O utopení

 

O UTOPENÍ

 

 

 

Znám spolehlivý způsob, jak neotěhotnět - jít si zaplavat na delší vzdálenost pod vodou. A to se aplikuje před, anebo po...? Ne, místo toho.

 

Znám spolehlivý způsob, jak se neutopit - najít si někoho vhodného a vyspat se s ním. Před plaváním, nebo po? Ne, místo toho.

 

 

 

Příprava na utopení.

 

 

 

Jedné soboty (23. 4. 1994) jsem vyhověl žádosti svých dětí jít si zaplavat na plovárnu do bazénu s dobře nachlorovanou vodou. I žena byla mínění, že by děti měl hlídat někdo dospělý a na první pohled odpovědný, například já.

 

Ráno jsem se velmi silně nasnídal, protože jsem měl speciální chuť a udělal vysoce nezdravou pomazánku v množství asi pro čtyřicet lidí.

 

Potraviny se totiž dělí na zdravé a chutné. Takže při procesu dochucování pomazánka utěšeně přibývala. Několik vajec vařených natvrdo, pomazánkové máslo, olejovky, jemně nakrájená hanácká (sladkokyselý nálev) okurka, špetka soli, potom čerstvý křupavý chleba a hladový chlap.

 

Bylo to náramně nezdravé a doslova k smrti dobré. No, zkuste si to. Nacpal jsem se, co se do mě vešlo, přece to nevyhodíme. Když už se to má zkazit, tak ve mně.

 

Tato kniha by vás měla poučit o zachování života a ne, jak se z něj vyvléci, takže kdo se chce utopit, ať si vymyslí jinou, neméně nezdravou pomazánku, například z natvrdo vařených vajec, taveného sýra a navrch trochu šnytlíku (také nebezpečně strašlivě vynikající). S plným břichem se umírá asi nejlépe a nejčastěji. Myslím, že i v důsledku toho.

 

 

 

Hodinu jsem se v podstatě nudil ve vodě, a abych si vyzkoušel, jak jsem dobrý, tak jsem si několikrát pod vodou zaplaval 50 m, ale měl jsem pocit, že mám na víc.

 

Tady trochu odbočím k svojí další chybě. Mezi takovými výkony je zapotřebí určitého odpočinku, protože normálně mají tělesné tkáně nějakou kyslíkovou zásobu a neberou si kyslíku z oběhu mnoho. Tato rezerva se liší podle typu organizmu a člověka. Její obnovení nenastává ani u trénovaného dřív než asi za 10 minut. Spíše to trvá několikanásobně déle. Takže po delší zádrži vzduchu, kdy například proběhnete zakouřenými místnostmi při požáru až 100 m, potom nerozdýchaní, neuklidnění, tedy nesrovnaní, podruhé neuběhnete ani 40 m! To je záchranářské nebezpečí jako hrom. (Kdo doběhne, je Soptík, kdo ne, přítel žehu...!)

 

 

 

Jak jsem se utopil.

 

 

 

Tedy, špatně odpočinut i špatně rozdýchán, s plným žaludkem a z předchozího hodinového plavání již poněkud unaven, jsem se vrhnul na rekordní plavbu.

 

Poslední nádech a plavu pod vodou volnými dlouhými tempy zcela uvolněn. Už kolem dvacátého metru jsem pocítil nutkání vyplavat, tedy asi na obvyklé polovině toho, co jindy. Uvolněná mysl a vědomí hektického úkolu rekordu dlouhé plavby mi však snížilo pozornost a plul jsem dál.

 

Toto je důležité varování oxidu uhličitého - rozšíření cév, snížení tlaku a vědomí. Tlak okolní vody ale do určité míry snížení tlaku krve kompenzuje.

 

Na čtyřicátém metru jsem začal promýšlet otočku a co potom. Asi jsem to vymyslel, ale na provedení se již nepamatuji, což znamená, že obluzovací schopnost oxidu uhličitého se už dostavila a tělo pracovalo dál automaticky. Po otočce jsem udělal snad ještě nějaká tempa podle zadaného programu a vyplul na povrch. Vydýchnutím na hladině mi ještě více poklesl tlak a v totálním bezvědomí jsem si vdechl chlorovou vodu - a bylo po mně.

 

 

 

Tato první část procesu utopení se zádrží dechu až do stádia otravy oxidem uhličitým, který má na mozek uklidňující a narkotizační efekt, je nebolestná. Jako ostatně většina smrtí stářím a jinými intoxikacemi, protože o tom člověk vlastně ani neví. Člověk v agónii je podstatou již jinde, protože mu vypli proud.

 

Připomíná mi to vtip, jak v námořnické krčmě říká jednooký pirát plavčíkovi, že se to tu každou chvíli pere. Vtom přiletí kudla do jeho zdravého oka a on suše oznámí: „Vidíš, právě zhasli.“

 

 

 

Stav utopenosti.

 

 

 

Tedy mně zhasli asi na čtyřicátém pátém metru a dál už jsem neměl žádný problém, zatímco se tělo snažilo původnímu záměru samo nějak vyhovět.

 

Z toho plyne několik poučení. Jedno spočívá v tom, že člověk s dostatečně silným programem v mozku může v bezvědomí vykonat i dosti náročnou činnost podle zadaného programu a může být i nebezpečný v důsledku nekoordinovanosti nepřemýšlením. Další poučení spočívá v možnosti využití takového programu vlastní mysli v životně hraniční situaci třeba v zamořeném prostoru, při požáru, vyprošťování či jiné záchranářské aktivitě, při potápění, v bojové akci ap. Slyšel jsem o člověku, který za války se zaseknutou sekerou v hlavě dohonil a zaškrtil svého vraha. To by mohl být podobný případ.

 

 

 

Jak utopeného dorazit!

 

 

 

Patnáctiletá dcera na druhé straně, kam jsem plul, se náhodou ohlédla do vody a připadalo jí, že si hraji nějakou divnou hru a raději tam skočila. Strčila do mě a byl jsem silně vláčný. Tak požádala kolem plovoucí dvě plavkyně, jestli by jí nepomohly s tatíkem, když už se tady utopil. Hlukem aktivovaly plavčíka, který byl zaneprázdněn nějakou televizí a on se uvolil jim pomoci mě vytáhnout na břeh. Jak mě tahal, tak mu vypadla moje vláčná hlava na betonovou hranu startovacího bloku a za zvuku, který bylo do dáli slyšet, mi praskla lebka a její kosti v délce asi 7 cm na počest této události mi již navždy udělaly na hlavě vzadu příkůpek, abych nezapomněl.

 

Člověk by řekl, že zabít mrtvého nejde, ale ono jo. Stačí jeden nervózní nešika s vypadlým mozkem indisponovaný a nepozorný, nemyslící a bylo by možná lepší, kdyby tam ani nebyl.

