Část 1. Max

Co když se ten "pravý" prostě neobjeví? Všude si můžete přečíst, že spřízněné duše si k sobě vždycky najdou cestu. Ale co když jsem zrovna já lichá do počtu? Co když na mě už nikdo nezbyl? 

Podle, vlastně ani nevím čeho, tradic? Bych ve 25ti letech měla s přítelem plánovat rodinu, stavět barák a řešit, co si dáme zítra k večeři nebo jak zaplatíme hypotéku. Ale já nejsem a ani nechci být nastavená systémem, kterou populace tvoří léta. Někdo mi může říct, že jsem nedospělá, ale proč se budu přetvařovat a zničím si život, který takhle prožít nechci. 

Od malička jsem měla jasně dané, co chci a kam můj život bude směřovat. Najdu si práci, hezkého, hodného manžela a budeme společně vychovávat naši dceru. Postupem času, po tolika zklamání, jsem došla až sem. Všechny sny a naděje se vypařili. 

Když se vás zeptám "Jak by jste popsali muže svého života?", co mi odpovíte? Co sami sobě odpovíte? Je to ten muž vedle vás? Nebo ten kluk z dětství, co vám dal první pusu? První láska, první sex? 

Já jsem se nechala inspirovat Angelinou Jolie "Toužím po takovém muži, v jehož objetí si můžu dovolit být slabá, protože svět, který je tam venku, mě nutí být téměř bez přestávky až namáhavě silnou.". 

 

.................

 

Sedím na svém gauči a dívám se z okna na tmavou ulici osvětlenou jen lampami a občasným osvětlením projíždějícího auta. Přemýšlím nad každým klukem, mužem, co ve mně zanechal nějakou stopu. Ať už dobrou či špatnou. 

 

Sedím a moje myšlenky se upínají jen na to, proč všechny mé vztahy skončili fiaskem. Každý romantický film nebo knížka začíná přesně takhle a nakonec to skončí "happy endem". Mohu vás však ujistit, že v mém životě se žádný happy end nekonal. 

 

1. Max

 

 

Tenhle kluk, za poslední roky, ve mně zanechal asi nejvíc pocitů. Možná je to chemií, možná je to těmi pohledy, které si vyměňujeme, když se potkáme. 

Znala jsem ho už hodně dlouho, nikdy by mě však nenapadlo, že jednoho dne, spíš noci, s ním budu sedět v jenom baru, povídat si s ním, bavit se a jen tak si užívat celou noc. Pamatuju si na jeho doteky, které mě nenechaly chladnou. Každý jeho dotek ve mně probudil něco, co jsem už dost dlouho necítila. Nikdo ve mně neprobudil za jednu noc, to co on. Nedošlo ani k žadnému polibku, natož k sexu. 

 

..................

 

Představte si, že sedíte vedle člověka, který vás celou pohltí. Dotýká se vás, chce vás mít jen pro sebe, neustále vám opakuje, že tohle si vždycky přál, že jste krásná. Ta chemie mezi vámi je čím dál tím silnější. Drží vás za ruku, stiskne vám jí, aby se ujistil, že se to opravdu děje, dívá se na vás a šeptá vám do ucha jak vám to sluší. Ale v tom najednou si uvědomíte realitu. Skutečnou realitu se kterou se perete. Hlava proti srdci. Srdce plesá radostí, protože už není zlomené na tisíc kousků, ale hlava, hlava vás upozorní na to, že ten kluk vedle, který vás hladí po noze a usmívá se na vás, jako kdyby kolem nic jiného neexistovalo, má vlastně doma spící přítelkyni. Tvrdá realita, která vám zní v hlavě, jako houkající siréna sanitky. Co mám ale teď dělat? Odejít? Říct mu, že tohle nemá cenu? Ale co když je to TEN kluk? Užiju si večer a uvidíme, co bude následovat.  Jsem smířená s tím, že podle počtu drinků, které vypil, si stejně ráno nebude nic pamatovat. 

Je 6 hodin ráno a my stále sedíme v baru, jeho kamarád už nás opustil a my jdeme čekat ven na přivolaný taxík. Oblékám si jeho mikinu pod slabou bundu, protože venku už je opravdu sychravé počasí. Bože, ta mikina tak voní! Voní jako on. Už nikdy nechci cítit nic jíného, dává mi pocit jistoty a bezpečí.  

