Myšlenky na dobrou noc

Nemůžu spát. Dneska to na mě všechno padlo. Jdu k oknu. Měsíc je skoro v úplňku. Sejdu po schodech dolů, hodím na sebe bundu a vyjdu prosklenými dveřmi na zahradu. Podpálím si cigaretu. Při prvním potáhnutí se měsíci zadívám do tváře. Nechávám se políbit stříbřitým světlem. Mé myšlenky se neustále vrací k němu a k tomu, co řekl. Pořád dokola mi zní v uších ta věta: „Všichni se cítí jako ty, ale ostatní to patrně tak moc neřeší, že?“ Zdá se mi to nebo to bylo fakt hnusný? Svěřila jsem mu svoje tajemství. Řekla jsem mu o svém celoživotním boji. Nepochopil. Stejně jako ostatní. Asi nemá cenu nikoho přesvědčovat. Hodně mě zabolela jeho reakce, ale co se divím. Ještě nikdo nebral moje psychické obtíže vážně. Jasně byl unavený a podrážděný, jenže co o něm ta reakce vypovídá? Je opravdu tak chápající nebo je to přetvářka? Je tak těžké se vžít do něčeho tak abstraktního, když to člověk nezažil na vlastní kůži? Myslela jsem, že v něm najdu pochopení. Chce se mi brečet. Cítím se zahnaná do kouta. Jak s tím naložit? Nemůžu se té myšlenky pustit. Dneska mě napadlo, že možná neumím žít na slunci, že možná potřebuju, aby obloha zčernala. 

Už několik týdnů jsem ve fázi, kdy pomalu nevím, že existuju, ale tahle událost mě táhne zpátky k opačnému spektru. Jdu z extrému do extrému, ale nikdy se mi nepodaří zastavit uprostřed. Buď necítím nic nebo až moc. Svět je neuvěřitelně odporný a neutěšený místo, plný zrady, násilí, nenávisti, lhostejnosti, ale hlavně nemá řád. Není se čeho chytit. Obrovský chaos ohraničený vykonstruovanými pravidly. Zase mi v hlavě víří tolik myšlenek. Nestačím je registrovat. Z cigarety zbyl komínek popela. Měsíc zahalilo pár rozcupovaných obláčků. Jdu dovnitř. Posadím se potmě na sedačku v obýváků a nepřítomně se zahledím z okna. Vždycky , když už to vypadalo, že se blýská na lepší časy, tak osud strhl kormidlo a změnil kurz zase zpátky. Přijde mi, že se celý život motám v kruhu. Vlastně pořád hraju tu stejnou hru, jen s jinýma lidma v jiných kulisách. Jak se odtud dostat? Bože prosím tě, já už takhle nemůžu. Proč se to děje zrovna mně? Vím, že je to hnusný, ale ostatní, se mi tak zdá, to mají o dost snazší. Někdo jen tak proplouvá životem, zatímco já… Je to mnou? Zasloužím si to? Ty jsi mi přece nadělil tohle tělo. Proč je rozbitý? Alespoň ve svých očích jsem vždy dělala, co bylo v mých silách. Všechno jsem přežila. Zaťala pěsti a přečkala ty špatný časy v naději, že to bude lepší a ono to bylo lepší… na chvíli, ale pak se zase všechno zhroutilo. Blízcí lidé mě opustili. Moje psychika se střídavě lepšila a zase horšila. Šlo to ruku v ruce. Už nedokážu k nikomu nic cítit. Jsem emocionálně vyprahlá. Dny se mi slévají do jednoho, neregistruju čas ani vlastní existenci. Vlastně už si ani neuvědomuju, že žiju. Je to spíš jako bych koukala na nějaký film, bez větší zainteresovanosti. Ani si nedokážu vybavit, jestli jsem dneska na něco myslela. Občas stojím před zrcadlem a prostě nemám pocit, že člověk, na kterého v něm koukám jsem já. Dívá se na mě nějaká dívka, ale je to jako bych koukala na cizí osobu na ulici. Prostě tam necítím… já vlastně nevím, co. Nebo měl pravdu? Opravdu se všichni cítí nějak takhle a jenom já to moc pitvám? 

Možná bych si měla dát něco k jídlu. Jdu do kuchyně, posadím se k jídelnímu stolu a z mísy, která stojí v jeho středu, si uzmu jedno jablko. Je docela hezky červený…, jenže strašně kyselý.  Bože, kde jsem to byla. Co kdybych si jenom na chvíli pustila Netflix. Akorát poslední dobou na něj čumím neustále a pak se divím, že mám vymytej mozek. Třeba věci moc nafukuju, analyzuju. Já už nevím. Stejně se nemůžu zbavit pocitu křivdy z toho, co vypustil z tlamy. Mám neodolatelnou chuť dokázat mu, že by v mé kůži nepřežil. Ten vztah je stejně prazvláštní. Někdy si říkám, jestli mě má fakt rád nebo jsem jen takový rozptýlení. Dělám toho pro něj víc, než on pro mě. Jasně je ohleduplnej, pomůže, ale já jsem do toho vztahu investovala víc času i úsilí. Občas mě povzbudil, ale bylo to nezištně? Vlastně mě ani pořádně nikomu nepředstavil. Vztah s ním je jako vytržený z reality. Jenom jakási odbočka, ale ne cesta. Ze začátku to bylo milý, jenže teď mi to přijde trochu povrchní. Hodně mi volá, ale zjišťuju, že si s ním nemám, co říct. Vlastně mluví hlavně on. Furt dokola omílá svoje starý historky. Taky pořád vyzdvihuje svoji obětavost, což spíš mluví v jeho neprospěch. Tohle dělaj lidi, kteří potřebují vzbudit ten pocit v ostatních. Opravdu obětaví jedinci nemají potřebu dávat svoji dobrotu ostentativně najevo. Vyplavalo na něj i pár nehezkých věcí z mládí. Když já zjišťuju, že nemám na lidi odhad. Občas v jeho výrazu zahlédnu… hmmm… něco zlýho. Fakt zlýho. Už mám dost lidí. Sakra už je půl jedný. Proč už nejsi zticha. Když teď půjdu ležet do postele, stejně neusnu, a ke všemu budu víc nervózní. Potřebuju se od něj odříznout. Definitivní verdikt. Stejně ho vlastně nemám až tolik ráda. Že aspoň jednou nemůžu narazit na někoho solidního, nekomplikovanýho. Jako na toho kluka u nás v práci. Moc jsem s ním nemluvila, ale působí tak roztomile. Já s ním vlastně vůbec nemluvila. Takový typy si mě vůbec nevšímaj. Asi jsem typ à la kořist, takže si mě vždycky uloví nějakej predátor. Ten „silnější“. Nebaví mě být v pozici slabší. Reálně jsem sice psychicky „slabší“ , ale… Musím ze sebou něco udělat. Svým způsobem se můj stav docela zlepšil, jenže já budu asi těžko normální. A… zívnutí. Že by? Myslím, že jsem si ty myšlenky celkem utřídila. Jdeme zkusit zapomenout na celej svět. Snad mi nevleze i do snů.