 

 Já jsem sice praskot lebečních kostí neslyšel, ale moje nejmladší dcera na vzdálenost 15 m ano a hned se lekla podruhé, protože jsem nějak nebyl normální. Byl jsem totiž komplet fialový, vláčný a deaktivovaný... vlastně skoro nebyl... a díky odborné trefě plavčíka to bylo skoro na tutovku. Ale nepovedlo se mu to. Kdybych totiž měl normální tlak krve, tak jo, to bych rychle vykrvácel do mozku, ale já jsem naštěstí (úžasný paradox, kdy to, že jsem byl skoro mrtvý, mi vlastně zachránilo život od okamžité smrti a když se část tlaku vrátila, tak mi zase rozleptanými plícemi vytekla krev přes jícen do trávení a na krvácení o desítky cm výše již nezbylo...) intoxikací oxidem uhličitým skoro žádný tlak neměl a všechna krev byla v mých extrémně povolených cévách bez pohybu. Proto ta fialová barva. Tak to byl druhý smrťák. Já se to dozvěděl ale až po několika hodinách pro další poučení.

 

Protože jsem měl extrémně nízký tlak, tak se vytvořily trhlinky v cévním systému jen malé, krvácení do mozku i očí bylo téměř neznatelné a ani otřes mozku se výrazněji neprojevil. Jen od třetího dne jsem měl bělmo očí žluté od rozpouštěných mikromodřin, které se vytvořily díky nárazu a velmi rozšířeným cévám a kapilárám v důsledku nadbytku oxidu uhličitého. Místo nárazu mne ještě po čtyřech letech na dotyk bolelo.

 

Odneste si další poučení o bezvládném těle, které nepříjemně snadno podléhá gravitaci a nešikovným způsobem je lehce dorazíte. Když po takové ráně do hlavy někomu začnete dělat masáž srdce a strefíte se do systoly (srdečního stahu), zvýšíte v tom jednom tepu tlak natolik, že může cévka do krajnosti roztažená oxidem uhličitým v mozku prasknout, zvláště je-li otřesem poškozena, a krev nateče do mozkové tkáně, což je při pitvě hodnoceno jako utonutí na základě mozkové příhody. Proto mě plavčík zkusil potřetí dorazit neprodlenou masáží srdce, přestože bilo. To se ale nelíbilo mé patnáctileté zachránkyni a rozhodla se mě rozdýchat. K tomu se odborný plavčík neměl, tak to udělala sama.

 

 

 

Jak jsem se probouzel.

 

 

 

Pracně mi otevřeli ústa v křeči. A asi po třech dýchnutích dcerky do mě jsem se začal probouzet. Měl jsem pocit, že se normálně budím v posteli a kašlu. Hned mi bylo divné, jak to, že kašlu, vždyť si nejsem vědom žádné nemoci?

 

Další vjem byl sluchový - měl jsem pocit, že jsem na plovárně. Potom jsem si uvědomil, že to je správně, ale nějak jsem nemohl v paměti najít, že bych si někam lehal a usnul. Přitom mi paměť ale našla, že jsem sice na plovárně správně, ale že mám plavat a ne spát. Další bylo uvědomění, že mám plavat pod vodou a to, že ležím, kašlu, slyším plovárenské zvuky a nevím o tom, že bych z vody vylezl, znamená, že jsem utopen, vytažen, probrán a ležím na podlaze (břehu). Otevřením očí jsem si tu nepříjemnost ověřil. Bližní stáli okolo mě jako sloupoví v márnici a koukali. Čumilové, kteří se potěšili pohledem na výrazně modrofialového utopence, se po mém rychlém odbarvení rozešli, už to nebylo zajímavé. Vzhledem k tomu, že můj odchod na onen svět byl odložen, to už nebylo ono. Ovšem další část seriálu se mi zdála být neméně zajímavá.

 

Kašlání jsem vyhodnotil jako nevstřebaný zbytek vody v plicích, které se ho snaží zbavit. Aby mne voda neobtěžovala v plicích celkově, ale stekla do dolních úseků a horní mi nechala k dýchání volné, a aby se mi plíce nezakrvovaly nadbytečnou krví z dolní části těla, která by mi zbytečně snižovala nádechovou kapacitu, tak jsem se přes protesty bližních posadil. A od té chvíle jsem si dva měsíce nelehnul. Tím jsem si nevědomky zachránil život, protože se mi tak příznivě snižoval i tlak krve ve zraněném mozku. Připadal jsem si, jako když mě někdo bací do hlavy. Že nejsem dalek pravdě, jsem ale ještě nevěděl, hlava nekrvácela, a tak jsem na to přišel až asi za čtyři hodiny.

 

 

 

Cesta do nemocnice.

 

 

 

Mírně oblblý otřesem mozku jsem přemýšlel, jak pojedu s dětmi domů, ale to vyřešil postupný příchod zdravotníků ze záchranky, kterou zavolal personál plovárny. Paní doktorka šla vchodem pro ženy, což ji poněkud zdrželo a mne poněkud udivilo. A potom jsem se už divit nepřestal. Je zase udivilo, že jsem ochoten se nechat nést na nosítkách jen vsedě. Lékařka nařídila ležet. Neměl jsem náladu se o mém sezení bavit. Ale neuvědomoval jsem si, že kdybych je poslechl, krvácel bych do mozku i do chlórem se rozkládajících plic. Jen jsem to tak cítil a nepovolil. To byl čtvrtý smrťák.

 

Normálně bych se nenechal nosit, ale nyní ano, protože se mi dosti přitížilo, zeslabilo a začal jsem pociťovat, že to, co vykašlávám a polykám, je podle typické chuti krev. V této chvíli jsem ale ještě nevěděl, že chlórem rozleptané membrány plicních sklípků propouštějí krev do průdušek a tu po vykašlání polykám. Bylo mi jen jasné, že té krve je nějak nesprávně hodně.

 

Při sporu o tom, že musím na nosítkách ležet, jsem argumentoval, že se nosítka určitě dají přiměřeně upravit, že je nevymyslel nějaký blbec. Má víra a tvrdohlavost je přesvědčila a šlo to. Takže mě vsedě odnesli do sanitky, kde jsem opět odmítl si lehnout, a tak mne nechali vzadu sedět na lůžku samotného.

 

Počítám, že to bylo trochu natruc, protože jsem musel cestou podle zatáček chytat buďto deky nebo dřevěná nosítka, která se na mne kácela. V jedné zvlášť dobře projeté zatáčce na mne pohrozila vykloněním i asi sedmdesátikilová kyslíková bomba, která byla sice upevněná, ale zcela volně kejklavě a mně se nezdálo roztřepané lanko snad z bovdenu brzdy bicyklu ji držící ani trochu důvěryhodné.

 

Jen když jsme jeli rovně, tak jsem si mohl pokašlávat v poklidu, protože jsem se vezl mercedesem a s fanfárou. Vpředu se družně bavili za bujarého veselí, mě si nijak nevšímajíce.

 

 

 

Čekárna v nemocnici.

 

 

 

Dovezli mě do nemocnice a už mi vůbec nebylo do srandy. I když jsem nebyl připoután, tak jsem v zatáčkách nespadl ani při přejíždění obrubníků a tím pádem nepádem pátý pokus o mou likvidaci nevyšel. Snažil jsem se netvářit jako mrtvola. Si myslím... To už jsem měl za sebou po vytažení z vody, kdy jsem přítomné, zvláště svoje děti, fascinoval svou sytě modrofialovou barvou. Tedy, nejen že jsem se choval jako řádná mrtvola, ale byl jsem také náležitě vybarven. Bohužel mne nikdo nevyfotil, takže o tento zážitek jsem ochuzen. Ovšem na druhou stranu si myslím, že mám další hodnotné zážitky navíc.

