Rok 2084

ROK 2084

  „Je mi zima, hrozná zima.“

„Dědo, my už jsme ale dávno vyčerpali příděl elektřiny i paliva na tenhle měsíc.“

„Promiň, chlapče, chvíli jsem zapomněl na příděly, elektrickou energii z větrníků a panelů, a tak. Pravděpodobně jsem se v představách octl v dávných časech před VSU.“

„Dědečku, ty přece víš, že já jsem se už narodil za Velké světové unie. Nedovedu si představit, jak všechno vypadalo předtím. Nikdy jsi nechtěl o tom se mnou mluvit. Ani o mých rodičích…“

„Péťo, prosím tě…!“

„Vem si tady ten zelený přehoz z oltáře ekologie, snad tě zahřeje.“

„Petře, vždyť to je rouhání a přestupek. Dej si pozor, moc tě prosím. A mně už je líp, měl jsem slabou chvilku.“

„Ale dědo, sem k nám na samotu se hned tak nějaká inspekce nedostane a ani telefon tady nemáme, tak jakápak kontrola na dálku.“

„Ano, ale člověk nikdy neví. Kam jdeš?“

„Zbylo tu o kousek dál několik keříků, které přežily, pro jistotu se dobře rozhlédnu a pak ulomím pár větviček, schovám pod kabát a ohýnek z nich to tu trochu ohřeje.“

„Péťo, vždyť víš, že je to zakázané. Dřevin zbylo velmi málo po zákazu používání chemických prostředků proti škůdcům a víš dobře, jaké tresty za jejich ničení jsou. Co je to s tebou dneska, prosím tě?“

„Nevím, dědo, zdál se mi divný sen. O světě, kde nebylo všechno zakázané…“

„To je zvláštní, vždyť jsi nic jiného nepoznal.“

„Já bych chtěl ale poznat víc, když už jsem nesměl studovat kvůli tomu, že na mne nikdy nevybyla kvóta.“

„Ano a kvóta na tebe nevybyde ani v budoucnu. Jsi bílý, máš vysoké IQ a tvoji rodiče měli problémy…“

„Dědo, proč jsi mi nikdy nic neřekl?“

„Bál jsem se o tebe, chlapče. S mým synem, tvým otcem, jsme o všem mluvili, snažili jsme se zabránit tomu, co přicházelo. Zničili ho.“

„I s maminkou?“

„Ano, bohužel, je mi to tak líto. Léta jsem dělal vše, abych tě uchránil před podobným osudem. Učil jsem tě sám, ale věděl jsi jen, že musíš předstírat nevědomost a souhlas se vším, co se hlásá. I proto jsem vzal práci strážce ekokontroly tady daleko od nejbližšího města i vesnice, a ty ji teď děláš po mně. Je to nesmysl, protože díky jejich šíleným příkazům je už skoro vše zničené a není moc co chránit. Já už jsem starý a nemůžu dál mlčet. Někdo musí zůstat a nést pochodeň do budoucna; promiň, že mluvím tak pateticky. Budeš schopný vše v sobě skrývat? Naučím tě, jak se pokusit oklamat lžidetektory, pokud ovšem nevynalezli nějaké ještě sofistikovanější. Bylo nás víc, ale dlouho nemám od nikoho zprávy. Buď je zabili také, nebo skrývají svou pravou identitu před světem. Internet je kontrolován, všechno… I přímý styk mezi lidmi, aby nedošlo ani k náznaku porušení takzvané politické korektnosti – jaký eufemismus. Proto asi zůstávají v ilegalitě, přísné, jestli jsou ještě naživu. Ale naděje nesmí zemřít. Jsi dost silný, abys vše v sobě unesl?“

„Dědo, prosím tě, můžeš mi věřit…“

„Já ti věřím, Petře, já nevěřím jim. Ale nemůžeme přece všechno vzdát. Jsme lidé, a ne stádo ovcí. Jsem starý a nemocný a brzy pro mne přijdou úřední eutanátoři…“

