Kukačky, sci-fi z knihy Prodivné příběhy

KUKAČKY

Byl krásný letní den a po skončení práce v redakci jsem se stavil v parku. Večer předtím jsme se opět pohádali s manželkou a nechtělo se mi tudíž domů. Také mě napadl článek a chtěl jsem si k němu udělat poznámky. Sedl jsem si na volnou lavičku, vytáhl notes, který s sebou pořád nosím, a začal psát.

Ani jsem si skoro nevšiml, že si vedle mne někdo sedl.

„Jste spisovatel?“ zeptal se mě hlas.

 Zvedl jsem oči a uviděl starého člověka v poněkud staromódním obleku.

„Novinář,“ odpověděl jsem zdvořile, ale stručně v naději, že mě pak nechá na pokoji.

Chvíli mlčel.

„Zase jedno!“ najednou zvolal.

Pomyslel jsem si, že toho v takovém sousedství moc nenapíšu, hlavní body jsem už měl, a konečně, stejně jsem to chtěl zpracovat na komputeru. Sklapl jsem tedy zápisnik a zastrčil i s propiskou do kapsy.

Když jsem vstal, soused se opět ozval.

„Počkejte prosím chvilku, chtěl bych vám něco říct.“

„Nemám moc času.“

„Je to strašně důležité.“

Sedl jsem si zase; koneckonců jsem ve skutečnosti nikam nespěchal a člověk by měl být zdvořilý ke starým lidem. Navíc bylo venku slunečno a teplo, na rozdil od ledové atmosféry, která mě zajisté čekala doma.

„Podívejte se na tamhleto dítě,“ pokračoval starý pán.

Nedaleko od nás si na trávníku hrál malý chlapeček.

„Ano, a co má být?“

Vtom se k nám dítě obrátilo.

Byl to mimořádně krásný hošík s jemně cizelovanými rysy a zlatými vlnitými vlasy.

„Roztomilý capart,“ prohlásil jsem.

„Pane,“ řekl tichým hlasem soused. „Přesně stejných dětí vidím kolem čím dál tím víc. Není vám to divné?“

Pokrčil jsem rameny.

„Jste novinář a měl byste tedy o tom napsat,“ řekl vážně stařík. „Tohle přece není normální. Já jsem už v penzi; býval jsem učitel a s dětmi jsem tedy pracoval celý život. Ale nikdy předtím jsem neviděl nic podobného.“

Přestalo mě to bavit a chtěl jsem odejít. Pomyslel jsem, že ten člověk je nějaký blázen. 

„Pane, prosím vás, vyslechněte mě. Já už nemůžu mlčet. V poslední době se necítím dobře a mám strach. Cosi opravdu není v pořádku. Dlouho jsem přemýšlel, co za tím může být. Jediné, co mě napadá je, že jsou to malé kukačky.“

„Prosím?“

„Učil jsem biologii. Jistě jste slyšel o chování kukaček? Strkají mláďata do cizích hnízd. A kdybyste potřeboval někoho získat, aby o vás bylo výborně postaráno, tak byste nejspíše chtěl být malým, bezbranným, překrásným dítětem, a obzvlášt’ v rodinách, kde třeba pro ženu početí nebylo jednoduché. Nemyslíte?“

Usoudil jsem, že jde o šílence asi klinického. Sakra, proč se musí se svými fantasmagoriemi svěřovat zrovna mně! Ale něco mi nedalo a neodešel jsem.