 

Ze sanitky mě totiž vysadili do jakési čekárny asi na čtvrt hodiny, dvacet minut, ale byl jsem tam jediný, takže jsem byl vlastně už na řadě... Jak jsem tam v poklidu seděl a přemýšlel, tak se mi kazila nálada. Seděl jsem ve studené čekárně v suterénu v mokrých plavkách nezahalen skoromrtev, sám s pocitem obtěžování zdravotníků, celkové zbytečnosti a vlastni nicotnosti v jejich péči. Nějak jsem byl na sebe i na všechno naštvaný a otrávený. Štvalo mě úplně všechno. Počínajíc mnou a mojí blbostí, pokračujíc plavčíkem, kterého v kukani museli upozornit návštěvníci, až po pocit nadřazenosti těch, kteří rozhodují podle své nálady a libovůle, jestli budu nebo nebudu žít.

 

I otevřely se dveře, vykoukla rozespale osoba a bylo mi oznámeno, že mohu jít dál. Oznámil jsem, že se cítím trochu slabý na to, aby tam došel a tak mě tam na vozíku dovlekla. První dotaz byl: Od které jste pojišťovny! Teprve potom se mě zeptali, co se mi stalo. A že: Lehněte si, musíme vám změřit EKG!

 

Po krátké diskuzi jsem si v sedě nechal nainstalovat elektrody a na tu necelou minutu měření jsem si lehnul. Vzápětí mi hned jasné, že mé rozhodnutí sedět bylo správné, protože se mi výrazně přitížilo. Začal jsem pokašlávat z větší hloubky a polykal jsem více krve. Rentgen jsem rezolutně odmítnul.

 

Unaven a otráven jsem nějak nebyl psychicky připraven na boj sám se sebou a víceméně jsem čekal, co se mnou udělá zdravotní systém, a také jsem čekal, až budu mít konečně klid. Pro ten mě vyvlekly zase na samotku mokrých plavek nastydnout do vychlazené čekárny jako šestý trochu pomalejší pokus mě zrušit.

 

 

 

Postel.

 

 

 

Zřízenec za čtvrthodinku přišel a mne, stále ještě v nevysušených plavkách skoronahého, převezl na jakési oddělení a pomohl na postel. Byl jsem již zcela nevzdorující. Ovšem na povel mladého lékaře, abych si lehl, jsem reagoval jednoznačným odmítnutím. Sestra nejdřív snaživě tvrdila, že postel pozdvihnout nejde. Upozornil jsem ji, že sousední pacient má postel zvednutou a já ležím na stejném typu, ale jestli to opravdu nejde, že budu opřený o zeď. Poté si sestra i postel daly říci.

 

Další problém vznikl, když jsem si dovolil chtít ještě jeden polštář, abych se zapřel a v dřímotě si nechtě nelehl. Asi jsem požadoval nadstandardní péči, ale když jsem svoji prosbu řekl lékaři, byl další polštář a kyselý obličej sestry asi za minutu tady. Dostal jsem nemocniční košilku a pod mokré plavky igelit.

 

 

 

Na posteli.

 

 

 

Potom mne lékař poslechl, jak mi nádherně chrčí v plicích, změřili mi můj silný podtlak, asi 80/50, probodli mě několika injekcemi a ještě ruku kapačkou a na nos dali brejlovitou hadičku s přívodem kyslíku. Při tom jsem objevil na hlavě krev vzadu ve vlasech. Zajímavé, že mě na to nikdo neupozornil. Osahal jsem to a povšimnul si nepevnosti lebky. To ale nebylo mou prioritou, tak jsem si řekl, že prasklou lebku spravíme vůlí za pár dnů a víc jsem se tím netrápil, protože jsem na zrovna tohle neměl jaksi kapacitu.

 

Kromě antibiotik jsem byl naplněn i digoxinem pro povzbuzení srdce, ovšem jeho vedlejším účinkem je močopudnost. To jsem zjistil ale až po chvíli. Sundali jsme konečně ty plavky a močil jsem pohodě po troškách do bažanta, ale po krátké době jsem zjistil, že sedím zase ve vlastním mokru. Bažant byl přeteklý a mně se chtělo silně močit. Než jsem se dočkal sestry, měl jsem už v sobě připravenou k plnění další polovinu bažanta. Volat jsem nemohl, protože mi jaksi chyběl dech a nemocnici zase chybělo tlačítko zvonku k přivolávání sester. Zřejmě by v takových případech neměli dávat bažanta, ale něco ve velikosti krocana. Sestra byla velmi udivena a odnášela bažanta plného až úplně po okraj a dělala oči, jako že já schválně. Ale já jsem dělal oči, jako že to samo.

 

 

 

Nevěřící.

 

 

 

Mladý lékař mne vzhledem k poměrně vzácné diagnóze utopení chodil poměrně často kontrolovat a při dalším poslouchání plic jsem mu řekl, že plícemi krvácím a krev polykám. Nevěřil a chtěl důkaz. Tak jsem chvilku vůlí pozastavil spokojené pokašlávání a potom jsem vykašlal do ledvinovité misky krásně jasně červenou napěněnou krev. Několik kapek se odrazilo na okolí, na mě i na něj, i uvěřil.

 

Podle mého odhadu jsem měl vlastně k obědu 3/4 l své syrové krve. Byla ale velmi těžko stravitelná a dělalo se mi z ní těžko až nevolno. Abych ji strávil, tak jsem si nechal poslat pro naši zeměžlučovou směs 12K. S tou to potom už šlo o dost lépe. (A ještě PK diviznovou na plíce.)

 

 

 

Meditace.

 

 

 

Takže když už jsem byl konečně sedící pacient, dal jsem si nohy křížem do takzvaného tureckého sedu a sepnul ruce podobně jako při modlitbě, ale vztyčeny jsou jen palce, ukazováky a malíčky. Prostředníky jsou normálně přes sebe. Prsteníky také, až na to, že ten vzdálenější od malíků je přes ten druhý překroucen pod malíky. Opřel jsem se zády lehce o stěnu, abych se nekácel dozadu. Takto meditačně jsem se soustřeďoval na svoje dobité, již dost bolící a oteklé plíce. Chvílemi střídavě i na mozek a lebku, protože tam to šlo velmi dobře. Plíce byly mnohem těžší sousto.

 

Po několika minutách soustředění přiběhla sestra a začala mi brát krev. Nevzdával jsem to a znovu se pustil do soustředění, tak mi za chvilku přišla měřit tlak. Po dalším pokusu přišel lékař poslouchat, jak mi to chrčí. Po jeho povelu, abych dýchal zhluboka, jsem ho poslechl, ale to jsem neměl dělat. Smrtelně strašně jsem se rozkašlal a plicní krvácení se mi obnovilo. To byl sedmý a málem úspěšný pokus odrovnání.

 

Takto poučen jsem se rozhodl, že se nenechám stálým vyšetřováním zabít, a další poslechová dechová cvičení na povel lékaře jsem prováděl velmi krátkým povrchním dechem v oblasti klíčních kostí, což mne nedráždilo a lékaře uspokojilo. Nechrčel jsem tolik. Po hodině si zvykli na můj sed i soustředění a rušili mě už stále méně.

 

 

 

Výpadek automatiky dechu.

