ochromeného zápěstí napůl odtržené ruky mu vypadl meč, aby přímo vklouzl do volné dlaně Vykonavače. Vykonavač přiložil hrot meče do týla klečícího muže.

"Poprava budiž vykonána," zaznělo studeným hlasem.

Meč prošel skrz. Bezvládné tělo se zvrátilo do nepřirozené polohy a pod ním se počala zvětšovat krvavá skvrna. Vykonavač se sklonil, vytáhl zkrvavený meč a odhodil jej stranou, mrtvého otočil na záda a prsty zlehka zatlačil víčka očí, v nichž se mísila hrůza s nesmírnou bolestí. Na čelo své oběti napsal krví prastarou runu, pak opět povstal, zahalil se víc do svého černého pláště a pomalou chůzí si to kráčel uličkou vedoucí z města. Jen zlehka se usmál, když zaslechl pohyb v několika nejbližších domcích. Zajišťovali lépe petlice na oknech a závory na dveřích...

Na kraji lesa se válel mohutný černý vlk. Uši nastražené, lesknoucí se oči provrtávající temnotu. Zlehka se nadzvedl na přední, ale to jenom proto aby pak ulehl ještě pohodlněji. Čekal, až se postava v kápi přiblíží až k němu. Radostně zavrněl ocasem, když se k němu Vykonavač sklonil a začal ho hladit a drbat za uchem.

"Našel jsi ho, příteli..."

Vlk naklonil hlavu víc na stranu a spokojeně zavřel oči nastavujíce krk k dalšímu drbání.

"Teď najdi Havrana... Je čas..."

Poplácal zvíře po boku a vstal. Vlk otevřel oči a zvedl se znovu na předních tlapách.

"Najdi Havrana."

Černý vlk odhrnul pysky, vycenil mohutné špičáky a zavrčel, pak se rozeběhl do lesa.

Vykonavač přetáhl kápi přes hlavu a jeho černý plášť zavlál lehkým poryvem vánku. Vykročil a v zápětí ho pohltily černočerné stíny lesa. Noci se navrátilo opět to posvátné ticho a mír. Začalo hustě sněžit a všechno znovu usínalo. Drobounké sněhové vločky zlehka dopadaly na pokroucené zkrvavené tělo ležící uprostřed dlážděné cesty. Snad proto, aby zakryly stopy toho, kdo tu procházel.

Byla noc. Noc krásná, tajemná a děsivá...

Posel

Rozlehlé pláně byly už dávno sněhem zaváté a větve stromů blízké linie lesa skrývala bělostná přikrývka. Slunce sice příliš nehřálo, ale jeho síla dnes spočívala v tom, že svůj sluneční svit na tisíckrát odrážela od ledové krásy a takřka oslepovalo. Osamělý jezdec na koni tu nekonečnou krásu však příliš vnímat nedokázal. Byl prokřehlý, hladový a znavený několikadenní cestou vyčerpávající jízdou. Oči ho pálily od slunce i z nedostatku spánku a co chvíli v koňském sedle poklimbával. Plynule přecházel do světa snů a zase zpátky. Uzda mu sice v rukách visela jen volně, ale on stále vnímal klidné a pravidelné pohyby koně pohupujícího se pod sebou. Z dřímoty se pojednou probudil prudce a náhle. Jezdce sžitého s pohyby koně varovalo jen jediné pozvednutí hlavy jeho společníka. Bílá klisna nezvolnila tempo chůze, jen se zadívala k lesu. Srnka? Zajíc?

Jezdec stočil koně a hnal ho do trysku ještě dřív, než se mezi stromy objevil první pohyb. Ohlédl se zpátky včas, aby spatřil čtyři jezdce, jež ho pronásledují. Zaklel.

Poklidná cesta se opět změnila v šílený závod o život. Od kopyt koní odletoval sníh a zpěněná klisna se řítila kupředu štvaná čtyřmi mohutnými hřebci. Jezdec s přikrčil, aby s koněm takřka splynul a povolil jí uzdu a dál jí pobízel k šílené jízdě, na únavu rázem zapomněl.Sníh odletoval od kopyt jeho klisny a ta se divoce hnala vpřed. Nešetřil ji, štval jí dál nedbajíc jejích zpěněných boků a těžkého oddechování. Otěžemi ji pleskal po šíji. Ohlédl se právě včas, aby viděl jednoho z jezdců v plném cvalu vběhnout do zaváté jámy, či příkopu.

Přední kopyta koně zmizely hluboko ve sněhu, divoce zaržal a jezdec, který mu přeletěl přes hlavu, křičel. Kůň se převalil přes něj a už se nepohnul. Nepohnul se ani polámaný jezdec, zato však tři další mu byli stále v patách.

Pronásledovaný cítil, jak jeho klisna ztrácí síly. Pohlédl před sebe a zavátá zem se začala prudce svažovat do krkolomného srázu. Neměl na vybranou. Zpomalil kobylu jen sotva znatelně, když se snažil držet přímý směr, aby jí kopyta nepodjely.

Sestupovat v cvalu se rovná sebevraždě. Nikdy by tudy neprojížděl ani krokem, kdyby nemusel. Snažil se udržovat klisnu a neudělat chybný krok. Přítomnost dalšího člověka vycítil, až když kůň prudce změnil směr. Koutkem oka pod srázem zahlédl kráčející postavu v černé kožené zbroji. Uvolnil nohy ze třmenů právě včas, aby se odrazil od sedla. Proletěl vzduchem, a valil se dolů, zatímco kobyla klouzala po boku a děsivou rychlostí se řítila ze srázu. On narazil do pahýlu stromu, od kterého ho to odhodilo. Snažil se mírnit pád. Neúspěšně. Další náraz, tentokráte o mohutný balvan skoro až dole u cesty. Dopadl do sněhu. Zoufale se snažil stát. Srdce mu zuřivě tlouklo a v uších hučelo. Vyplivl krev. Opřel se rukama o balvan a ohlédl se po svém koni. Bílá klisna se zoufale snažila postavit na zpřerážené nohy. Tři muži pěšky sestupovali krkolomný sráz. Muž v černé zbroji se zastavil opodál.

Udělal několik vrávoravých kroků a odkapávající krev kreslila do sněhu nepravidelné vzorce. Zhoupl se mu žaludek a opět padl do kolen. Plazil se ale ještě po čtyřech. Převalil se na záda a pohlédl do čistého nebe. Hlava se mu točila a do očí mu stékala krev z rozraženého čela. Svět kolem se nořil do šedavé clony a pak zprudka a náhle zčernal. Hučení ustalo v milosrdný klid. Už ani svého koně neslyšel... Jeho tělo se ještě chvělo, ale oči už byly prázdné, když nehybně hleděly na sklánějícího se muže nad ním. Muž v černé zbroji hleděl mrtvému do tváře, snad jakoby čekal, že ještě promluví.

"Jdi od něj!" zaslechl za zády. Jen pomalu se obrátil ke třem pronásledovatelům. Bílé klisně, stále ještě zmítající se v bolestech, nikdo nevěnoval nejmenší pozornost.

"Jdi od něj!" zopakoval první ze tří, ten nejstarší s rudým vousem svázaným do copu, který mu padal až na hruď. Nejspíš byl jejich vůdcem. Druzí dva stáli za ním, široké čepele v rukách.

Černoodeněc pomalu tasil. Odněkud přiletěl havran a usadil se na vystouplém kameni s krvavou skvrnou. Složil svá křídla, přešel sem a tam a naklonil hlavu, jako by se chystal tu scénu svým černým okem sledovat.