Po dvaceti minutách čekající na taxík to vzdáme a rozhodneme se jít pěšky. Chce mě doprovodit domů, chce být se mnou co nejdéle. Jdeme ruku v ruce probouzejícím se městem a vůbec nám to nevadí. Užíváme si jeden druhého, ale také se mu snažím naznačit co bude dál. Neustále mě usvědčuje o tom, že tohle si opravdu pamatovat bude a že ho to doma už dávno nebaví. 

Znáte ten pocit kdy víte, že jste to vy, koho si vybral? Ten pocit štěští a malého vítěství? Takový pocit jsem měla celou dobu já. Ani jednou mi nenaznačil a ani se nesnažil o to, aby si mě jen užil v posteli. Přeci jen bych konečně narazila na kluka, který chce se mnou doopravdy být? Nikdo se ke mně takhle hodně dlouhou dobu nechoval a nedávál mi najevo, že jsem pro něj jako konečně rozbalený, vytoužený dárek. Nedokážu slovy popsat jeho hluboké pohledy do očí, kdy máte pocit, že jste po něj jediná na světě. 

 

Chemie mezi námi vygradovala při loučení. Při objetí, při silném objetí, kdy jsem cítíla jeho rty na svém krku. Doslova se mi podlamovali kolena a tak mě objal ještě pevněji a jeho rty se nemohli nabažit mého krku. Jeho ruce jezdili po mých zádech, cítila jsem na podbřišku jeho vzrušení a podléhala naší chemii. Ač opět v mé hlavě zazněla siréna, která mě upozornila na to, že já vlastně za čtyří hodiny vstávám do práce a kolem nás procházejí lidé směřujíc do práce. 

 

......................

 

 

Po vypnutí budíku jsem si uvědomila, co se vlastně před pár hodinami stalo. Probuzení v jeho mikině s tou blaženou vůní jsem si ani nic jiného představit momentálně neuměla. S bušícím srdcem z nevyspání a pocitů předešlé noci jsem se vyhrabala z postele a připravila do práce. 

Celý den samozřejmě nepřemýšlíte o ničem jiném než to, co vám vzalo dech. Stále vzpomínáte na jeho doteky, slova a polibky, které ještě cítíte na krku. Pořád jsem se ale snažila stát nohama na zemi a neležet na růžovém obláčku s jednorožci a duhou. Vím, že má dlouholetou přítelkyni, bydlí s ní. Chce mě jen jako bokovku? Z přemýšlení mě vyrušila jeho zpráva, ve které se zmiňuje o své mikině, pro kterou si přijde ke mně do práce, jak včera slíbil. Jako důkaz toho, že mu na mě záleží a že všechno, co mi říkal celou noc, myslí vážně. 

 

Jak ubíhali večerní hodiny, kdy už jsem na prodejně byla sama, těšila jsem se, že ho znovu uvidím, ale zároveň jsem se bála. Při zprávě, že dnes večer nedorazí jsem byla smutná, ale zároveň se mi trochu ulevilo. Očividně radši oželí mikinu než aby si zničil vztah. Chápu to. Dál jsem pracovala a snažila se na to nemyslet, když se najednou objevil ve vchodě prodejny s úsměvem od ucha k uchu. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách a proběhla mi v hlavě celá noc. On opravdu přišel. Povídali jsme si o neutrálních věcech a byli k sobě tak blízko, že jsem opět mohla cítíla jeho vůni. Srdce mi bušilo. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo skočit mu kolem krku a políbit ho.

Při předání mikiny se naše ruce letmo dotkli a já ucítila ty slavné motýlky v břiše. Já bych to spíše nazvala šokem, který dostanete, když se dotknete elektrického plotu. Projede vám celým tělem a znehybní vás. Díval se na mě těma svýma modrýma očima, které svítili na kilometry daleko a nedalo se jim odolat. Odolat jsem ovšem musela. Přeci jen nevím, jak to teď bude. 

