CENA ŽIVOTA

©Lord Denvil, 2020

 

CENA ŽIVOTA
(pracovní název)

 

Někdy je to až hodně zvláštní jak se život muže zásadné změnit. Nabrat úplně jiný směr a z ničeho nic zase nabrat smysl. Ještě před par měsíci jsem v naprostém zoufalství sedel v stísněném špinavém pokojí laceného hotelu a marně přemýšlel jak zaplatím dluh na najmu, nebo co vůbec budu dneska jist. A jen v půl oka, bez většího zajmu, jsem sledoval správy – zajímali mne v tu chvíli úplně jinačí věci. Ale kapka se poskládala ke kapce a nenapadne z toho vznikl vodopád. Neléčitelný virus z Činy, desítky let neutichající boje na Bližním východe, krach na burze, který zásadně zahýbal s cenou ropy a zlata, což konečně vedlo ke kolapsu světově ekonomické bubliny, a nakonec, nevyvedeně volby a logický následující občanská válka za oceánem. A aby nebylo málo, Turecko otevřelo Bospor a průplavy – a tím se všechno naprosto zvrtlo. Nezastavitelná vlna migrantů udělala poslední tečku za známým, obvyklým a poklidným životem. Všechno se změnilo. Mrtva smyčka se konečně přetrhla.  Najednou byli odpuštěný všechny a hříchy a dluhy, a život se vrátil k „normálu“, jestli se to tak dá říct. Rozhodně se začal psát z čistého listu. Nová pravda se vždy rodí v krví a špíně.

 

Po třech nekonečných mísicích zmatku, pokusu, omylu a smrtelných bojů, už je ale zase trochu klid. Přežil jsem. Zase. Jako vždycky. Ještě není jaro, ale už je teplo. Příjemný lehký vítr hladí tváře a čelo. Bez helmy a plynové masky. Je zvláštní jak člověk začíná vážit a užívat si drobností, kterých byl zbaven, i když před tím to byli samozřejmostí. Ted už můžu. Tady – ano. Hluboký tyl. Malou zemí přesně uprostřed Evropy tahle mela zase obešla stranou. Někdejší centrum velikého impéria, světové kultury a vzdělání, teď tvoří oázu klidů uprostřed pekla, pevně a jistě obklopenou nepřístupnými hory. Ve vojenských příručkách tomu se říká „tankové neprůchozí území“.

 

Usmívám se. Jedeme rychle – téměř letíme. Tady se smi – není třeba se koukat po minách nebo čekat připadení za nejbližší zatáčkou. Tady ne. Tady jsem doma. Přej v živote každého člověka jsou osudový lide a osudová místa. Koukám na důvěrné známě kopce, zděné ploty a zavalité zrzavé střechy vesnic. Kolikrát už jsem tady jel? Ještě jedna zatáčka, poslední kopec. Jsem tady. Zase. Aspoň na chvíli. Už po třetí. Porad se do tohohle města vracím, i když je to mimo mojí vůli. Na osud nevěřím, ale jak tomu sakra říct jinak? Tady se nic nezemnilo. Tady se nebojovalo. Je to poznat hned. Nejsou vidět černé ohořelý domy, co se dívají na svět pražnými očnicemi mrtvých oken. Jsou tu lidi. Živě. Koukají ostražíte, ale nebojí se. Žijí, fungují. Řeší své každodenní záležitostí. To je dobře. Tak to má byt.

 

Vlakový viadukt. Nádraží. Tak schválně, jestli Vietnamec má otevřeno?

„Valero, v právo, stop“ – a už jsem rozepnul škrticí laringofony, tady už se dá mluvit normálně. Je ticho a klid. Zchodit ze sebe všechnu tu postrou… Jinak se cítíš jako nějaký kůň. Ještě aby bylo pivo – pak je svět hned hezčí.