Černooděnec měl hlavu sklopenou k zemi, meč od těla, ruce rozpažené. Čekal.

"Není to tvá věc. Zvol svůj osud. Ustup, nebo zemři!"

"Pak tedy zemři!" pravil Havraní muž a zvedl hlavu. Havran zakrákal a vzlétl.

Rudovous se pomalu vydal kupředu, zatímco jeho společníci se snažili svou kořist obejít ve snaze dostat se mu za záda. Obejít ho, vzít mu přehled. A Havran se ani nepohnul, nechal je být. Obklopen ze tří stran. Jednoho vidět nemohl, ale věděl o něm. První útočil ten, kterého měl za zády. Tiše. Slyšet bylo jen křupnutí sněhu, jak udělal rychlý krok vpřed. Havran se prudce otočil. Jedinou ranou sokovi přerazil meč v bodu. Obloukem švihl zpět a rozpáral ho od ramene k pasu. Obrátil se právě včas, aby zastavil sek na hlavu vlastní čepelí, ve stejnou chvíli vyrazil volnou rukou a zachytil hlavici. V otočce soupeřovi vykroutil zbraň a když ji dokončil, obě ostří trčela útočníkovi v těle. I ten se svezl k zemi. A černooděnec stál a chladně se díval na posledního, jemu se nezrychlil dech... Ani tlukot srdce. Zato rudovous vyděšeně zíral. Havran oba meče zabodl hrotem do země a pomalou chůzí se vydal k rudovousému. Ten udělal podvědomě krok zpět, i když stál proti neozbrojeném. Sám třímal svůj těžký meč v rukách pevně před sebou. Havranův pohyb neustál. V jeho zelených očích se nedalo číst nic. Rudovous se odhodlal k útoku, bleskově vykročil vpřed a ťal na krk, Havran se sklonil a čepel mu prosvit nad hlavou, pak i on vyrazil vpřed. Obkročil rudovousého a ten, než stačil švihnout mečem zpět, už v předloktí cítil ocelové sevření. Havran stojící za ním ho volnou rukou popadl zezadu za bradu...

"Pak tedy zemři..." zopakoval mu a trhnul. Ozvalo se ošklivé křupnutí vazu.

Nájezd

Svíce vesele plápolaly a vrhaly mihotavé stíny. V krbu praskalo dřevo a tak bylo v místnosti příjemné světlo a teplo.

Stolky, židle, podstavce, dokonce i lože, byly z nejdražšího černého dřeva, dokonale umě vyřezávané a zlatem zdobené. Na stěnách byly obrazy v bohatých rámech, vzácné zbraně a kusy brnění. Koberce a gobelíny. Na stolku vedle lože byly ještě zpola plné číše vybraného vína dováženého z jihu. Na kožešině z medvěda válely se ženské i mužské šaty a z pod podušek ozýval se škádlivý smích. Vzduch voněl a byl nabitý hřejivým vzrušením, když tu kdosi hrubě otevřel dveře do kořán. Z podušek vykoukla ženská tvář. Překrásná a líbezná ženská tvář, nikoliv však cudná.

Do ložnice vstoupil muž v lesklé zbroji.

"Teď ne, bratranče," ozval se mužský hlas z pod podušek a ženština s sebou cukla a opět se zachichotala.

"Myslím, že tohle je důležité, Robe. Máme hosta,"

Přikrývka se zavlnila a teď se z ní vyklubal muž s širokými rameny a táhlou jizvou na hrudi.

"Myslím, že počká, Davydde a teď vypadni," zamračil se.

"Nezdá se, že by chtěl čekat. Vypadá poněkud zvláštně s tou lidskou hlavou v ruce. Má pro tebe dar... Pečetní prsten lorda Call."

Robert Draconarius se naklonil ke krásce a políbil jí na tvář.

"Hned se vrátím, křepeličko," pronesl a natáhl se pro kalhoty a vysoké boty.

"Nebyla to ctěná choť sira Norberta?" ptal se Davydd Roba, když spolu kráčeli po chodbě.

"Že je jí podobná? Ovšem, co by dělala Norbertova choť v mém loži?" smál se Rob.

"Sir Norbert by neměl radost..."

"Tomu rád věřím."

"Není čestné, aby..."

"Neposkytl jsem ti přístřeší svého hradu, abys mi dával kázání, bratránku."

"Ano, můj pane." Davydd se odmlčel. "Ale stejně to není čestné."

Draco se usmál.

Došli ke schodišti, když dole pod sebou spatřil onoho nezvaného hosta. V průchodu mu bránil Catto, jeden z Robových žoldáků. Jeho mohutná zavalitá postava se nad vetřelcem tyčila jako skála a hrozila, že ho rozdrtí už jen svou vlastní vahou.

Catto se pohladil po pleši a prsty zavadil o pásku, zakrývající mu zmrzačené levé oko.

Muž odhodil stranou odťatou hlavu, kterou držel za vlasy. Odkrvená hlava byla bledá, ústa otevřená, oči vyvalené.

"Ustup," pronesl cizí muž stroze.

"Ještě krok a..."

Obra zasáhla pěst přímo do krku. Catto se chytil za rozdrcené hrdlo, zachroptěl a z úst se mu vyvalil proud krvavé pěny. Padl na kolena a dusil se, chroptěl. Vytřeštil oči v pohledu na muže, který mu donesl nečekanou smrt bez boje.

Několik Dracových vojáků tasilo meče.

"Dost!" křikl Rob.

Rob se opřel o roubené zábradlí u vnitřního ochozu haly.

"Havrane, proč mi to děláš?" ptal se Rob.

"Byl to hlupák."

"Byl to jeden z mých nejlepších mužů. A taky mi dlužil za prohranou sázku."

"Tak mu to strhni ze žoldu."

"No ne. To jsou mi změny. Havran se naučil žertovat?"

"Já to myslel vážně."

"No... I tak tě rád vidím, příteli. Zdržíš se dlouho? Mám tvé zavazadlo odnést do pokoje pro hosty?" Draco se usmíval a při slovech "tvé zavazadlo" se významně podíval po odťaté hlavě.

"Není třeba. To zavazadlo je dar pro tebe."

"Hezké... Vždycky jsem si přál mít... hlavu. Nuž. Dost bylo hrátek, vtrhneš do mého domu, vyrušíš mne od důležitého diplomatického jednání a ještě mi tu děláš nepořádek. Neznát tě, Havrane, asi bych se zlobil. Co tě sem přivádí."

"Potkal jsem posla. Byl na cestě za tebou."

"Aha a teď mi nejspíš pro změnu podáš jeho ruku?"

"Ta hlava není toho posla, ale jednoho z mužů, kteří ho pronásledovali. Hlava seveřana. Nezajímá tě, jak se seveřané dostali až sem?"

Draco, který se při celém rozhovoru usmíval, teď zvážněl, sestoupil ze schodu a od Havrana přijal listinu.

"Pečeť je rozlomená!"

"Chtěl jsem vědět, jestli mi cesta sem stojí za námahu."

Draco spěšně četl, pak listinu pečlivě opět složil.

"Davydde, zítra ať jsou muži připraveni na pochod. Vyšli zprávu do pevnosti Gennywood a Mornel, ať ponechají posádku jen pro nutnou obranu a ostatní bojeschopné muže odvedou k průsmyku Danaj, kde se setkáme."

"Co se děje, můj pane."