Když odešel, byl už čas zavřít. Věřte mi, že spočítat pokladnu bylo fakt těžký, po tom všem. Cestou domů jsem se rozmýšlela zda mu mám napsat. Ale co mu mám napsat? Každá možnost se mi zdála hloupá. Jenže jsem chtěla vědět, jak to ve skutečnosti cítí a co si o včerejší noci myslí. Abych to na něj nevybalila všechno najednou, napsala jsem jen "Lituješ toho?". Asi tak osmdesátkrát jsem si to přečetla a držela prst nad ikonkou odeslat. Odesláno. Děj se vůle boží. 

Opravdu rychle mi přišla odpověď "Ne". Ulevilo se mi. Jenže moc dlouho mi to nevydrželo. Po všem, co jsem si zažila, je těžké uvěřit. 

Ležím v posteli s hlavou zabořenou do polštáře, který voní jako on. Vidím jeho oči, bože ty oči, jako by nebyli jeho. Jako dvě světla, která mě táhnou ven z temnoty. Otočím se na záda a vzpomínám na jeho dotyky a polibky. Lehce se usmívám při vzpomínce na něj. Po tvářích mi začínají téct slzy a nakonec se rozpláču úplně. Nejsou to slzy štěstí, jsou to slzy smutku a zoufalství. Když se na to podívám zpětně, už tehdy jsem věděla, byť jsem si to nechtěla přiznat, že tohle nedopadne dobře a moje tělo na to prostě samo reagovalo. Utírám si slzy a snažíc se uklidnit, že všechno bude dobré, usínám.

 

....................

 

Další den neproběhl nijak zvlášť, byl to vlastně jediný den za celý týden, kdy jsem ho neviděla. Bohužel moje myšlenky se stále upínali na něj. Je doma se svojí přítelkyní, na mě nemyslí. Možná to bude tak lepší. 

Ale to bych nebyla já, kdybych nad vším tolik nepřemýšlela a nesnažila se s ním komunikovat. 

 

....................

 

 

Středa, zlomový den našeho... přátelství? Vztahu? "Vztahu"? Zpočátku jsem byla zmatená z jeho zpráv. Chvílemi se zdálo, že má opravdu zájem, chce mě vidět, ale jinou zprávou se to zase otočilo a já jsem se cítila opravdu jako hlupák. Ale ve chvíli, kdy mi přišla zpráva, která se sama po přečtení smaže "Jasně, že bych jel raději k Tobě, ale to nesmí být nikde černý na bílým", jsem si uvědomila, že mu zřejmě jedno nejsem a byla jsem opravdu ráda. 

 

Nasedám k němu do auta s bušícím srdcem. Nevím, co mu mám říct, co on mi chce říct. Jakožto ukecaná holka začnu mluvit první. Vzpomínáme spíše na zábavu, než to, co se stalo mezi námi. 

Později se k tomu dostaneme. Bojím se mu říct, co doopravdy chci. Možná je to tím, že už předem znám odpověď. Stále s tím okolkuji a nenápadně naznačuji, ovšem bezvýsledně. Už moc času nemáme. Chtěla bych s ním trávit celou noc a jen tak si povídat, o čemkoliv. Řeknu mu alespoň, že bych ho ráda viděla i zítra. Snad se už konečně odhodlám a řeknu mu to. V tu chvíli mi bleskne hlavou, že bych ho mohla políbít, je po půlnoci a sedíme v jeho autě na osamoceném parkovišti. Nakláním se k němu a ucítím jeho vůni, kterou ještě dnes cítím z polštáře.  Dávám mu pusu na tvář a on opětuje, lehce se políbíme i na rty. Opouštím auto s úsměvem na tváři. Mám z toho opravdu dobrý pocit. 

Lehám si do postele a otevírám zprávu od něj "Něco špatně viď?". Usmála jsem se a s radostí jsem mu odpověděla, že opravdu nic špatně není. Jedna zpráva a vy si uvědomíte, že mu na vás záleží. 

 

 

.....................

 

 

Ráno svítím jako sluníčko a jdu s úsměvem do práce. Vůbec nejsem unavená, i když jsme si zprávy vyměňovali až do čtyř hodin ráno. Zprávy, při kterých se vám tají dech a přejete si, aby byl vedle vás a šeptal vám to do ucha. Mám husí kůži, když si vybavím jeho zprávy, o tom co by dělal, kdyby byl se mnou.

Moje srdce plesá, protože vím, že ho dnes v noci uvidím. Snad už se odhodlám a řeknu mu, co doopravdy chci a jak to vnímám já. 

