Trojice

 

Při nemoci

plné hřmění

vykašlalo moře

to temné ze svých hlubin,

aby bylo zase čisté.

Na bílou pláž.

A nikdo na ni nejde,

jen racci se slétávají

na černé chuchvalce.

Někdo se totiž musí živit temnotou,

aby zmizela.

A nemá tak smysl

vyčítat těm ptákům,

že jejich šedé peří

není bílé.

 

Ozvala se rána,

když zářivá gilotina

rozpůlila moji duši

a já dostal od světla vstupenku.

Do temnoty.

Bouře už dávno utichla,

nikoli však hlas

obou mých polovin.

Jen slova se totiž

mohou dostat

skrz mříž uvnitř mě.

A říci,

že přišla jiná bouře,

která se naučila mlčet,

neboť ticho

bolí nejvíc.

 

Noc byla tak temná,

že se plačící nebe muselo

několikrát hlasitě pokřižovat

a zavolat vichřici.

Ta řvala,

teprve až ráno utichla,

ale pak všechny hodinové ručičky

začaly ukazovat minulost.

Asi kvůli tomu větru.

Ne kvůli jeho síle,

ale ze strachu,

že by v budoucnu přišel zas.

A ne sám.

 

---