"Lord Call žádá o pomoc. Tucty severských lodí kotví u Gwerness. Stovky seveřanů si tu vykračuje po naší zemi a pálí vesnice a drancují města. Máme tu mohutný nájezd a Lord Call má jednotky na jihu. Poslal zprávu králi, ale než jeho armáda dorazí, čtvrtina země lehne popelem, pokud je nezastavíme. Zem není na nájezd připravená. Ne po půl století bitev a rozbrojů."

"No, máte to tu hezký, ale asi už půjdu," prohlásil Havran a obrátil se k východu.

"Nepůjdeš se mnou?"

"Měl jsi pravdu, Robe. Změnil jsem se. Mé služby už dávno nejsou na prodej."

"Nebudeš hájit svou zem?"

"Není má. Ani tvá ne. Pokud vím, i tvůj národ na tuto půdu vstoupil, coby dobyvatelský."

"To bylo před stovkami let. Teď je to pro můj národ domov."

"A pro národ severský to tu bude domovem za dalších pár stovek let."

"A když tě požádám já?"

Ten hlas patřil ženě v dlouhých černých šatech, která se právě sestupovala ze schodiště.

"Ani ty nemáš co nabídnout."

Nebyl si tím jistý, když vnímal její neskutečnou krásu. Jakoby ani nebyla člověkem. Nadlidsky - božsky krásná. Stvořená z dokonalosti. Dlouhé, černé, vlnité vlasy jí volně splývaly přes záda a několik pramínků se volně svezlo přes pevné ňadra. Byla tak půvabná a svůdná. Ale Havran nepodléhal chtíči. Obdivoval krásu, ale nad ním neměla vliv.

"Ani ty ne, Marion."

"Zapomněl jsi, v čem je má síla, poutníku?"

Havran jí hleděl do černých hlubokých očí.

"Co nabízíš, čarodějko? Co mi dáš?"

"Nic... Spíše vezmu. Nebo už se nechceš zbavit svého prokletí?"

"Nemáš dost sil..."

"A víš to jistě?"

"Ty se vzepřeš nejvyššímu?"

"Tys to už udělal."

"A mě už hledají. Cítíš to stejně, jako já."

Po těch slovech se Havran obrátil znovu k východu a tentokráte opravdu odešel.

Draco jen pokrčil rameny.

"Ukliďte někdo ten nepořádek,"pravil ukazujíce na Cattovo tělo, "a do zítřka nechci být rušen. Nikým!"

Stoupal zpět po schodišti vzhůru.

"Copak, ta jižanská běhna je tu zas?" tázala se Marion Davydda, když Draco zmizel z dohledu.

"Něco horšího... Norbertova ženuška."

"Jednou se mu to vymstí," usmála se Marion.

"Jeho zájem však vzbuzuješ ty..."

"To jenom proto, že mne mít nemůže."

Tentokráte se usmál Davydd a pak se vydal za kapitánem Eranem splnit Dracovy rozkazy.

Na vzdor bohům

Trvalo celý týden, než se Robova armáda sjednotila a ten týden stačil na to, aby roztál všechen sníh. Řeky zmohutněly a zurčící potůčky z hor dravě rozbahnily půdu. Zima skončila náhle a nečekaně,

Draco mohl postupovat jen pomalu a co hůř, královské vojsko se zdrží o dalších pár týdnů. Zprávy byly nepříznivé. Čtyři města už leží v troskách, u pobřeží na severu zakotvily další válečné lodě, zatímco z flotily vyslané Jeho veličenstvem čtyři z lodí ztroskotaly v bouři a dvě se ztratily v mlze neznámo kam.

Draco seděl v sedle svého černého hřebce a zatímco za zády mu vzrůstal tábor, on, špinavý od bláta a promočený deštěm, upíral oči na rozbouřenou řeku, kterou dnes už překročit nemohou. Hleděl na stoupající dým z nedalekého města jen kousek severněji od nich... Přes led by celou svou armádu převedl ještě před týdnem. Dnes je však rozvodněná řeka nepustí. Příroda se proti nim postavila. Robert Draconarius byl šampiónem šermířských klání. Na koni i v boji s mečem neměl mezi šlechtou soupeře sobě rovného. Nebylo bitev, ve kterých by prohrál, protože věděl, kdy je zvítězit možné a kdy ne. Ale jak má bojovat proti nepříteli, kterého nemůže dostihnout?

Dostihnout? Nepřítel byl všude kolem, nájezd byl větší, než se zprvu zdálo a byl tak nečekaný. Draco musel nechat dost mužů na obranu třech svých nejbližších pevností a teď měl v táboře sotva pětiset mužů a s nimi ve vší drzosti pronásledoval nepřítele mnohem početnějšího. Měl spojit síly s Lordem Call. A teď se díval jak jedno z jeho měst úpí v plamenech. Měl získat podporu královských vojsk a ty jsou v nedohlednu. Pomoc v čas nepřijde... A Verness je v plamenech. Bylo to krásné město. Kdysi tam měl milenku, byla dcerou zchudlého šlechtice. V tom městě vařili dobré pivo a handlíři tu prodávali skvělé koně. Všechno zmizí v plamenech jenom proto, že jaro přišlo brzy.... Díval se na proud vody zoufale se drající řekou. Přemýšlel, jestli by nepřešla alespoň jízda, ale bylo mu jasné, že by je nejspíš utopil. Rozzuřená řeka s sebou brala i břehy.

Draco zaklel. Z nebe se spustil déšť.

Pršelo celé čtyři dny a po celou dobu Draco přemýšlel, kde a jak překonat vodu řeky, jejíž hladina v přívalu dešťů ani v nejbližší době opadnout nemohla. Čekal ještě dva dny, než se řeka dala přebrodit a i tak přišel o třicet pěších a o pět jezdců, kteří utonuli. Čtyři koně bez jezdců z řeky vytáhly. Na pátého bylo pozdě. Nemohl čekat a tak je ztratil zbytečně a bez boje.. Zásobovací vozy nechal za sebou, ty řeku nepřejdou ještě týden. Dorazil tedy k pevnosti lorda Call, aby našel jen pobořené opuštěné ruiny. Jeho muži byli znavení a hladoví a navíc se mezi nimi rozšířila horečka, která si vybrala svou první daň.

Za další dva dny se slunce konečně rozjasnilo a Draco narazil na první oddíl nepřátel. Bylo jich jen sto a kráčeli si jen tak, jako by zemi dávno dobyli. Ač sám znavený, seděl v lesklém brnění se zlatem tepaným znakem draka v sedle černého koně připraven usměrnit sílu svého hněvu k nepříteli. Z vrcholu kopce shlížel na bitevní pole. Marion měl po levém boku, Davydda po pravém.

Řady seveřanů byly semknuté, ale tentokráte v oslabení.

"Mám poslat jízdu, Robe?"

"Ne."

Rob sledoval v dálce osamělou postavičku směřující sebevědomě k bojišti.

"Není to Havran?" ptala se Marion.

"Myslím, že ano," odtušil Rob.

"Bude bojovat s námi, nebo proti nám."

"Nevím... A je mi to jedno. Není důležitý. Davydde pošli pěší."

Davydd mávl rukou na velitele pěšáků a ti kráčeli ze dvou stran ve dvou proudech. Kráčeli rázně a rychle, pak se rozeběhli z kopce s řevem a vůlí rozmetat nájezdníky.

Rob se díval z dálky čekajíc s jízdou. Sledoval náraz obou křídel, které rozcupovaly řady nepřátel, obemkly je a dračí spár se zaťal do těl seveřanů. Černá postava zmizela v chumlu, ale vidět nebylo téměř nic. Rob s jízdou vyrážet nemusel. Krvavá jatka netrvala dlouho.

