Básník a rytíř

 

Kráčel básník nočním stínem,

byv omámen silným vínem,

pro verše zde námět hledal.

Tu uprostřed kapradin

zableskl se světla klín,

Měsíc nad kopce se zvedal… 

 

Tam pod stromy tůň je malá,

odráží se v ní jen skála

a oheň, jenž dohořívá.

„Toť setkání nečekané!

Co tu děláš, vzácný pane?“

Na rytíře se teď dívám. 

 

Co to pravím, na rytíře?

Spíše možno říci zvíře,

oblečené v lidský šat.

Možná milé byly kdysi

jeho tak ztrhané rysy.

Já se ihned začal ptát: 

 

„Vzácný pane, co se stalo?

Chybělo by mi jen málo,

a byl bych tě nepoznal.

Vidím, že jsi raněn těžce…

Počkej, hned vytáhnu z měšce

víno, jež mi otec dal.“ 

 

Rytíř hltal nápoj lačně

a když dopil, tak rozvláčně

pustil se do vyprávění:
 „Nevím, jak ti službu splatím,

vždyť v hrad rodný se nevrátím,

z mého žití mnoho není.“ 

 

„Putoval jsem mnoha kraji,

nad nimiž se až dech tají,

Bretaň z nich je nejkrásnější.

Tam jsem potkal pannu sličnou,

když jsem mířil za šlechtičnou,

bych ji získal pro hrad zdejší.“ 

 

„Než mne prve oslovila,

lehce se jen uklonila

a já z koně málem spadl.

Zíraje na dívku bílou,

zapomněl jsem na mou milou,

její obraz v srdci zvadl.“ 

 

„Té panny havraní byl vlas

a jejich očí zářný jas…

a ruce – toť úběl čistá…

její smích – jak ptačí trylky…

takže jsem se během chvilky

nechtěl pohnout z toho místa.“ 

 

„Slíbil jsem jí šaty, skvosty

a pak jako člověk prostý

do prachu si před ni klekl:

„Pojeď se mnou, panno milá,

ty právě v srdce ses mi vryla.

Buď mou ženou,“ já jí řekl.“ 

 

„Pak po dlouhém putování,

tři hodiny do svítání…

nebo chybělo snad víc?

Našli jsme si na chvilinku

pěkné místo k odpočinku,

Měsíc zlatil její líc.“

 

„Já ohlídám tvoje spaní,

doufaje, že ty mou paní

budeš brzy na mém hradě.

Ona přikývla jen lehce,

přiznat se mi příliš nechce -

podlehl jsem její vnadě.“ 

 

„Sotva jsem si v trávu sedl,

již jsem bdíti nedovedl

a usnul jsem v krátkém čase.

Pohrouživ se v noční snění

tklivých tónů slyšel znění -

a pak pannu spatřil zase.“ 

 

„Jako bílá socha stála,

kol ní černá říza vlála

a já za ní toužil jít.“

„Tak, rytíři, co tě leká?

Ne tvůj - hrad můj na tě čeká!

Tam budeme spolu žít.“ 

 

„Chtěl jsi mne za nevěstu?

Vydejme se na cestu,

splnit přání pošetilé!“

„Lehce na mne rukou kývla…

Snad jsem spatřil černá křídla?

Podivná to byla chvíle.“ 

 

„Šel jsem jako omámený

přes balvany i kořeny,

ona k spěchu pobízela.

Tam kde hory je úpatí,

(za hloupost se těžce platí),

pochopil jsem všechno zcela.“ 

 

„Nebyla to dívka něžná,

ani cizí, vzácná kněžna,

leč živého ničitelka.

Já se rychle v úprk dal,

bych si život zachoval,

naděje však není velká.“ 

 

„Kolem stezky vyskočili

a po mně se natočili

se zbraněmi mrtvých stíny.

Rány na mne dopadaly,

nohy mé už umdlévaly -

svalil jsem se u bystřiny.“ 

 

„Pak kohoutí kokrhání

přerušilo těžké spaní,

probouzím se v ranním jasu.

Chvíli ležím zamyšlen

nad prapodivným snem…

Bdím, či sním? Už zase? K ďasu!“ 

 

„Vždyť krvácím z mnoha ran,

oděv můj je rozerván…

Je to snad ďáblovo dílo?“

„A co dívka?“ v hrůze ptám se.

Rytíř na kříž podívá se -

„Mluvit o ní není milo.“ 

 

Můj pán zavřel oči navždy,

jako musí člověk každý;

seděl jsem tam zadumán.

Sotva jsem modlitbu stihl,

černý stín se kolem mihl,

já věděl, že nejsem sám. 

 

Otočil jsem zvolna hlavu,

abych spatřil dívku v hávu

černějším než křídlo vraní.

Lehce se mi uklonila

panna bílá, přespanilá,

okouzlen jsem hleděl na ni. 

 

Tak já tedy od té chvíle

všude hledám paže bílé

kteréž viděl v tamten čas.

Však už brzy, je to tak,

vyhasne můj starý zrak,

ona za mnou přijde zas.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---