Propasti

Jdu cestou svých dnů

sám nevím kam

jsem snem jen svých snů

a strom samotám.

Jsem jablůňka za plotem

dávám ti stín

i vše co je životem

polibek vin.

Opírám o tebe kmen svého těla

tep cítíš pod kůrou jak letokruh

a v ranách bělá se bolestí smůla

zlomených větví jsem přítel a druh.

A ty jsi úhelný můj jenom kámen

skrz tebe měřím a počítám svět

a jsi má poušť a touhy mé pramen

když se má duše z cest navrací zpět.

Utrhnu květinu příštího léta

pro tebe v březnu již v polích všech zim

a řeknu k smutkům tvým lásko již neplač

a bude v hlasu mém všechno, co vím.

Naleznem v srdcích svých svatého  grálu

a v tónech mlčení píseň a smích

ze slov ti postavím tvou katedrálu

stanem se propastí hlubokých tich.