"Vítězství..." zamumlal Davydd.

"Nad hrstkou..." odtušil Rob.

Draco se zhoupl ve třemenech a pak otočil koně.

"Pošli zvědy do všech stran a do hodiny přiveď do tábora zajatce.... Jestli někdo přežil."

Davydd pokývl hlavou, pobídl koně a jal se plnit úkoly.

"Co se stalo, Robe? Proč jsi dnes nebojoval?"

"Tohle nebyla bitva. Jen porážka zubožených prasat. Čas bitev teprve přijde."

S těmi slovy pobídl koně a zamířil k táboru. Marion osaměla, ale ne na dlouho. Černá postava Havrana kráčela směrem ní. Přišel uzavřít dohodu. Povzdechla si.

***

Draco vyšel ze svého stanu. Dva z jeho vojáků právě dovlekli jediného seveřana, kterého nechali naživu. Několika ranami jej před chvílí donutili pokleknout ale Draco je pohybem ruky zastavil a nechal seveřana vstát. Měl ruce spoutané před sebou, hlavu však vzpurně vztyčenou a z očí mu plála divokost a hrdost mládí.

Draco pomalu tasil meč a ledabyle přiložil jeho hrot nepříteli na krk.

"Chtěl bys zemřít?"

Seveřan mlčel. Nehnul brvou.

"Ale já nabízím smrt. Smrt místo bolesti a utrpení. Rychlou smrt hodnou válečníka, když řekneš, co chci slyšet."

Seveřan dál mlčel a svěsil paži s mečem.

"Až budeš o smrt žadonit a škemrat, nebudu už tak štědrý. Chci vědět, kde jsou hlavní voje, kolik těch bastardů ze severu připlulo a kam míří!"

"Míří do těla téhle prohnilé země. Jsou nás stovky a tisíce a plameny očistí váš svět. Jsou všude. Všude kolem tebe."

Mohutná rána pěstí mu zvrátila hlavu stranou a z natrženého obočí začal stékat tenký pramínek krve. Seveřan hlavu opět napřímil a plivl Robovi k nohám.

"Víš, co je utrpení? Nedopřeji ti smrt, ale život. Ale nejdříve ti odřežu z tváře kůži zaživa a kdykoliv spatříš odraz své zohavené tváře, vzpomeneš si na mne a na chvíle bolesti strávené se mnou. Přijdeš o jazyk a kdykoliv budeš chtít promluvit a místo slov vypustíš jen skřeky, nebo slova bez tónu. Kdykoliv budeš jíst a neucítíš žádnou chuť, vzpomeneš si na utrpení, které jsem ti dal já!" Draco se usmál a ten úsměv se zařezával a ten úsměv se zařízl až do morku kostí.

Seveřan se rukama svázanýma k sobě ohnal po nejbližším strážci, udeřil ho pěstmi do tváře a zpoza opasku mu vytrhl dýku, napřáhl se, aby si její hrot zanořil hluboko do břicha, tu však proťala vzduch Robova čepel. Dýka dopadla k nohám spolu s rukama odťatýma v zápěstí. Seveřan padl na zem, řval a v bolesti se válel po zemi, oči vytřeštěné na pahýly rukou. Milosrdné bezvědomí ne a ne přijít.

"Vypalte mu rány ohněm, ať neztratí moc krve a držte ho při životě, k večeru s ním promluvím znova," pronesl Rob chladně a vrátil se do stanu.

Seveřanův křik se ještě dlouho vznášel nad táborem.

Draco vešel do stanu, nalil si víno a na chvíli se položil do kožešin.

"Asi stárnu..." zamumlal.

Do stanu vletěl Davydd.

"Je nelidské týrat zajatce."

"Mám se ti zpovídat? Nemám náladu na tvé morální kázání."

"Nepříteli je nutné vzdát úctu. Mrzačit poraženého je nelidské."

"Davydde, raději utýrám k smrti jednoho. Raději přenesu bolest stovky svých mužů na jednoho nepřítele. Když budu očekávat, že to třeba mým bojovníkům zachrání život. A teď vypadni!"

***

Havran seděl u ohniště a zamyšleně hleděl do plamenů. Hledal a znovu utápěl staré vzpomínky. Vedle něj usedl Nunna. Nunna byl pravý obr. No, přinejmenším byl o dvě hlavy větší, než Havran a na těle mu svaly jen hrály. Jeho rozložitá postava ztěžkla na kus kamene.

"Ňůňa..." oznámil a udeřil se přitom pěstí do prsou.

Havran se na něj podíval a pak se odvrátil zpátky k ohništi.

"Být Ňůňa," nedal se odbýt.

"Já tě slyšel."

"Ty být Havran."

"To není moje jméno."

"Ty ne Havran? Ty jak říkat?"

"Nemám jméno."

"Každý jméno," pokyvoval Nunna vážně hlavou.

"Já ne."

"Tak to já ti dát. Jestli ty přítel, tak já dát."

Havran prohrábl ohniště.

"Ty být Bůba."

Na Havranově tváři se zčista jasna zjevil úsměv.

"Proč Bůba?"

"Oni se tě bát. Ty dělat bubu bubu. Ty Bůba."

Havran se znovu usmál.

"Mě se taky bát. Ale já ne zlý. Já ne!" tvrdil Nunna a důrazně pokyvoval hlavou a začal se drbat ve své kudrnaté kštici, jak přemýšlel, co by dodal.

"Ňůňa dobrý... Ňaňa hodně dobrý," potvrdil mu Havran s úsměvem.

"Dobře, že ty zabít Kat. Kat zlý. Ubližovat lidem, ale ne hned dělat smrt. Kat dělat bolení a on se jim smát. Mě se taky smát!"

"Catto? Ten hlupák z pevnosti?"

"Ty praštit pěstí a on smrt. On zlý. Moc zlý. Ne dobrý, jako Draco. Draco hodný!"

"Draco je hodný?"

"Dobrý přítel. Dal Ňůňovi koníka!" pravil významně a na důkaz sáhl pod tuniku a vytáhl vyřezávanou dřevěnou sošku koníka. Byla vyřezána jen hodně nahrubo, ale koník to při troše představivosti byl.

"Dívat, ale nerozbít. Ňaňa má rád koníka."

Opatrně svými tlustými prsty sošku pohladil a pak jí podal Havranovi.

"Bubu?"

Havran se podíval na Nunnu.

"Být Bubu přítel Ňůňa?"

"Bubu je přítel," oznámil mu a vrátil sošku.

"Oni se Ňůňa smát. Drako ne. Bubu taky nesmát?"

"Kdo se ti směje?"

"Lidi. Ňůňa hloupý," provinile sklopil hlavu.

"To oni jsou hlupáci. Ty ne."

"Budou se Bubu smát, že je přítel Ňůňa."

Havran se bezděky ohlédl. Vskutku. Hned u vedlejšího ohniště seděli dva vojáci a vrhaly pohrdavé pohledy. Usmívali se, ale úsměv jim zamrzl ve chvíli, kdy zkřížily pohled s Havranovým. Otočili se k nim zády.

"Bubu přítel. Ňůňa dá Bubu koníka. Ňůňa rád Bubu."

"Jen si ho nech a víš co? Já ti udělám druhého. Budeš mít dva a budou přátelé."

Nunnovi se rozzářila očka radostí, vstal a začal poskakovat.

"Ňůňa to říct Drako, že Bubu přítel a dát taky koníka!"

"Jen běž," usmál se Havran.

"Jestli Drako neležet na žena a nedělat legrační zvuk," culil se Bubu a zčervenal.