„Představte si, pane, takovou situaci,“ pokračoval muž. „Obyvatelé nějaké vyvinuté cizí planety se chtějí zmocnit zeměkoule, okupovat nás – třeba u nich už nemají místo, nebo byla jejich planeta zničena válkami, nebo poničena nějakou přírodní katastrofou, nebo jim prostě jde o plán do budoucna – já nevím, to není podstatné. Chtějí to udělat postupně a nenásilně. Nějakým způsobem oplodní pozemské ženy, kterým se narodí jejich děti. Vnějškem vypadají jako lidé, a navíc typově ideální, ale uvnitř jsou mimozemštané. Až jich bude hodně a vyrostou, zmocní se nás bez boje…“

Vtom se míč chlapečka dokutálel k naší lavici. Dítě si pro něj přiběhlo. Když míč zvedlo, chvíli se zastavilo a podívalo se na souseda překrásnýma, velkýma, tmavomodrýma očima. Barva byla tak intenzivní, že se mi zdálo, jako by z nich vycházelo namodralé světlo. 

Ale to už přiběhla značně ošklivá maminka a vzala dítě za ručičku.

„Promiňte, doufám, že vás nerušil, on je Tonoušek takový zvídavý,“ pravila se zřejmou pýchou. Synek se jí vytrhl a se zvonivým smíchem se rozběhl, ona za ním. Sledoval jsem je pohledem, až zmizeli za keři.

Měl jsem pocit, že začínám sám bláznit, a tak jsem řekl „Nashledanou“ a vstal.

Soused neodpověděl. Podíval jsem se na něj. Pololežel a těžce dýchal. Zavolal jsem okamžitě mobilem na pohotovost. Když ho odnášeli, otevřel na chvíli oči, a jakoby mi chtěl ještě něco říci. Nepodařilo se to a jeden ze saniťáků mu dal přes nos a ústa kyslíkovou masku.

Pověděl jsem ve spěchu lidem ze sanitky, že jde o neznámého člověka, který se náhle zhroutil na lavičce, kde seděl vedle mne. Ještě jsem se stačil zeptat, do jaké nemocnice ho vezou.

Druhý den jsem tam zatelefonoval. Řekli mi, že ten starý muž se neprobral z bezvědomí a v noci zemřel na infarkt.

Byl jsem přesvědčen, že to neměl v hlavě v pořádku, ale bylo mi ho líto a měl jsem pořád nějaký podivný pocit. Byl jsem navíc poslední člověk, se kterým zřejmě mluvil a novinářská zvědavost také hrála svou roli. Zjistil jsem si v nemocnici jeho jméno a adresu – zřejmě měl u sebe nějaký průkaz totožnosti – a šel jsem se tam podívat. Byl to smutný starý činžovní dům bez výtahu. Jeho garsonka v posledním patře byla zapečetěná. Zaklepal jsem na několik dveří sousedů. Několik se mnou nechtělo vůbec mluvit, až jedna povídavá paní mi řekla, že zemřelý soused byl veliký podivín a samotář, již dlouhá léta v penzi, s nikým se nestýkal, nikdo za ním nechodil a asi neměl ani žádné příbuzné. Každý den odpoledne odcházel s hůlkou a vracel se v podvečer, někdy s nákupem jídla, někdy bez.

To je vše, co se mi podařilo dozvědět. Potvrdilo mi to můj první dojem, že šlo o člověka přinejmenším psychicky vyšinutého, ne-li postiženého nějakou vážnější mentální chorobou.

Za několik měsíců mi manželka radostně oznámila, že je v jiném stavu. O dítě jsme se marně pokoušeli několik let, a dlouhý neúspěch byl jednou z příčin častých napětí a neshod. Když jsme se později dozvěděli, že jde o dvojčata, kluka a holčičku, naše štěstí  bylo ještě větší.

Byl jsem přítomen v porodním sále.

Když se děti narodily, a poprvé jsem si je, již umyté, pořádně prohlédl v pojízdné postýlce, viděl jsem, že mají na hlavičkách chmýří zlatavých vlásků. Musím poznamenat, že manželka má černé vlasy a hnědé oči a já jsem zelenooký zrzek.

Zatrnulo ve mně.

V ten moment obě najednou otevřely obrovské, nádherné oči barvy tmavomodrého půlnočního nebe a podívaly se na mne upřeným, nedětským pohledem...

 

 

  

 

 

 

 

 

 

---