 

 

 

Zdálo se, že už snad budu mít konečně trochu klidu. To by bylo dobře, protože mi už začínalo být silně ouvej. Situace se velmi zhoršovala. Za dvě hodiny po výlovu jsem cítil silně otok plic (plíce se hlásily tupou celkovou velmi nepříjemnou bolestí) a za další hodinu mi vypadla dechová automatika. Tělo samo nedýchalo a to je malér, který se musí prožít, aby byl dostatečně pochopen. Osmý pokus smrti se dostal až na hranu. Dýchání mě velmi bolelo.

 

Začalo to velmi plíživě a tak nenápadně, že jsem si zprvu nevšiml. Najednou jsem si uvědomil, že mi po rukách jakoby jde k prstům teplo. V údivu jsem krátce analyzoval situaci a odhadl jsem, že ten pocit dělá nadbytek oxidu uhličitého, neodvětraného velmi slabým dýcháním na malinké funkční ploše plic. Neměl jsem však pocit dušení ani žádnou potřebu dýchat více. Dalo by se i říci, že mi bylo docela dobře, jako těsně před usnutím.

 

Záludnost tohoto stavu spočívá v tom, že srdce bušíc na maximum není schopno přečerpat dostatečné množství krve pro náplň kyslíku, protože většina jí jde přes nefunkční plíce. Navíc je situace strašlivě zhoršena ztížením průtoku krve přes otok, což vede k utahání a selhávání pravé srdeční komory. To jsem ovšem v tu chvíli naštěstí ještě nevěděl, protože by mě to navíc stresovalo myšlením na reálnou možnost další „nenadálé“ smrti.

 

Problém vypadlé automatiky dechu jsem řešil dechovým cvičením podobným tomu, jak jsem dýchal pro lékaře, když mě poslouchal stetoskopem. Dýchal jsem lehkými pohyby horní oblasti hrudníku podle své vůle trochu víc a rychleji, abych měl stále nějakou rezervu kyslíku v krvi. Stálá pozornost na dýchání je průs... (problém), protože stačí se chvilku zamyslet a je po mně (nebo po vás).

 

Pochopil jsem, že nyní začíná být opravdu zle. A bylo.

 

 

 

Umírání s plným vědomím.

 

 

 

V 11 hodin jsem se utopil a asi v 15 hodin mi začínala velká krize. Dusil jsem se a byl jsem dost vyděšený.

 

Neměl jsem čím dýchat díky masivnímu otoku rozleptaných plic, plných sražené krve. Zasípěl jsem na sestru, jestli by mi nemohla pustit více kyslíku. Odpověděla, že pan doktor řekl, že to takhle stačí, a na údiv můj i spolupacienta dodala, že to stejně pořádně neumí (ovládání pootočením kličky redukčního ventilu je někdy fakt složité). To jsem považoval za devátý likvidační pokus. Bohužel spolupacient byl chlap již třetí měsíc ležící po neúspěšné operaci křečové žíly, nohu jako báň a byl rád, že ji ještě vůbec má. Mimoto byl napojen na jakýsi dávkovač, takže mi mohl pomoci akorát laskavými slovy a na regulaci ventilu nanejvýš intenzivně myslet. Nepomohlo to. Já jsem na něj nedosáhl a z postele jsem nemohl slabostí.

 

Přistihl jsem se, jak na mne leze předsmrtná apatie, jak je mi nějak divně všechno jedno a jak se smiřuji se svojí bezvýchodnou situací a v halucinačním stavu jsem měl pocit vyrovnanosti, míru a odpuštění, které jsem svým viníkům právě dával a od Boha a života v tomto okamžiku zároveň dostával. Řekl bych, že to je docela příjemný pocit bez bolestí, emocí, přání a tužeb.

 

A jak jsem tak procházel svým životem, tak jsem si uvědomil, že jsem ještě neudělal všechno, co jsem měl v plánu, a vzbouřil jsem se.

 

 

 

Vzbouření se smrti.

 

 

 

Pochopil jsem, že jsem v laskavé náruči osmé smrti, a rozhodl se bojovat za svůj život, abych mohl pomáhat druhým. Abych mohl dělat kvalitní bylinkové čaje a radit třeba vám, kdo tohle zrovna čtete, jak přežít utopení.

 

Nalezl jsem v sobě chuť se rvát, i když jsem momentálně prohrával, a řekl jsem si: „Celý život jsi se v podstatě vzhledem k tomu, co nyní prožíváš, flákal. Tak teď teda budeš fest makat. A to i na v noci místo spánku, když to nedýchá samo. Bez diskuze!“

 

Namíchnul jsem se na sebe, že jsem se nechal v podstatě vláčet proudem dění bez aktivní obrany. Sice to vypadalo, že se mi to nepodaří, ale řekl jsem si, že to nevzdám v žádném případě, a udělal jsem si podobný program, jako když jsem plaval pod vodou. Prostě není jiné cesty.

 

Další průběh mojí krize spočíval v silném soustředění a bojovné nasranosti na svoji slabost, pomalou rozhodnost i na málo poslušné rozbité tělo. Soustřeďoval jsem se na snižování otoků v bolících plících, na zvyšování svojí energie a vitality a na dodávku kyslíku řízeným dýcháním, což mne mimochodem velice rozptylovalo a zatěžovalo.

 

 

 

Po krizi.

 

 

 

Po hodině tvrdé duševní i duchovní práce jsem dosáhl zásadního zlepšení. Meditací a dechovým režimem jsem si vytvořil velkou zásobu bioenergie pro vlastní přežití. Na dechový režim jsem si tak navykl, že jsem jaksi samovolně dýchal napřed a už jsem na to nemusel tolik myslet. Ale na zřeteli jsem to musel mít stále a usnout jsem se neodvažoval. Krizi jsem zažehnal a odložil jsem i kyslíkové brýle a již sám zavřel ventil. Pobavil jsem se se spolupacienty a sdělil jim, že další den budu propuštěn a za deset dnů mi nic nebude.

 

Samozřejmě jsem trochu frajeřil, ale současně jsem si to dal jako životní program. Chtěl jsem spolupacientům ukázat příklad, že to půjde, že stačí chtít. A toho jsem se pevně držel. Později tomu museli uvěřit. Jak moc je to ale inspirovalo, nevím. Nyní mám spíše pocit, že na to hleděli jak na zprávy v televizi.

 

 

 

Vitamíny, čaje, mazání.

 

 

 

Vzkázal jsem, aby mi manželka přivezla čaj na dýchání PK, měsíčkový olej MO a zeměžlučové kapky 12K, vitamíny C, A, E a B-komplex forte.

 

Přesvědčil jsem lékaře, že potřebuji vitamíny, a tak mi dal do kapačky vitamín C a vitamíny A a E mi injekcí aplikovali do té části zad, která se hovorově málokdy nazývá slušně. Sám jsem si vitamíny bral také, protože jsem měl dojem, že na mě šetřili.

 

Ten vitamín C budu tvrdě vyžadovat alespoň 500 mg do každé kapačky, až se znovu utopím. Ze svých prostředků budu ještě potřebovat čaj na imunitu, tymiánovou směs TK.

 

 

 

Noc nic moc.