"Tak to běž zjistit a pak mi to řekneš."

Nunna spiklenecky zamrkal očima a s těžkým dusotem pelášil pryč.

Havran přiložil kus dřeva do ohniště a stále se usmíval.

"Buba...." řekl sám sobě.

Vzal další kus dřeva, ale zarazil se. Místo toho, aby ho hodil do ohně, vytáhl z opasku dýku a začal vyřezávat....

Bouře v bouři

Noc byla překrásná. Nebe temné a ještě temnější mraky plující na něm. Stál do půl pasu svlečený a nechával své tělo bičovat proudem ledového deště. Paže roztažené, dlaněmi vzhůru, oči zavřené. I přes víčka však stejně viděl blesky křižující oblohu.

"Je nádherná noc, Marion."

Byl k ní zády, nemohl jí vidět. Přes šumění deště a řev hromů ji nemohl vidět přicházet a stejně o ní věděl. Cítil ji.

"Není ti chladno?" otázala se. Stála opřená o strom a pozorovala ho, teď se vydala k němu.

"Víš dobře, že není. Necítím ani chlad, ani žár. Ty víš, kým jsem."

"Vím, Foibe."

Havran se bleskově otočil.

"Už nikdy mi tak neříkej!"

Prvně v životě viděla Havrana hněvat se.

"Nezbavíš se jména tím, že ho dáš svému okřídlenému strážci. Nezbavíš se tváře tím, že ji zapřeš!"

"Nikdy mi tak neříkej!" opakoval důrazně a pevně ji při tom držel za ramena.

"Zřekl jsi se jména. Zřekl jsi se boha a stejně mu sloužíš."

"Kráčím vlastní cestou."

"Cestou stínů... Cestou smrti."

"Já to jinak neumím."

"Zradil jsi ho."

"On zradil mne."

"Byl jsi stvořen, abys sloužil. Uprchl jsi."

"Neměl ani dost sil, aby mě ztrestal."

"Nemusel. Je moudrý. Ví, že se trestáš sám."

"Tak proč mne pronásleduje teď?"

"O čem to mluvíš?"

"Deimos je na cestě i se svým vlkem. Už celé měsíce mne hledá! Cítím to."

"Chce ukončit tvůj trest a nebo život?"

"Život? Já nemám život.... Co bytí?"

"Víš, jak jsem to myslela."

"Ať tak, či tak. Zbavíš mne prokletí?"

"Dala jsem ti slib."

Už ji nedržel za ramena. Ruce mu klesly k bokům.

"Bojíš se?"

"Neznám strach."

Chytila ho kolem pasu a přitiskla se na jeho nahou hruď a hlavu položila na silná ramena. Objal ji.

"Vždycky jsem tě milovala," pravila smutně.

Mírně se odtáhl a ona zvedla hlavu, aby se mu podívala do očí. Přivinul ji znovu k sobě a políbil. Jen zlehka se dotýkal jejích rtů a jí zaplavila touha. Objímali se, hladili. Její plášť se jí zvolna svezl do mokré trávy po té, co ji rozepnul sponu. Zavřela oči a zaklonila hlavu, když jí líbal na krku. Povolil šněrování purpurových šatů. Déšť trochu polevil, ale přesto hladil jejich nahá těla, když se vášnivě milovali. Slastně vzdychala do burácení hromů. Cítila chlad mokrých šatů pod sebou a žár lásky uvnitř. Déšť umocnil jejich vzrušení a jí se točila hlava rozkoší. Zlehka ho kousla do ramene a nehty mu jemně přejela přes záda, zatímco on do ni vnikal. Pomalé a něžné milování se za svitu blesků změnilo v ohnivou bouři vášní. Převalila se přes něj, zaklonila hlavu a křičela vzrušením. Srdce jí zběsile tlouklo. Hladil její ňadra po kterých stékaly kapky deště. Neovládla se a přejela nehty přes jeho hruď, ale on si toho v milostném opojení nevšímal. Malé krvavé ranky se hned zatáhly a zhojily.

S posledním záchvěvem rozkoše znovu vykřikla, když však ucítila, že do ní proudí jeho sémě, polekaně se odtáhla. Pak ale ulehla k němu a objala ho. Zlehka ji hladil po boku.

"Bylo to nádherné," řekla mu.

"I pro mne."

"Proč tohle cítit můžeš?"

"Nevím, ale je to příjemné."

Mlčky mu položila hlavu na hruď.

Slyšela jeho srdce. Naslouchala tichým a pravidelným úderům, ale zneklidňovalo ji to.

"Je pravda, že jsi všechny své milence zabila?"

Marion přes tvář přelétl stín smutku a bolesti.

"Některým to za to stálo... Věděli, že se milují s černou vdovou."

"Proč?"

"Kdysi jsem měla sen. Mívám sny a ty se plní."

"Sen o čem?"

"Byl v nich můj syn a jeho otec. Jejich tváře jsou nejasné. Nejsou vidět skrze plameny a oblaka kouře. Ani jejich hlas neslyším přes nářek. Plameny, krev a bolest. To oni dva bok po boku jsou zhoubou. Nesmím mít syna... A nebo syn nesmí mít otce."

"Zabyla bys i mne?"

"Kdybych musela... Ale není třeba. Vím dobře, že stín nepočne dítě. Neživé neplodí život."

"A až zrušíš prokletí?"

"Už ti víc nedovolím, aby ses mne dotknul. Pak bych tě zabít musela."

"Já chci, abys kletbu zrušila."

"Brzy... Slibuji."

Objal ji a ona ho políbila. Po chvíli se začali znova milovat.

Na pahýlu stromu seděl havran a načechrával si zobákem své promoklé peří...

***

Robova armáda se dala na pochod s rozbřeskem nového slunce hned následující den. Krátce před poledním je pak zvědi vedli po stopách nepřítele, který mířil dál do vnitrozemí a Draco se po nich pustil, jako pravý lovec dychtící po své kořisti. Ano, přesně, jako lovec třímající v ruce rezavou dýku s úmyslem uštvat a zabít rozzuřeného medvěda. Draco dobře věděl, že stopy, které sleduje, ho dovedou k armádě přinejmenším dvakrát početnější, než jakou právě vede on sám, ale posil by se jen tak nedočkal a neměl v úmyslu nechat cizáky plenit svou zem. Draco ani nehodlal prohrát. Nikdy nebýval příliš trpělivý, ale vždy mu přálo štěstí. Byl obdařený silou. Byl přeci synem Williama Draconaria, vnukem Richarda. Byl potomkem Dragonovým. V jeho žilách koluje dračí krev a spálí nepřítele na prach.

Vláčel své znavené muže nevlídnou krajinou. Nebe bylo pod mrakem a zatímco na kost promoklí vojáci drkotali zuby v žilách Roberta Draconaria hořel plamen a od něj vznítila jeho nenávist a hněv. Cvalem projížděl od jednoho důstojníka ke druhému. Křičel rozkazy a plynule přeskupoval své muže, zatímco promýšlel útok.

Pochodovali celý den a ani po soumraku jim Draco nedopřál odpočinku, Nepovolil ani zapálit louče a nebýt luny, jež v noci vysvitla, kráčeli by černočernou tmou. Díky zvědům věděl, kde nepřátelé táboří už dvě hodiny před tím, než je dostihl.

V táboře seveřanů vládl klid. Muži znavení dalekou cestou a utrmáceni svou krvavou poutí po cizí zemí v poklidu spali. Pár mužů sice ještě posedávalo u ohňů a hodovalo na mešním víně z nedávno vypáleného kláštera, ale jinak krom hlídek tábor spal. Nikdo necítil pohled havraních očí. A on seděl na větvi a černým okem je sledoval ze stínů.