 

Po celodenním psaní se už ale nebojím a se sebejistotou a troškou nervozity nastupuji opět k němu do auta. Usmívá se na mě a já se nemůžu cítit líp. Tenhle úsměv, tyhle oči, bych chtěla vidět každý den. Probouzet se s pocitem, že leží vedle mě a je se mnou rád. 

Pomalu se dostáváme k jádru věci. Zhluboka se nadechnu "Nechci být žádná tvoje bokovka. Chci, aby si byl se mnou a ne s ní". Odmlčí se a můžu na něm vidět, že neví co říct. Chápu, že se nemůže rozhodnout ze dne na den, z minuty na minutu a proto ho ujistím, že odpověď nechci vědět hned. 

Při loučení se k němu opět nakloním a dám mu pusu na tvář. Překvapí mě a najednou líbám jeho rty. Hladí mě po noze a směřuje výš. Zapojíme jazyky a já se chvěju. Moje srdce buší a já mám chuť mu sednout na klín a nechat se unést chemií, která mezi námi je. Ale nechci, aby to takhle skončilo. Čas je náš nepřítel a musíme se rozloučit. Řekne mi, jak hezky voním a prohlídne mě očima. Tak nerada odcházím, ale cítím se šťastná. Konečně. 

Ležíc v posteli vzpomínám na jeho polibky a doteky. Slzy se mi koulejí po tvářích. Opět slzy smutku. Nedokážu tomu bránit natož čelit. Sedím a pláču. Jeho vůně z polštáře už pomalu vyčichla a já můžu tak cítit jen nepatrné záblesky. Měla bych být opravdu šťastná, před hodinou jsem se tak cítila. Proč ten pocit zmizel? 

Jeho zprávy mě přivedou na jiné myšlenky opět do čtyř do rána. Už mu opravdu musím popřát dobrou noc, jelikož vstávám za tři hodiny. 

 

........................

 

 

V práci nemám čas myslet na nic jiného díky jeho zprávám. Provokuje, že mě přijde navštívit, ale já mu nevěřím. Přeci jen je všední den, může ho tu kdokoliv vidět. 

Přestanu se tím zabývat a smějeme se s kolegyní vtipům, když v tom mi úsměv ztuhne na rtech a já ho vidím stát před sebou.  Jak mu to sluší. V černé bundě a džínách. Jeho vůně mi probouzí všechny smysly a pohlcuje mě. Usmívá se na mě a mně se podlamují kolena. Mám nutkání ho přivítat polibkem. Opravdu jsem nečekala, že by mě navštívil a jsem utvrzená v tom, že to se mnou myslí vážně. 

Kolegyně nás nechá o samotě a my si povídáme, provokujeme se a lehce se dotýkáme prsty. Jsou to malé elektrické šoky, které projíždějí celým mým tělem. Smějeme se a je nám dobře. 

Čas je opravdu náš nepřítel a přála bych si ho zastavit. Při loučení jsem na vážkách. Můžu ho rychle políbit, obejmout? Ale nechci riskovat. Pomalu couvá ke vchodu a vidím na něm, že se též nerad loučí. Popřeje mi hezký večer s kamarádkami a s úsměvem odchází. Usmívám se také, netušíc, že tento den s ním, byl poslední. 

 

Užívám si večer s kamarádkami, vyměnuji si s ním zprávy a uvědomuji si, že nikdy mi nebylo lépe. "Nařiď si prosím na zítra budíka, je to jediná šance se vidět, do přístího týdne". Zpráva, která mi vyčaruje úsměv na tváři. Chce mě vidět, najít si alespoň malou chvíli, aby se mnou trávil čas. Začínám se těšit na zítřek a dál si užívám s kamarádkami. 

 

.....................

 

 

Vzbudím se na zvonící budík mého mobilu těšíc se na něj. Při snídani mě vyruší zpráva zda ještě spím. Jasně, že nespím, když se těším. I kdybych chtěla, tak neusnu. Zmate mne ovšem jeho otázka, jestli bychom to mohli přesunout na odpoledne. 

Moje hlava začne pracovat. Tisíc otázek a spekulací o tom, proč to odložil na odpoledne a jestli se vůbec odpoledne uvidíme. 