 

 

 

Lepšil jsem se hodinu od hodiny, ale na noc jsem se stejně nechystal spát, protože jsem se bál, že přestanu dýchat nebo si lehnu.

 

Oba spolupacienti spali jako dřevorubci v plné práci, což ale nedalo spát noční sestře, která mě nasupělá zdrbala, jaký jsem bezohledný vůči spolupacientům, že v noci nespím a svítím, čímž je probudila. Zhasla a nechala kontrolní škvíru ve dveřích. Probuzený kamarád, kterého sestra svým ječením probrala, z postele dosáhl na vypínač, rozsvítil a za chvilku se opět ozýval svým hlasitým až bohatýrským spánkem.

 

Zase nás prozradil. Při tom hluku mohl spát jen málokdo, já ale ani sestra ne. Zarudlá baba se vzteky přiřítila a hádejte, kdo byl opět blbec. V tu chvíli by se určitě čerstvě vyoraná myš tvářila duchaplněji než znovuprobuzené obecenstvo, které jsem tedy požádal, aby chrápali i nadále, že se mi to hodí, abych neusnul. Pro jistotu jsem si ale opět vzal brýle s kyslíkem, kdybych nechtěně usnul a lehnul.

 

Do rána jsem střídal meditace, soustřeďování a tlučení špačků neboli klímání.

 

 

 

Druhý den.

 

 

 

Ráno jsem odmítl snídani. Chleba, máslo, tvrdý sýr a kakao. Výborná, lákavá a sytá snídaně, velmi podobná té, která mne o den dříve málem zabila.

 

Kolegovi s operovanou nohou manželka, na níž již zdaleka bylo patrné, že dobře vaří, přinesla štrúdl. Špičková lahůdka, víc jablek než těsta. Když viděl, že svůj příděl krmiva nekonzumuji, tak mi ho nabídl. Škoda, že jeho žena nevaří v nemocniční kuchyni.

 

Snědl jsem místo snídaně jeden kousek a místo oběda dva. Poslední jsem si dal ke svačině. Ještě stále jsem trávil svoji krev a nebylo mi dobře.

 

Potom jsem potřeboval na záchod. Byl jsem ještě tak slabý, že jsem tam nemohl, i přišel záchod ke mně. Je to strašné, ale bez plic nejde ani tlačit. Důvěrně známý břišní lis, při kterém vám až naběhnou žíly, by mě zabil. Snažil jsem se, aby to ze mne jen tak vypadlo. Nebylo to nic moc, ale ulevilo se.

 

Natrávená krev přišla na řadu až další den. Skoro černá, mazlavá, špatně strávená a šla ze mě po tři dny.

 

 

 

Atypický pacient.

 

 

 

V meditačním sedu jsem byl asi pěkný exot, ale moje představa o nemocnici spočívá ve snaze uzdravit se ve spolupráci s lékaři co nejlépe a co nejdříve. Tak jsem se snažil převelice.

 

Po rozhodnutí o svém aktivním přístupu k uzdravení jsem seznámil spolupacienty s mým uzdravovacím plánem, totiž, že druhý den odejdu z nemocnice. V neděli jsem oznámil lékaři, že hodlám odejít.

 

Revers musela podepsat i moje žena, protože doktor tvrdil, že jsem zřejmě nesvéprávný blázen. Snažil se nás přesvědčit nejrůznějšími argumenty, abych zůstal. V podstatě to, že můžu kdykoliv umřít, byl ten nejslabší. Faktem je, že argumentů použil hodně a přiznávám, že ve mně vzbudil poněkud i strach a částečně oslabil moji sebedůvěru i sebevědomí. Musím přiznat, že k tomu, abych odešel, jsem musel sebrat veškerou svou odvahu, silně podpořenou znalostí věci a logikou. Ta chvíle rozhodnutí o vlastní odpovědnosti byla velice těžká.

 

Jeden z argumentů lékaře mě ale velmi potěšil. Řekl, že si doma náhodou lehnu a to může být můj konec. Vzhledem k tomu, že mě minulého dne nutil ležet, se zřetelně rychle poučil.

 

Přesto existoval jeden zásadní argument, který lékař nevěda nezmínil a já podcenil. Kdyby ho totiž řekl, tak bych zůstal. I když mám sportem trénované srdce, bylo na pokraji pravostranného selhávání. No, každému by nemuselo vydržet.

 

 

 

Po tom, co nade mnou doktor zlomil hůl, mi dovolil návrat do nemocnice, kdyby se mi doma přitížilo. To potěší.

 

Podmínkou propuštění bylo, že mne žena dvakrát denně přiveze na injekci antibiotik.

 

Problém ovšem nastal při chůzi ze třetího patra po schodech. Slabost více než stařecká, kterou jsem absolutně nečekal, mne na každém mezaninu nutila k odpočinku. To nepřeji žádnému, je to velice deprimující pocit bezmocnosti, obvykle starých lidí. Později jsem tedy jezdil výtahem.

 

 

 

Rentgen potvrdil absenci plic.

 

 

 

Třetí den ráno jsem šel před injekcí ještě na rentgen plic. Ovšem na snímku žádné plíce nebyly. Bylo tam hlavně obrovské srdce, se strašlivě vytahanou zvětšenou pravou komorou. To vzniklo od snahy protlačit krev malým oběhem přes neprůchodné, zastrupované a oteklé plíce, které na snímku vypadaly jako husté bílé křoví s náznakem pravidelnosti žeber.

 

Plíce normálně nebrání průchodu rentgenových paprsků a na snímku zdravého jsou znázorněny černě. Svůj snímek bych nikomu nepřál, protože to se vlastně díváte smrti do tváře. Ještěže trénované srdce vydrželo ten šílený nápor také díky tomu, že jsem měl méně krve a nízký krevní tlak. Jak se říká, bylo to opravdu o prsa. O nulky.

 

 

 

Opět čekárna.

 

 

 

Čekání ve frontách je nejen naše národní tradice, ale vzhledem k pasivitě čekajících také ztracený čas. Je to tedy takové čekání na smrt. Zvláště aktuální to je v čekárnách lékařů. To někdy propadne i úmrtní list, a jak to potom budete na Onom Úřadě vysvětlovat...

 

V čekárně mezi pacienty si často vyměníme svoje bacily a viry, což je nejen záruka jejich chovu a udržení těch nejvirulentnějších, ale také předpoklad další návštěvy lékaře, odběru léků a opodstatnění rozmachu lékařské instituce.

 

 

 

Po rentgenu jsem přišel k ošetřujícímu lékaři asi deset minut před udanou dobou pozvání (od něj). Čekárna nebyla, čekalo se na chodbě. Na jedné straně otevřené okno, protože puch lyzolu se mísil s výpary chemikálií, které se používaly zřejmě v ostatních laboratořích či ordinacích a větraly na chodbu. Tam se pro množství dveří vešla jen jedna lavice pro dva lidi.

 

Vedle mne čekal starší člověk s akutní rýmou. Teklo mu z očí i z nosu, kýchal jak z kanónu a smrkal vodu. Na takovou rýmu bych v současném stavu mohl i umřít. To byl desátý pokus smrti.

 

Asi bych ihned odešel, ale sestra každou chvilku vyběhla přepočítat ovečky a ujišťovala, že doktor za chvilinku přijde, že je u primáře, že má vizitu, že je u šéfa, že má poradu a nakonec, že ho někdo zdržel již cestou do ordinace. Čekal jsem celkem přes dvě hodiny. V podstatě úplně zbytečně. To, co viděl na snímku doktor, jsem viděl také.