Díval se, když táborem tiše prolétl stín, který se na černém koni vyřítil z temnoty a přinesl smrt. Díval se, jak muži zmírají ve spánku. Jak ti další padají pod meči nočních útočníků dříve, než stihli sáhnout po zbrani. Jak se volní koně rozeběhli z otevřených ohrad. Sledoval půlnoční peklo.

Jezdci zapalovali stany a pobíjeli vojáky, jež tu v chaosu pobíhali bez jakéhokoliv vedení. Noční krvavá lázeň, pekelné plameny sžírající lidské maso. Křik vyděšených i umírajících. Jatka, která nebrala konců. Neohrožený Draconarius se smál, když rozséval smrt. Tichý Havran kráčel a pobíjel ty, kdož mu zastoupili cestu. Nunna se oháněl palicí a zběsile křičel. Robovým vojákům zachutnala na patře chuť blížícího se vítězství. Zachutnalo jim to zběsilé zabíjení bez pravidel a zákonů cti. Zapomněli na únavu, hořela v nich touha po pomstě. Touha po krvi a vražedné šílenství. Do noci se rozléhalo řinčení zbraní, hrůzný křik a pach spáleného masa.

Půlnoční běsnění pokračovalo, když se ozvalo dunění rohu, jež mělo sjednotit seveřany na ústupu do celku schopného obrany. Zatímco se seveřané při ústupu snažili sjednotit. Draco své muže rozdělil. Část jízdy poslal, aby objela malý les a odřízla ústupovou cestu na jejím konci. Několik svých mužů nechal hlídat raněné a zanechal zde i Marion. Sám vedl zbytek přímým útokem. Dál je nemilosrdně štval a zuřivě raněného medvěda ubodával k smrti.

Jízda však nedokázala cestu odříznout včas. Dorazili pozdě a tak se znovu připojili k Dracově hlavnímu voji. Prchající tlupa se s rozbřeskem přebrodila přes řeku chvíli po tom, co se Draco znovu zjevil na dohled. Ta chvilka jim stačila k tomu, aby uspořádali obranu.

Draco své muže nahnal do řeky a zpěněná voda řeky se zbarvila do ruda. Šípy srážely jeho jezdce ze sedel. Nemilosrdně byli muži deroucí se na břeh sráženi opět do vod a obranná linie se odhodlaně držela. Hodnou chvíli trvalo, než ji Draco prolomil.

Den prozářil krajinu a osvítil scénu krve za řekou. Boj se přenesl na břeh a muž proti muži dál zalévali zem vlastní krví. Draco se neúnavně probíjel dál.

Kolem Havrana se na koni prodral Davydd, ale nedostal se daleko. Seveřan zabodl kopí hluboko do hrudě jeho hřebce a on proletěl vzduchem a padl v bezvědomí na zem. Než ho však stihl nepřítel dorazit, Nunna mu palicí rozdrtil lebku. Kudrnatý obr palicí odháněl nepřátele od bezvládného těla Robova bratrance a dva další vojáci se snažili Davydda odtáhnout do bezpečí.

Havran vstoupil do středu té nejkrvavější řeže. Bez jediného výkřiku. Tichý, jak samotná smrt jen kráčel a ladně zabíjel. Bylo to obraz umělce. Dokonalost, jak ladně kráčel a oháněl se mečem v rytmu smrtelného tance. Jako by každý krok znal předem. Jako by každý úder vycítil dřív, než jej protivník sám chtěl provést.

Havran stál v obklíčení, ale se svou chladnokrevností si prosekával cestu ven. Každičký pohyb přesný, každá rána smrtící. Pohyboval se s elegancí, ale s úžasnou rychlostí. Tu se z davu vynořil Nunna. Celý potřísněný krví s jeho usměvavá tvář teď byla stažená v zuřivé nepříčetnosti. Ohromnou palicí se oháněl kolem sebe, rozbíjel lebky, drtil kosti a křičel.

"Nikdo neublížit Bubu! Bubu přítel!"

Rozdrtil někomu rameno a ten padl na zem, další rána mu rozemlela čelist na kaši a vyrazila mozek z hlavy.

"Zlý! Zlý! Jsou zlý!"

"Ne!" křikl Havran a vrhl se zoufale vpřed ve chvíli, kdy se za Nunnou objevila dvojbřitá sekera a jen o chvíli později mu rozťala záda.

Nunna s sebou trhl, ale prudce se otočil a ohnal svou palicí. Minul, zato dvojbřitá čepel mu rozpárala břicho. Nunna padl na kolena a chytil se za břicho, když se kolem prohnal Havran, bleskově se vyhnul zakrvácené sekeře a svůj meč zaryl hluboko do boku Nunnova vraha. Škubnutím uvolnil zbraň z páteře a bodl seveřana do prsou.

Nunna se zvrátil vzad a Havran k němu poklekl.

"Bubu přítel," pravil a rukou si přidržoval vnitřnosti, které chtěli opustit jeho tělo.

"Budeš v pořádku," lhal Havran poprvé v životě a ani nevěděl proč.

"Rozbili mi koníka."

Koník ležel vedle něj. Musel mu vypadnout. Měl ulomenou hlavu.

"Udělám ti hezčího."

"Ňůňa si přát něco jiného."

Havran si ani nevšiml, že vražedné šílenství pomalu utichá a že vojáci dobíjejí poslední z nepřátel.

"Copak bys chtěl?"

"Jen pohladit. Nikdy nikdo Ňůňu nehladil."

Havran se naklonil a chvějící se rukou pohladil Nunnu po krví slepené kudrnaté kštici.

Nunna se šťastně usmíval.

"Ňůňa unavený. Chvíli spát."

Zavřel oči a chvíli na to přestal dýchat. Ruka mu povolila a vnitřnosti vyhřezly ven.

Havranovi se v oku zaleskla slza. Zvedl rozbitého koníka a položil jej Nunnovi na hruď a obě ruce mu přes něj položil křížem.

Na potem splaveném hřebci ve stříbrem tepané a krví potřísněné zbroji právě přijel Robert Draconarius. Voják který přišel po jeho boku se při pohledu na Nunnu s koníkem rozesmál, ale smál se jen do chvíle, než ho zasáhla Robova okovaná bota. Padl na kolena, zatímco Rob Draco se napřímil v sedle a zase vložil nohu do třmenů.

"To břicho mu zašiješ a vrátíš do něj, co v něm bylo. Pak sám vykopeš hrob a pohřbíš ho i s jeho soškou a ještě jedinkrát se zasměješ a já ti do tváře ten úsměv vyřežu navěky!" pronesl klidným a tichým hlasem Draco.

"Ano, pane!" odpověděl voják s vyraženým zubem a zakrvácenými ústy.

"Havrane, dohlédni na to, prosím. Když nepohřbí Nunnu s úctou, která mu náleží, tak ho zabij."

"S radostí," odvětil Havran.

Draco otočil koně a odjížděl z bojiště.

Cesty osudu

Malá tlupa jezdců mířila zpět k pobřeží. Dlouhé hřívy těžkých severských koní vlály ve větru a mohutná kopyta se bořila do rozbahněné půdy. Několik mužů se drželo vzadu ve snaze zametat stopy, ale brzy tomu nebude třeba. Přejdou do hor a mohou zmizet kterýmkoliv směrem, aniž by nechali jediné svědectví o jejich útěku.

