Válečná zóna

Snažím se usnout a jako vždy mi to nejde. S usínáním mám problém od malička, nikdo neví, čím to je. Ani doktoři si s tím neví rady.

Už po třetí počítám ovečky a pevně tisknu víčka. Nepomáhá to. Tak zkouším druhou metodu. Začínám si představovat příběh. Takový, jaký chci, aby se stal skutečností.

*

Stojím uprostřed válečné zóny. Kolem mě létají kulky, ozývají se výstřely …  zem se pod těžkými tanky otřásá, a já s každým dalším otřesem ztrácím rovnováhu. Najednou se země pode mnou zachvěje a já ztrácím kontrolu nad svým tělem. Nohy se mi podlomí a skutálím se do zákopu. Nejspíš jsem si při pádu poranila hlavu. Cítila jsem, jak mi po temeni stéká proužek horké krve. Teď můžu jen doufat, že to není otřes mozku nebo něco daleko horšího…

  Zkouším vstát, ale marně. Do nohy mi vystřeluje ostrá bolest. To mi tak ještě scházelo. I přes otupující bolest jsem pomaličku pootočila nohou, a řeknu vám, ten pohled nebyl zrovna hezký. Z nohy, kousek pod kolenem mi trčel zapíchnutý šrapnel.  A docela slušně velký. Zvláštní je, že jsem prve nic necítila. Až teď. Zadívala jsem se nahoru na okraj zákopu. Ale jediné, co jsem viděla bylo tmavé nebe, které sebou přinášelo bouřku a pravý nefalšovaný podzimní slejvák. Zavírají se mi oči, když v tom mě něčí silná ruka táhne nahoru. Podrážky bot se mi zarývají do bahnité země, do tváře mi bubnují kapky deště, které se mi smíchávají s krví.  Na okamžik pootevřu oči. Zahlédnu pouze rozmazaný obraz obličeje. V té chvíli upadám do bezvědomí.

*

Všechno mě bolí. Cítím každičkou část těla, každý sval. Ale nejvíce se ozývá pravá noha. Zkouším jí nahmatat, ale k mému zděšení tam žádná noha není! V té chvíli se mi zatmí před očima. Začínám panikařit. CO TO SAKRA?!

  Házím sebou na posteli a za všech sil se snažím volat o pomoc. Kohokoliv. Ale vydávám ze sebe pouze nesmyslné zvuky. Slzy strachu, bolesti a vzteku mi stékají po tvářích.

  Konečně se někdo objevil. Žena. Starší paní, v bílém plášti s červeným křížem na hrudi. Rychle ke mně běží a rukama gestikuluje na ostatní bílé pláště. Všichni se hrnou mým směrem. Nechápu, ale jejich chování. Dobře... možná jsem panikařila, až moc hlasitě, ale tohle mi přijde trochu přehnané.

Násilím mě tlačí do postele a zapínají mi nějaké pásy. Jsem snad blázen? Nemohu se pohnout a konečně ze mě vyjde hláska. „Co se to děje?“ S otázkou v očích se zadívám do jasně modrých očích jedné staré ženy.  Položila mi ruku na rameno a usmála se. „Nic děvenko, musíš teď zůstat v klidu, aby ses brzo uzdravila.“ Takhle se mnou naposledy mluvila máma, když mi bylo pět.  Něco mě štíplo do druhého ramene. Otáčím hlavou, abych zjistila co. Další žena v bílém drží v ruce injekci. Nejspíš mi jí právě aplikovala. Chci se znovu zeptat co se to děje a kde mám nohu, ale z ničeho nic mi slábne hlas. Celé tělo mi pohlcuje únava a já znovu usínám.