„Dědečku, já tě nedám!“

„Petříčku, nebuď naivní. Nikdo se tě nebude ptát.“

„Přece…“

„Ale ano, na začátku to bylo jedno z takzvaných korektních vítězství rozumu. Velmi staří i nemocní lidé mohli požádat, aby je někdo usmrtil. Lidé se svědomím a mnozí lékaři proti tomu bojovali; věděli, že to je proti Hippokratově přísaze a že navíc toho bude možné zneužít, ale nakonec byla eutanazie prosazena. Ovšem časem se z ní stal způsob, jak se zbavovat lidí, kteří byli na obtíž. Nebo prostě starých lidí, kteří zničené světové hospodářství už jen stáli peníze. Chlapče můj, všechno, co ti říkám a budu teď vyprávět, jsou velezrady. Opravdu chceš…“

„Dědo, ano, chci, musím to vědět.“

„Dobře tedy. Nezbývá mi moc času. Jsem tu asi ještě jen proto, že jsme trochu mimo, ale v elektronické kartotéce mě určitě mají. Možná se to opozdilo díky častým výpadkům elektřiny. To víš, vítr a slunce nejsou pořád a jiné způsoby výroby elektřiny byly zakázané kvůli ekologii, která se stala novým náboženstvím. Od jiných náboženství se nejdřív postupně upouštělo z té sebevražedné politické korektnosti a takzvané multikulturnosti, aby se neurazilo náboženství jediné, středověce kruté, které bylo zcela bezohledné, terorizovalo a vraždilo lidi, a jeho vyznavači se rychle množili. Dlouho hrozilo, že ovládnou celý svět, ale pak se mezi sebou mohutně pozabíjely různé proudy téhož náboženství, takže aspoň tohle nebezpečí pominulo. Avšak svět zůstal bez svědomí i jiné, pravé víry… Podívej se ven z okna, Péťo!“

„Sněhová vánice, hodně hustá, a studený vichr. Nic neobvyklého.“

„Ano, myslím, že se Pán Bůh na to lidské šílenství už nemohl dívat, a tak ukázal svou moc nástupem téměř doby ledové. Vše totiž začalo mimo jiné hlásáním nových věrozvěstů, kteří vykládali, že dochází k hroznému světovému oteplování, způsobenému lidmi, kysličníkem uhličitým. Různými pavědeckými studiemi, o kterých pak takzvaní heretici dokázali, že jsou zcela podvodné – ale to už bylo zakázáno něco takového, co by bylo odlišné od oficiálního názoru, publikovat nebo jinak šířit – vyděsili svět, že se řítí do jisté záhuby, jestli nedojde k omezování… no, skoro všeho. Výroby, dopravy a tak dále. Postupně se zavíraly továrny, omezovala doprava a vše další, co se jim nezdálo. Takže jsme se skoro vrátili na úroveň jako před průmyslovou revolucí v devatenáctém století. Jen si zachovali, co potřebují ke kontrole, hlavně elektroniku. Ale sám víš, jak často nefunguje elektřina, takže naštěstí tohle nebezpečí nehrozí pořád.“

„Dědečku…“

„Nech mě domluvit. Bylo zakázáno používat naftu, uhlí, zemní plyn a vyráběly se takové škodliviny jako biopaliva a další nesmysly…“

„Dědo, špatně se ti dýchá, až najdu a nalámu pár větví, udělám ti bylinkový čaj. Tajně jsem bylinky hledal, nasbíral a usušil v našem krátkém létě při ekohlídce, chtěl jsem je schovat na svátek slunovratu, ale potřebuješ je teď.“

„Nech si je pro sebe, já už…”

„Ne!“

„Dobře tedy, ale později. Teď poslouchej. Postupně, v rámci oné neblaze proslulé politické korektnosti, to bylo další takové nové, velmi autoritativní náboženství, ve všem dostávali přednost lidé nějak omezení. Také barva pleti byla důležitá: čím tmavší, tím lepší. Takže normální bílý člověk prakticky neměl šanci. Zvlášť jestli byl heterosexuální. Nebudu teď mluvit o různých upřednostňovaných sexuálních úchylkách, transgenderismu a podobně. Rovněž se oficiálně podporovalo, často i vynucovalo, křížení ras.