Černovlasá dívka seděla v sedle, ruce svázané a v ústech roubík. Ve tváři měla výraz vzdoru, ale v očích nesmírný strach. Seveřan s rozložitou hrudí nacválal vedle ní a prohlížel si jí. Kdyby neměla roubík, plivla by na něj.

"Převzácný úlovek," řekl náčelník svým hrubým hlasem.

Ohlížela se. Snad jako by čekala, že se zpoza úbočí vyřítí na koni Draco. Hleděla na oblohu a čekala, že jí nad hlavou zakrouží černý havran.

"Po sedm dní se mi o tobě zdálo. Sedm dní ke mně ve spánku mluvil hlas, čarodějko. Vím co musíš. Porodit dítě stínů, které nosíš pod srdcem. Stvoření se silou dvou světů."

Dívala se na něj se špatně skrývanou hrůzou.

"A vím, co musím já. Dohlédnu na to, aby se tak stalo. Odvedu tě do bezpečí, alespoň do doby, než porodíš."

Marion zaťala pěsti a pouta se jí zařízla do zápěstí. Kůň na kterém seděla však poslušně kráčel veden za uzdu jedním z jejich únosců. A ten ji bedlivě střežil.

Po Robově táboře procházel Havran a hledal Draconaria. Po tom, co Rob pronásledoval ustupujícího nepřítele, některé sokovy roztroušené oddíly se vrátili, pobili raněné, ukradly zásoby a opět se rozprchli. Mezi muži teď vládlo hrobové ticho. Strach z hladu je tížil víc, než předchozí krvavá jatka. Roba našel u koní. Právě odstrojoval svého hřebce Morgana a vytíral mu prach a pot ze srsti. Chvíli ho jen mlčky sledoval při práci. Draco se za poslední měsíc změnil. Havrana ani tak neudivilo, jak se tak nelítostný muž, jakým Rob byl, s nevídanou láskou stará o svého koně. Myslel na něco jiného Rob byl teď mírnější v chování. Nemluvil, když to nebylo zapotřebí, nesmál se. Nežertoval. Dračí žár jako by z něj vyprchával a on se stával chladnokrevným. Věděl však, že Draco je i tak šelma a je-li sám štván, je ještě tisíckrát nebezpečnější, než obvykle.

"Víš proč jsem přišel?" začal Havran.

"Kvůli ní..." odpověděl Rob aniž by ustal v práci. Zvedl Morganovci kopyto a začal jej očišťovat.

"Nenašli ji."

"Zvědové ji hledají. Jsou seveřanům na stopě."

"Hledají ji už dva dny."

"A ještě dva dny budou. Pak se k nám připojí u průsmyku. S ní a nebo bez..."

"Neměl jsi ji tu nechávat. Neměl jsi opustit raněné. Mohl jsi tušit, že se někteří vrátí."

"Nechal jsem tu dost mužů na stráži."

"Ne dost. Pobili je."

"Byla to chyba. Dost jsem za ni zaplatil."

"Skoro stovku mužů v řece a dalších padesát tady."

"Já to vím dobře!"

"Musíme ji najít."

"Musíme odsud. Tady v lesích není zvěř. Nemohu nechat své muže zmírat hladem. Porazili už dva koně a já jim to musel dovolit. Slyšíš, Havrane? Musel jsem to dovolit. Já musel."

Hlas měl Rob tichý a klidný ale stejně se v něm odrážel jeho hněv.

"Jak mohli odtáhnout zásoby a zmizet beze stopy."

"Odvezli je na koních, ne ve vozech. Dva dny pršelo. Jejich stopy zmizely. Všude kolem jsou teď jenom ty naše. Široko daleko jen naše stopy a oni mají víc než dva dny náskok a my tu nemůžeme čekat ani jít za nimi. Nevíme kam. Já nevím."

"Půjdu ji hledat..." oznámil Havran

"Proč. Víš dobře, že tě prokletí zbavit nemohla. Na to nemá nikdo dost sil. Své břímě si musíš nést sám."

"Stejně jako ty, Robe. Já půjdu."

"Podlomí to morálku mužů. Nemají tě rádi, ale vidí tvou sílu."

"Co na tom záleží, Robe. Jste už mrtví a ty to víš."

Havranova tvář byla jako vytesaná z kamene. Otočil se a odešel.

Draco pohladil svého černého hřebce po lesklé srsti.

"Jsme mrtví, příteli?" usmál se a poplácal Morgana.

"Ne, ještě ne, ale bude to stát za to..." odpověděl si sám.

Pak si teprve všiml Davydda stojícího opodál. Nejspíš vše slyšel, ale to nic neznamenalo. Ani nevypadal, že by ho to příliš zajímalo. Vypadal zesláble. Opíral se o břevno ohrady a okusoval ztvrdlou chlebovou placku. Ne proto, že by měl hlad, ale proto, že věděl, že by jíst měl, aby nabral sil, ale každé sousto se mu zadrhávalo v krku. Obvaz, jímž měl ovázanou hlavu, byl nasáklý krví. Po tom, co procitl z bezvědomí pomalu ztrácel zrak. Vidění se vždy na chvíli rozostřilo, ale jeho stav se nelepší. Pokaždé, když to přišlo, trvalo o chvilku déle, než se mu zrak zase vrátil. Jen tento poslední den to přišlo pětkrát. Stál tu a přežvykoval sousto, které ne a ne spolknout. Podal zbytek placky hnědákovi, který byl poblíž. Hřebci, místo nějž tu před ním stála rozmazaná čmouha. Bál se. Šíleně se bál.

"Můžeš odejít, Davydde. Jeď někam do bezpečí, bratranče," řekl Draco.

Davydd ho nevnímal. Stál tam a opíral se dál o hrazení. Bál se pustit. Bál se udělat krok...

Draco vyšel z ohrady a narychlo stlučené hrazení za sebou zajistil. Opřel se vedle Davydda a díval se. Morgan teď volně pobíhal. Houževnatý, plný neskromné síly. Dováděl. Vzpínal se za sluncem.

Došel k nim Gabriel, jeden z Robových vyšších důstojníků. Jeho příchod byl slyšet z dálky, protože jeho těžká zbroj chrastila při každém kroku.

"Posel přinesl zprávy, pane," promluvil Gabriel, když ke dvojici došel.

"Opět špatné..."

Gabriel se podíval na Davydda.

"Mohli bychom mluvit o samotě?"

"Jen mluv teď a tady."

"Jen jsem chtěl, abys to věděl jen ty. Královské vojsko nedorazí."

"Já vím. Vím to dávno."

"Nedorazí nikdy. Byli poraženi u Blarenského lesa vojskem Olafa Rudovouse."

"A mí bratři? Roderick? Richard?"

"Padli v bitvě. Olaf jim povolil pohřeb v hrobkách sídelního města."

"Proč ve městě? Proč ne v Rulldenu."

"Můj, pane. Rullden už není."

Draco se hluboce nadechl a odvrátil zrak ke koním. Mlčel. Morgan se prohnal kolem jako černý stín a svaly na jeho těle jen hrály.

"A král?" neodpustil si Rob.

"Uprchl ze země se svou chotí Elizabeth. Vaší sestrou, pane."

Draco kývl hlavou.

"Krysa opustila loď."

"Baroni se vzdávají jeden po druhém. Robe. Není už nikdo... Válka skončila."

"Já ale neprohrál," vyhrkl Draco, který měl pocit, že mu utáhli smyčku kolem krku.

"Neočekával jsem, že se budete chtít vzdát."

Gabriel očekával nával hněvu, ale Dracův klid byl ještě děsivější.