 

Seskočím dolu, protáhnu se. Zadá trochu bolí – nejsem nejmladší. Obvyklé pohladím tří hluboké rytiny v pancíře přesně naproti mě hlavy, kdybych sedel uvnitř. Podle všech zákonů fyziky měli prolítnout skrz. Ale zázraky se ději – tenhle „papírový“ pancíř to vydržel. „Padesátka“. Tři mojí smrti. Mám u boha asi hodně velký dluh. 

 

Nic se nezměnilo – je to nějaké de javu – stejný lide stojí na těch stejných místech. A co to nevidím – v to jsem, ani nedoufal. Černá bunda s nápisem „Security“, píseční montérky. Z trucu je obracený, ale já vím kdo to je.

„Adame, ty žiješ?“… otočil se, poznal.

„Kurva, chlape. Tys zmizel, já volal, ptal se – nikdo nevěděl, kde jsi. Já už se myslel, že je po tobě. Co to máš za karu?“

„Dobře vozítko. 500 koní, dizel, vpředu 20 milimetrů ocelí, ten velký čurak nahoře – je 30 milimetrový automatický kánon. Umí dělat zázraky, když s tím umíš. Co ty? Jak tady vůbec přežíváte?“   

„Napiču, kamo, mele se z posledního. Prací je hodně, ale peníze nejsou. A všechno je strašně drahý.“   

„Ale na pivo je?“

„Jenom občas. Není to žádná chytparada. Co ty? Co to tady vůbec vidím? Nevěřím očím skoro. Co to je?“

„Se to nějak zamotalo, znáš to. To moje slavně „gardy kapitan“ už je zase aktuální a pravda – tady, koukni na ramena – té hvězdičky tam nejsou jen na okrasu. A jelikož dobře znám jazyk a místní zvyky – tak jsem se dostal k průzkumníkům. Staré železo ještě poslouží, Víš jak.“

 

Přistoupil praporčík.

„Pane veliteli, dovolíte „pohov“? klucí by potřebovali vydechnout“

„Ano, samozřejmě. ROTA POHOV. Ivanov, Sidorov – na hlídku – sednete si tam pod tím stromem. Tady je pohoda – spíš koukejte na naše, ať neprojedou pryč. Každopádně bacha, a kdyby něco - střílet do vzduchu – jsme mezí přátele. Tady u Vietnamce můžete nakoupit, ale platit poctivé a žádny bordel!“

 

Vytáhl jsem placatku

„Na, napij se“

„Co to je?“

„Whisky. Tulamorká, myslím. Už ne pamatuji co jsem tam lil.“

„Tak dík“, napil se, „a co, ty vole, jak to vídiš, co se deje, vůbec?“     

„Rusací zase přilezlí. To je jak v 68-m, žádný rozdíl“ – vstoupil do rozhovoru Standa – dlouhá šidívá brada se hrdě chvěla ve vetru, „Jak šváby – přijdou a už neodejdou.“

„Tak si věm do ruky samopal a braň svojí zem sám. Tady máš!“ – podal jsem mu svůj VSS.

„Co to je? To neznám. S tím ne umím. Znám „Vzor 58“. Ten je nejlepší. Já jsem byl na vojně! To tihle mladý ne, ale já jsem byl! Já toho ještě dokážu!“

„To už je sto let za opicemi, kamo. Dneska se válčí jinak. A uklidní se, ať ti nepraskne žilka“

 

Nezabralo to, očí se nalili krví a hlas se zvyšel:

„Tak proč jsi sem přišel? Co tady chceš? My se poradíme! Zase mamě ruské tanky v ulicích!“

„Stando, ty mně snad nepoznáváš, nebo co? Jaké „přišel“, vždyť já tady žil přes 20 let. A mám rad tuhle zem stejně jak ty. Možná víc. Protože já za ní bojují, a ty tady stojíš, piješ pivo a nadáváš na rusaky. Tak drž hubu.“

„No. A nemel bys na škopka?“

                        

---