 

Celá netrpělivá přečkám do odpoledních hodin, kdy mě jeho zpráva "Dneska to bohužel nestíhám, spletl jsem si čas" bodne do hrudi. Jako facka, kterou cítíte ještě dlouho po tom. Byť se snažím zachovat chladnou hlavu, nebyla bych to já kdybych o tom stále dokola nepřemýšlela. Hlavou mi probíhají scénáře o tom, že si to se svojí přítelkyní vyříkal, že už mě vidět nechce a neví, jak mi to má říct. Kdybych tenkrát věděla, jak blízko jsem pravdě, utekla bych od toho už dřív. 

 

....................

 

Sedím u něj v práci a přemýšlím, co mi řekne. Chvílemi se chová přesně tak, jak jsem si předpověděla v předešlých třech dnech. Ukončíme to, než do toho budeme zapleteni víc. Jenže já už teď jsem do toho zapletená víc, než bych chtěla a očekávala. Následně ale otočí, je na mě hodný, provokuje a zajímá se o mně. "Půjdeš se mnou ven?" 

Kouří a já se na něj tázavě dívám. Mlčí a tak se ptám, co mi chtěl říct. Nečekaně odpovídá dost ostře a jasně. "Přes víkend jsme si vyřešili jisté věci a já chci zůstat s ní. Jsem s holkou, kterou miluju a nechci si ničit další vztah." Ostré bodnutí do hrudi, projede mnou jako tisíc jehel. Nesmí na mně však nic poznat a tak se usmívám a přikyvujíc mu říkám, že to chápu. On se však na mě nepřestane dívat. Začneme se bavit dál a já mám pocit, že to prostě ukončit nechce. Chytnu se té malé naděje a zeptám se, zda se ještě nechce scházet a uvidíme, co nastane. Nezná mě, tak dobře, stejně jako já jeho a neměli jsme moc času se tolik poznat. Moje naděje vymře ve chvíli, kdy odpoví, že bude lepší, když v tom pokračovat nebudeme. Na jednu stranu chápu, kdyby jsme se dále scházeli a následně to ukončili, bylo by to daleko horší. Ovšem na druhou stranu mě mrzí, že jsem nedostala šanci, aby mě poznal a něco se mnou prožil. 

Musím pryč, musím pryč z toho baru, od něj. Zaplatím a odcházím. Cítím se hloupě a poníženě. Nechci, aby poznal, jak moc jsem zklamaná a při odchodu mu řeknu, ať už mi nikdy víc nepíše. Se slibem, že na něj naštvaná nebudu, odchazím. Sedám do auta a jedu domů.

 

Ani si nesundám boty, zabouchnu za sebou dveře a tak, jak jsem oblečená, padnu s pláčem na kolena. Uleví se mi, že jsem konečně sama. Ale veškerá naděje je pryč mávnutím proutku. Sedím na zemi snažíc se přemýšlet, co jsem udělala špatně. Co se stalo přes víkend, že mě jen tak po tom všem zazdil. Bolest ve mně je silnější a já se nedokážu soustředit. Slzy dopadají na moje nohy, oči mě pálí od rozmazané řasenky. Cítím se strašně. Tlak na hrudi zesiluje, ale po několika minutách už slzy docházejí. Už nevěřím v dobré konce, nevěřím, že bych si někdy mohla prožít "happy end". O tomhle se v knížkách nedočtete. Tvrdou realitu, která vás dostane na kolena. 

Přesunu se na křeslo a zírám na mobil. Jen jednu zprávu "Budeš mi chybět" odesláno. "Ty mě taky". Rozpláču se ještě víc. Proč osud musí stát neustále proti mně? Dva lidé, co by chtěli být spolu, ale nemůžou? Nebo to byl celé jen vtip? Cítím se využitá a zraněná. Najednou mi běhají v hlavě všechny jeho slova. To si jen vymýšlel, aby mě dostal do postele? Ukončil to ve chvíli, kdy jsem se rozhodla nebýt jeho bokovka? Odpovědi na tyhle otázky pravděpodobně znát nikdy nebudu. 

Ve chvíli největší úzkosti a uvědomění sí prohry, mi přijde zpráva od Adama. A já si uvědomím, že přesně na takových lidech záleží ...

 

 

_________________________________________________

 

 

---