"Vidíš mého koně, Gabrieli?"

"Je silný. Určitě nesmírně cenný."

"Je z chovu mého otce. Je to potomek Gordona. Hřebce, na kterém otec vyhrál spoustu bitev. Projde ohněm, když ho povedu. Poběží, dokud nepadne vysílením, když to budu chtít. Je silný. Nesmírně silný. Víc, než si myslíš."

"Nevěříš ale ve vítězství."

"Víš co udělal otec v předem prohrané bitvě?"

"O tom slyšel každý. Předal vedení svému příteli a sám bojoval v první řadě."

"A zvítězili. Vybojoval trůn od zrádce a daroval jej otci zrádce, který dnes uprchl. Kdyby seděl na trůně otec... Kdyby žil, seveřané by tuhle zem nedostali."

"Byl to silný muž, pane. I ty jsi silný, ale..."

"Ne. Nevzdáme se a zemřeme. A co na tom, záleží, příteli? Všichni jsme mrtví už od svého zrodu. Život je jen žert."

Draco se usmál a v tom úsměvu bylo cosi šíleného.

Ve stříbrem tepaném brnění se zlatým drakem vypadal Rob jako bájný hrdina. Z kůlu hrazení sundal zlatem a stříbrem tepanou helmici s černým chocholem z koňských žíní.

"Budou ještě velké bitvy..." řekl a odešel.

"A já už je neuvidím," zašeptal Davydd.

Dech Draka, oko Havrana a dráp Vlka

Draco stál sám uprostřed rozvalin obranné pevnosti. Díval se do dálky a za ním stál černý stín zahalený v kápi.

Ale přesto tu byl teď sám. Díval se a přemýšlel. Před očima se mu přehrával poslední měsíc. Další měsíc bitev se seveřany a každá měla být poslední a do každé přišel zemřít. V každé bojoval po boku svých mužů tak, jako to dělával jeho otec. Znovu viděl padnout Davydda. Slepého Davydda. Oddaného přítele... Jak z toho odvážného muže, který byl ve své poslední bitvě zcela nevidomý odsekávají kousek po kousku. A viděl odvahu svých mužů a byl pyšný, že s nimi mohl být v jejich poslední hodině. Byl pyšný, že bojovali za něj.

Viděl Gabriela, jak mu kus kůže s vlasy volně visí na hlavě a z pod ní trčí lebeční kost. Jak takto znetvořený a bůh ví, proč ještě ne mrtvý, kráčí po bitevním poli. Jak mu rukama cloumají křeče. Jak kráčí a padá k zemi jeho tělo, jež mysl a duše tělo opustilo dřív, než život sám.

A Draco sám nemohl prohrát. Chtěl zemřít, jako syn Williamův, vnuk Richardův. Potomek velkého Dragona. A zuřivě bojoval. Drak vyobrazený na jeho hrudi jakoby chrlil plameny. Byl neporazitelný. Mocný a silný a zvítězil.

Viděl poslední bitvu, kterou vyhrál. Zase zvítězil a zbylo mu sotva třicet mužů. Mužů, kteří se rozprchli do hor ještě tentýž den. A on zůstal sám s touhou bojovat a mstít se. Zůstal sám v troskách pevnosti, která byla opodál.

A tady ho našel stín...

Ohlédl se a pohlédl na vlka stočeného v klubíčku u nohou muže v černé kápi.

"Nabízíš mi věčný život?" ptal se Draco bezbarvým hlasem.

"Nabízím ti únik od smrti až do konce věčnosti."

"A pomstu?"

"Budeš-li pak po ní ještě toužit."

"To vše za mé služby?"

"Za nikdy nekončící službu Nejvyššímu."

"Pramen Dragonovi krve nesmí vyschnout."

"Ty! Můžeš být věčný..."

Draco se zhluboka nadechl. Rozhodl se.

"Odveď mě k němu."

Život neživému - Život stínu

Havran seděl u ohniště, které rozdělal jen kousíček od lesa. Necítil hřejivé teplo ohně, ale rád se díval do plamenů. Byla klidná noc a on tu seděl ponořen v jezeru svých myšlenek a přesto si všiml, že utichl vítr. Že svět se ponořil do bezbarvé temnoty stínu. Z lesa vyjel černý kůň a na něm muž ve stříbrné zbroji.

Havran zvedl oči. Neviděl už ale Roberta Draconaria. Oči měl muž chladné a mrtvé. Tvář netečnou a srdce chladné. Oheň v žilách pohasl. Havran ucítil stín... A pak druhý. O kus dál se vynořil černý vlk a za ním postava v kápi. Rob koně zastavil a zůstal stát. Vykonavač se svým vlkem přistoupil k ohništi.

"Našel jsem tě, Foibe."

"Věděl jsem, že mne hledáš."

Černý vlk zavrčel, havran vzlétl a usadil se na strom.

"Prchal jsi přede mnou, bratříčku?"

"Čekám tu na tebe, Deime" odvětil.

Vykonavač usedl na oblý kámen a vložil ruku do ohniště. V zápětí ji vytáhl. Byla neporaněná.

"Proč to děláš, Foibe. Co ti to přináší?"

"Uklidňuje mě to. Proč dál sloužíš, bratře? Co to dává tobě?"

"Byl jsem proto stvořen. Je to mé poslání."

"Je tvé poslání zabít mne?"

"Zabít? Proč si stále hraješ na život. Jsi stín. Nežiješ. Ty jenom jsi."

"Ne. Nejvyšší stvořil život. A stvořil stíny. A taky stvořil mne. Napůl stín- napůl člověk. Nepatřím ani sem. Ani tam. Ale jedno vím jistě. Tam být nechci. Ale jak myslíš... Přišel jsi tedy ukončit mé bytí?"

"Zradil jsi."

"On zradil mne... Přišel jsi mne tedy zničit? Protože pak budeme bojovat, bratře."

"Ne... Přišel jsem dát ti život. Nejvyšší ti odpouští a dá ti po čem toužíš. Budeš žít. A cítit... Dá ti život. Pod jednou podmínkou."

"Jakou?"

"Až zemřeš, vrátíš se do stínů a budeš sloužit po zbytek věčnosti. Vezme ti tvé vzpomínky. I lidské srdce, se kterým jsi byl stvořen. Nebudeš cítit lítost nad tou ztrátou. Prostě ti dá teď jeden jediný život tak jako ostatním. Může si tě vzít násilím, to ty víš. Ale chce ti dát dar."

"Souhlasím," odvětil Foibos.

Černý havran roztáhl křídla a zuřivě jimi zamával. Vzlétl a za letu změnil tvar. Proměnil se v černý dým a ten se rozplynul.

Vykonavač vstal.

"Ji si hledat nemusel. Neměla dost sil."

"Já vím."

"Zato teď ji hledat budeš, ale nenajdeš. Nosí tvého syna. Neživý nemůže zplodit život, ale napůl živý napůl život stvoří. V den, kdy Marion vykřikne naposled, tvůj syn vykřikne poprvé. Ten den se blíží... Budeš je hledat a nenajdeš. A se synem se potkáš leda až po tvé smrti. Až jednou ve stínech. Budeme čtyři. Vlk chodící po zemi, Havran vládnoucí nebi, Drak dštící oheň a voda vše spojující... Tvůj syn."

"Proč mi to říkáš?"

"Jen jsem ti chtěl dát první lidský pocit... Smutek a vztek."

Vykonavač se otočil a odešel do stínu lesa. Draco i černý vlk jej následovali.

Havran zůstal sám.

Cítil chlad....

---