 

Asi se to mělo stát, abych o tom mohl napsat.

 

 

 

Smrtelná rýma.

 

 

 

Štafetu rýmy jsem převzal ještě ono dopoledne. V průvanu prostydlý jsem neměl žádnou šanci k obraně a ostatních asi tucet čekajících lidí jen nepatrně lepší. Protože si již neměli kam sednout, tak se tlačili na konci chodby.

 

Před polednem to doma začalo kýchnutím. Dříve jsem si kýchal docela s radostí, ale nyní mne to úplně zaskočilo. Ukrutná bolest v hrudníku troubila na poplach a plíce snaživě otekly, a nebylo zase čím dýchat. Opět problém jako hora. Stav plic mi nedovolil ani rychleji dýchat, natož se vysmrkat. Bylo mi jasné, že se na rýmu dá i zemřít.

 

Doma jsem se také každou chvíli věnoval výše popsanému meditačnímu způsobu léčení, o kterém si myslím, že bylo, je a bude nezbytností. Možná základem a prvním krokem k jakékoliv terapii.

 

Bohužel moje utopení bylo vlastně začátkem experimentování, jak ho a jeho následky přežít.

 

Zkoušel jsem tedy inhalovat nejrůznější silice, ale nebylo to kromě příjemných vůní vůbec účinné. Vyzkoušel jsem proplachovat nos zředěnými dubovými kapkami (1:50) a půl dne to vypadalo velice dobře, takže jsem mohl nosem alespoň dýchat. Sliznice nosu ale byla od akutní rýmy a silic tak podrážděná, že produkce řídkého hlenu zabraňovala kontaktu dubového výplachu se sliznicí. Když jsem si je zkusil nezředěné jako obvykle, tak jsem zjistil, že jsem to předtím s těmi silicemi neměl dělat. Nedalo se to vydržet.

 

Výsledkem tohoto pokusu bylo, že silice se nemají aplikovat na sliznici, ani na kůži okolo nosu podrážděnou kapesníkem, ale nejlépe na knír, čehož ale budou moci využít jen někteří páni a poměrně malý počet žen.

 

Už se vám stalo, že vás bolely plíce tak, že jste se nemohli vysmrkat? Já se ani vysmrkat nesměl, protože potřebný přetlak by mi roztrhal srůsty v plicích. No a potom to přišlo: aniž jsem se nadál, tak jsem díky volně z nosu vytékající rýmě kýchl. Stah poraněných plic kýchací křečí není snadno popsatelný pocit. Předpokládám, že průstřel hrudi z brokovnice by byl srovnatelně výstižný.

 

A protože se mi hned schylovalo k dalšímu kýchnutí, zřejmě v likvidační sérii, stlačil jsem si akupresurní bod pod nosem. Nepomohlo to, ale strach z dalšího kýchnutí mi akceleroval rozum a kýchací přetlak jsem kompenzoval protipohybem bránice. I tak to bylo nedostatečné. Opět jsem stlačil akupresurní bod nad knírem, ale tentokrát velikou silou, a kýchat jsem, možná pod vlivem drcení tohoto citlivého místa, bolestí přestal. Nějak jsem tuto část experimentu nedotáhl, mohl jsem proti kýchání zkusit i jiné mučení, třeba se píchnout špendlíkem pod nehet nebo si vypůjčit elektrickou hru Vyděržáj pioňér od souseda, ale bohužel mne to napadlo pozdě. Toto trápení jsem měl čtyři dny a kýchl během nich celkem 5x, ale chtělo se mi s přestávkami celou tu dobu.

 

Jiná smrtelná verze kýchnutí se mi stala kdysi také, když jsem před lety chtěl taktně kýchnout z chodby do sklepa. Dveře jsem otevřít stihnul, ale už ne do jejich mezery strčit hlavu. Tu jsem si tenkrát téměř urazil o kovové futro...

 

 

 

Postel a houser.

 

 

 

Doma jsem si dal válendu hlavovou částí na konferenční stolek, takže jsem dosáhl kýžené šikmosti. Nevýhoda byla, že jsem stále sjížděl dolů a tudíž musel neustále šplhat nahoru. Ale mohl jsem si poněkud lépe dřímat. Spánek jsem potřeboval jako sůl, ale bál jsem se ho, abych nepřestal dýchat, proto polospánek a nucený dech.

 

V některé pozici na zádech, kdy se mi lépe dýchalo, jsem nezareagoval na píchání v bederní oblasti zad, i když jsem to v polospánku cítil, a to byla zásadní chyba. Podcenil jsem omámeně situaci a po několika hodinách se bolest plíživě stupňovala, až mě úplně probrala a vyrazila netušenou silou. Určitě znáte housera, ústřel, lumbágo atd.

 

Zaseklý zadek opřený do molitanu bránil sjíždění, ale tělo přesto sjíždělo dolů a prohýbalo páteř do hyperlordozy díky povoleným svalům, až to vazivo páteře prostě nevydrželo.

 

 

 

Jak na housera.

 

 

 

Přemýšlel jsem, proč mě potkalo ještě tohle. Zřejmě Bůh nebyl spokojen s naším Kostivalovým mazáním K7, podle nás vynikajícím. Trvalo mi ještě dost dlouho, než jsem pochopil, jak ho mám vylepšit na První mazání K1 i jak vylepšit způsob aplikace s Měsíčkovým olejem MO Lymfolejem®.

 

Chtělo to v odpolední siestě nejdříve mazat a lehce vtírat Kostivalové mazání s přídavkem koncentrovaného extraktu z jírovce (tedy budoucí První mazání K1), až to začalo žmolkovat, a hned pokračovat přímo do toho již silnější masáží Měsíčkovým olejem MO Lymfolejem a nakonec přebytek setřít a zateplit suchým starým tričkem, nechat působit a umýt až večer. Důležité bylo vždy to, že jsem při tom klečel se zadkem mezi patami a předkláněl se, kolik jsem jen mohl, aby bederní páteř byla nahrbená a uvolněné svaly vzpřimovače pasivně propnuty.

 

Po týdnu mazání a masírování se mi udělo dobře. Bolest odešla, jakoby zde nikdy nebyla. Týden před tím jsem už na tom byl tak zle, že jsem já, „bylinkář“, musel sklonit hlavu a dojít si k naší závodní lékařce pro tlumič na bolest. Dala mi to nejlepší, co bylo. Vzhledem k tomu, že ty léky mi vůbec nepomohly, jsem v tom viděl dotek Osudu. Byly sice na recept zadarmo, ale lituji chudáky lidi, kterým něco oficielního nepomůže. Většinou nemají zbytný peníz na jiné prostředky. Proto si myslím, že nejlepší je být mladý, zdravý, šťastný, krásný a bohatý. Bohužel jsme povětšinou staří, nešťastní, chudí a nemocní.

 

 

 

Šikmá válenda a trénink.