Já býval kdysi dávno univerzitní profesor filozofie. Učil jsem tajně po zákazu tohoto oboru svého syna a pak i jeho mladou ženu, tvé rodiče. Přišlo se na jejich názory a to je zahubilo. Neprozradili, od koho vědomosti měli, a mne tak zachránili i s tebou.

Postupně úroveň škol hrozně klesala. Zatímco inteligentní děti byly odstrkovány a všemožně znevýhodňovány – vždyť inteligenční kvocient a dědičnost se staly přísně zakázanými pojmy – nejrůzněji, i velmi vážně mentálně postižené děti chodily v rámci falešné rovnosti do tříd s ostatními; normální žáci a studenti se nemohli nic pořádně naučit, protože je zdržovaly retardované děti a doslova jejich krocení, a naopak i retardovaní nemohli dostávat péči přiměřenou jejich stavu a potřebám. Dříve existovaly školy jen pro tyto děti, kde byli zaměstnaní nejlepší odborníci, kteří se snažili jim dát možné maximum. Ale to bylo proti politické korektnosti, tomuto nesmyslu, který napáchal tolik škod. Obrovské množství knih bylo zakázáno a zničeno, nejprve často i kvůli jedinému slovu, později už bez jakéhokoliv odůvodnění. Úroveň veškerého školství se snižovala, až padla do nebývalých hlubin. To se postupně rozšířilo i na univerzity, předtím nejvyšší místo k získání vzdělání. Spousta oborů byla zrušena, jelikož myšlení je nebezpečné. Přijímáni byli hlavně studenti netalentovaní, neinteligentní, neschopní. Curriculum výuky se tak muselo drasticky měnit, až… lépe nemluvit. Proslýchá se ovšem, že na světě existuje několik tajných univerzit, kde se vzdělávají vysoce specializovaní odborníci, lékaři, vědci, inženýři, ale striktně pro potřeby vlády velkých šéfů, pro které pracují zcela pod kontrolou a izolováni od ostatního světa. Možná právě v nich je jiskřička naděje, jestli jim ovšem nevymyli mozky, hlavně co se týče svobody. Právě přeměna lidí na naprosto poslušné a ovladatelné roboty, bez vlastní vůle, bez pocitu národní příslušnosti a hrdosti, je jejich hlavním úkolem. A až se to stoprocentně povede – nechci ani pomyslet…“

„Dědo, je to hrůza, ale prosím tě, nerozčiluj se tak, bojím se o tebe.“

„Ještě něco chci říci, Péťo. Bohužel, jako při každé revoluci nebo plíživé pseudorevoluci v dějinách, nejdříve zničili schopné, čestné lidi, kteří s nimi nesouhlasili. Už během historie se prováděly boj a vraždění ve jménu čehokoli, ať už proti aristokracii, osobám zámožným či vzdělaným, nebo prostě proti jakýmkoliv slušným lidem. Postupně všem zmenšovali možnost rozhodování, ovlivňování dění. A pak prohlásili za jediné nositele absolutní pravdy sebe. Hlavní šéf a těch několik podšéfů Velké světové unie mají neomezenou moc, a to, na rozdíl od dřívějška, skutečně nad celým světem. Co na tom, že lidé žijí v nedostatku a všemožných omezeních a útrapách. Oni, velcí šéfové, mají všechno; kromě té absolutní moci i astronomické příjmy z daní, které je jim nucen celý svět platit. A lidé jako ovce…“

„Dědo, už zase kašleš. Je to tak zajímavé, co říkáš, ale raději budeme pokračovat zítra.“

„Dobře, chlapče. Doufejme, že pro mne bude ještě nějaké zítra. Eutanátoři přicházejí i v noci, je jich sice hodně, ale mají tolik práce…“

 „Dědečku, mám tě moc rád a moc si tě vážím. Díky za všechno. Na shledanou zítra.“

 „Děkuju ti. Dobrou noc, Petře. Bůh s tebou.“

---