 

 

 

Nohy válendy jsem časem postupně dával ze stolu na obrácené plechovky níž a níž, jak jsem cítil, že je to s plícemi lepší a že tuto polohu snesu. Na rovné jsem ale šel spát až po dvou měsících. To jsem již také začal opatrně docházet na tréninky svých pohybových kreací BUNS (bojové umění nenápadného meditačního stylu) podobných taiči, abych se ujistil, jak se lepším. Musel jsem na sobě pracovat a trénovat, jinak by ze mne byla už napořád troska.

 

Abych si opravil plíce, tak jsem vymyslel princip aerodynamické masáže průdušek pomocí bublání. K tomu se mi ideálně hodil sifon od umyvadla. Trochu jsem pokusničil a zjistil, že musím přidat do odbočky pytlík na refluxní vzduch, abych zabránil holotropnímu efektu z nedostatku oxidu uhličitého a motání hlavy až mdlobám. Nazval jsem to Sifon 6 a pravidelným dýcháním s ním si plíce a celého sebe vlastně časem ogenerálkoval.

 

 

 

Praktické REIKI.

 

 

 

O této metodě si myslím, že to je jednoduchá a lidem nejbližší forma působení člověka na druhého hypotetickou vitální silou v nanejvýš pozitivní úrovni a je na ní hezké, že základem pro působení jsou toliko morální vlastnosti. Ten, kdo to chce dělat, musí sice překročit zdánlivě hermetickou bariéru hmotných vztahů a pavučin, ale v podstatě REIKI může dělat každý z nás. Síto reálné touhy pomáhat bližním stejně vyselektuje plevel a aktivními zůstávají hlavně nádherní lidé (nebo ti, kteří z toho mají ekonomický užitek). Je to jedna z úvodních cest od hmoty k Duchu, dosti akceptovatelná i v podmínkách u nás zuřícího materializmu.

 

Jeden takový mladý, nicméně úctyhodný, nenápadný a jemný člověk jménem Rosťa B. ze Z. se rozhodl za mnou jen tak přijet a působit s veškerou svou lidskou důstojností na moje rozbité plíce. Děkuji mu a jsem rád, že jsem se s ním mohl seznámit.

 

V systému Reiki jsem poznal více takových lidí.

 

Systém Reiki v podstatě spočívá v přikládání rukou, prohřívání a případně vcítění se. Více vám řeknou oni, protože Reiki se vyvíjí z vkládání pozitivního pocitu lásky k rozbité tkáni bližního tvora v bioenergetické až trasnvitální působení a různí proroci na to mají své patenty a za nemalý peníz vás bryskně zaučí. (Na to transvitální působení na dálku zrovna tedy já...)

 

 

 

Obecně o utopení se.

 

 

 

Jak si rozleptat plíce chemií, umazat špínou z řeky plicní tkáň, jak se nejlépe naplnit plísněmi, kvasinkami, prvoky, bacily a bůhvíjakým sajrajtem? Stačí do plic místo vzduchu nasát chlorovou šťávu (myslím tím chlorovanou vodu v městských lázních) nebo vodu z naší přírody.

 

Odbočuji. Přírodou myslím něco hypotetického, romantického, co zdánlivě nikomu nepatří nebo spíše patří všem a všichni se také podle toho chovají a pilně drancují.

 

 

 

Z lidí utopených v mořské vodě je nutno jí co nejvíce vylít, protože jinak se v plicích díky vyšší koncentraci soli, než je v organizmu, snaží další vodu z těla do plic přisávat, což dál zvyšuje množství vody v plicích a brání dýchání.

 

U lidí utopených ve sladké vodě toho netřeba, protože tato voda se díky nedostatku soli snadno vstřebává v plicích do krve. To je učebnicové dělení.

 

U lidí utopených v chlorované vodě bazénů nebo špinavé a intoxikované vodě našich rybníků a řek je také nutno co nejvíce vody dostat z plic ven. Má to jednoduchý důvod, aby totiž nakonec nešťastní dotyční nezemřeli na následky potíží z této nebezpečné vody za několik hodin po svém šťastném zachránění.

 

 

 

Já si vyzkoušel záludnost bojového plynu z první světové války, nejznámějšího halogenu, chlóru. Jiní vdýchli trochu chlóru ze vzduchu, já si vdýchl chlorovanou vodu. Ale to samé dělá i bróm, fluór, ozón, rezaté nitrózní plyny - oxidy dusíku, z nichž se vyrábí kyselina dusičná, a také oxidy síry, fosforu nebo plynný čpavek či prach vápna a alkalická pára při jeho hašení atd. Prostě to rozleptá nejjemnější choulostivé průdušinky a jednořadou vrstvu buněk plicních sklípků, takže z kapilár pod nimi potom teče krev přímo do průdušinek, průdušek a člověk krvácí do plic. Průdušky krev aktivně dopravují pomocí vlásků řasinkových (vláskových) buněk do hlavní průdušnice, kde dráždí kašlací receptory a je vykašlána a obvykle spolknuta do žaludku. Když je této krve litr, tak začíná váš konec, a když je jí ještě o půl litru víc, přestaly vám starosti, jak to přežít - nepovedlo se. Není co pumpovat do tepen.

 

 

 

Oživovat doporučuji již ve vodě! (Manévr dědka kořenáře B. Nového!)

 

 

 

Protože doprava utopeného ke břehu se dá počítat na minuty, doporučuji tuto ztrátu kompenzovat oživovacími pokusy již ve vodě. Ostatně dál od břehu vám stejně nic jiného nezbývá, jinak se dřete sice dobře, ale zbytečně.

 

Plavete stylem ouško a jednou rukou držíte postiženého za hlavu tak, aby ležel na zádech pokud možno s hlavou s hlavou nad vodou. Po chvíli uděláte pauzu, přetočíte na znak po záda utonulého a položíte si jeho hlavu do záklonu na svoje rameno. Obejmete zezadu hrudník v podpaží a chytíte se za kloub zápěstí druhé ruky. Ruce směřují šikmo dolů, aby volné zápěstí zatnuté v pěst stlačovalo oblast nad žaludkem, do tak zvaného trojúhelníku pod hrudní kostí podle možností směrem šikmo do hrudníku k srdci. Opakovaným přitlačením asi 2-3x za vteřinu směrem k vám, tedy jemu do trojúhelníku jednoduchým pohybem stlačíte břicho, břichem bránici, bránicí játra, srdce a plíce. Tím nejen děláte výfuk vzduchu či vody v plicích, ale i masáž srdce a vytlačíte část deponované krve v játrech a břišních cévách, protože utopenec je podobně jako já bezkrevný, beztlakový!

 

Tímto jednoduchým manévrem dědka kořenáře 5-10x sevřete a zatlačíte horní břicho a přiměřeně povolíte. Jakmile začnete poklesávat ku dnu, přetočíte se a pilnou plavbou remorkérujete utopence s dalšími případnými oživovacími přestávkami po zhruba tuctu vteřinách ku břehu.

 

Nejsou-li nějak zablokovány dýchací cesty, potom i toto velmi nedokonalé dýchání umí vyměnit několik litrů vzduchu, případně vytlačit část vody z plic či provést nedokonalou masáž srdce. Důležitou devizou je i zdroj krve z trávení, která efektivitu manévru výrazně zesiluje. Přinejhorším pohyb byť neokysličené krve poněkud zpomalí odumírací proces využitím zbytečků kyslíku a cukru v krvi. Co chvíli po pár tempech je potřeba toto opakovat.

 

Je-li s vámi ještě někdo, tak ať vás stabilizuje, případně táhne ke břehu jako druhý remorkér. Zachránce by si měl udržovat silně nadýchlé vlastní plíce kvůli vztlaku i kvůli podvědomé reakci probírajícího se utopeného, který si hraje na chobotnici a snaží se utopit zachránce chytáním a drápáním se nahoru co nejvýše, čímž ho určitě stáhne pod vodu. Pusťte ho, jste-li srovnatelní nebo slabší než on, podplujte a znovu za jeho zády se mu snažte pomoci táhnutím ke břehu.

 

Pokud se utopený nezačne probírat plavbou (nemohu napsat cestou, protože chůze po dně by mohla být komplikovaná...), tak na břehu zahájíte účinné dýchání z úst do úst a masáž srdce dle moderní záchranářské klasiky.

 

 

 

Křeč čelistí.

 

 

 

Většina utopených má pevně stažené čelisti žvýkacími svaly od úrovně stoliček směrem k uchu. Tyto svaly hrubým a silným stiskem ukazovákem a palcem jedné ruky proti sobě ze stran rozmasírujte najednou na levé i pravé tváři. Potom již čelist můžete otevřít, zakloňte maximálně hlavu a je-li ještě zapadlý jazyk, tak ho povytáhněte prsty, v nichž držíte kapesník, jinak se vám smeká jako úhoř.

 

Pokračujete záklonem hlavy (jeho!) zacpáním nosu (jeho!) a dýcháním (vašeho!) do bližního.

 

 

 

Sarkastická poznámka

 

 

 

Překvapuje mne, že nejdůležitější záchranářský styl plavání, takzvané ouško, s jednou rukou nákladní není zařazen do olympijských her. Neumím si představit, že by mě někdo zachraňoval například motýlkem nebo delfínem, to bychom měli čtyři mrtvé. Dva hned a dva při rekonstrukci, nepočítáme-li další na břehu, kteří by se asi umlátili smíchy.

 

 

 

Rekapitulace.

 

 

 

1. Utopit nebo poleptat plíce nebezpečnými plyny, případně obojí najednou, zařídí vdechnutá chlorovaná voda bazénů spolehlivě.

 

2. Se zachraňováním je dobré začít již ve vodě, přestože je to ke břehu jen pár metrů.

 

3. Uvolnit zatnutou čelist, zaklonit hlavu a bude-li potřeba, povytáhnout nebo vyšťourat zapadlý jazyk.

 

4. Zbavit utonulého přebytků vody z plic vylitím už třeba tím, že zacouváte pod jeho nohy, které si dáte přes ramena a povstanete.

 

U tohoto manévru není desetisekundová ztráta času tak kritická, protože současně s vyléváním vody se hrne krev od nohou do mozku.

 

5. Provádět dýchání z úst do úst. Komu se to nezdá estetické, ať použije roušku nebo alespoň kapesník, jde to také. Nezapomeňte vždy zacpat nos stisknutím. Ne sobě, ale zachraňovanému. Vlastně sobě raději také, zachraňujete-li utonulého v létě s bruslemi na nohách...

 

6. Při tom zkontrolujte tep na krční tepně. Tepy ale moc nepočítejte, stačí dva, tři. Když si nejste jisti, zda je tep přítomen, tak udělejte masáž srdce opakovaným stlačením hrudní kosti silou 15-30 kg, u urostlíků i více, máte-li.

 

Masáž srdce se provádí stlačením dolního úseku hrudní kosti asi 25-30x a přidat 2-3 vdechy (učebnicově 30:2). A stále dokola až do úspěchu nebo do vyčerpání.

 

7. Když se začne zachraňovaný probírat, posaďte ho na zadek, na židli nebo na obojí.

 

8. Dal bych mu 1 g vitamínu C a potom každou hodinu 100-200 mg, přebytek se vymočí. Plíce jsou v tuto chvíli napadeny infekcí, na kterou nemají imunitní kapacitu, a jsou-li rozleptány chlórem, tím hůř. To céčko klidně do následujícího čaje.

 

K pití bych dal silný (já sobě od oka přiměřeně...) bylinkový čaj pro posílení imunity, obranyschopnosti a plic. Tedy Tymiánovou směs TK nebo Šalvějovou směs LPK a pro plíce Diviznovou smě PK, ucucávat celý den; tyto směsi mohou být všechny ve stejné vodě po dvou lžičkách na 2-3 dcl.

 

Na začátku bych ještě pro zlepšení srážlivosti krve u rozleptaných plic podal čaj 3 lžičky Jahodové směsi UK s 1-2 lžičky Dubovými kapkami RK do 1,5 dcl vody jednorázově. Po hodině bych začal nabízet podle chuti Zeměžlučovou směs 12K pro strávení spolykané krve z rozleptaných plic.

 

V nemocnici by měli probodnout zadek injekcí s antibiotiky, s prostředkem pro posílení selhávající pravé srdeční komory (kdyby nic, tedy Mátovou směs 2 lžičky do 1-2 dcl 4xD), která v tu chvíli dře jako kůň, a s vitamíny A, E a skupiny B. Do každé kapačky bych poprosil přidat vitamín C. Kyslík je důležitý a je potřebný mnohdy i dýchací přístroj, který přetlakem vzduchu pumpovaného do plic zastavuje krvácení a otok plic. A tím nepřímo snižuje i námahu srdce, jehož selhání by bylo finále. Přístroj vám dá šanci nepoznat, jaké to je, když vám přestane fungovat dechová automatika.

 

9. K jídlu bych nabídl půl rohlíku případně s marmeládou (bez másla), jeden kousek ze štrúdlu nebo trošku kompotu.

 

10. Lůžko zachráněného upravit na polosed a vysvětlit, že musí dýchat trochu víc, než je zvyklý, ale jen horní částí plic. Dech by měl jít od ramen.

 

 

 

Závěr.

 

 

 

Výrazně zmenšená plocha plic mě od té doby nutí poněkud více dýchat a vyhledávat dobře větrané prostory. Ne, že bych se nemohl nadechnout, ale nestačí mi to. Absolutně nesnáším prach. Plíce někdy lehce pobolívají. Jejich výkon hlídám pravidelným klusáním a cvičením. K vodě nemám nepřátelský vztah, nebojím se jí, ale ani ji nijak zvlášť nevyhledávám. Rozbitá hlava mě bolela čtyři roky.

 

Důležité je nesmiřovat se s osudem, ale aktivně se snažit překonávat i takovéhle problémy života a smrti.

 

Očekávám, že až se utopíte, tak zrovna tuhle knížku nebudete mít při sobě a určitě skoro všechno zapomenete, protože až se budete topit, tak to bude v den blbec.

 

 

 

Poučení.

 

 

 

Trénovat záchranářské plavání s břemenem. Trénovat plíce, hemžení a radost ze života v pohybu. Mít připraveny rady a bylinné prostředky dědka kořenáře B. Nového vždy po ruce. Přemýšlet logicky a preventivně než něco provedete. Když už něco provádíte, tak si opatřete disponovaný dozor.

 

A hlavně si tento text vytiskněte a před utopením si ho včas přečtěte!

 

 

 

B. Nový, www.dedekkorenar.cz, v.110105

 

---