Sloup vs Lulín

Sloup vs Lulín

Volali najisto: "Lulín Kysilka," ozvalo se ve sluchátku. "Prosím přijeďte, bude třeba komentovat události," žádal programový ředitel studia. Ale beze všeho, potvrdil Kysilka a už žehlil puky kalhot. Televizní dodávka ho dovezla z Brna až ke Kavčím horám, prošel kontrolním rámem, bufetem, maskérnou a čekal na pokyn z režie. Nastupoval po cvičitelce jógy a kouči volné chvíle, kteří vyslovili své příspěvky k tématu krize středního věku u žen na mateřské dovolené. Když se míjeli ve dveřích, podíval se na ně, jako se dívá mistr světa na amatéra. Usedl k dlouhému stolu a netrpělivě čekal na první dotaz redaktora. "Pane Kysilko, jak vnímáte postoje společnosti ke stavbě mariánského sloupu na Staroměstském náměstí? A zajímal by mě váš úhel pohledu jako zástupce katolické komunity," spustil pan Jakub stavidla své výřečnosti. Po dramatické chvilce Lulín odpověděl: "Naše společenstvo Bílého kříže je velmi rozmrzelé z té části společnosti, která nechápe význam mariánského kultu a snaží se často podlými způsoby znemožnit věřícím vztyčit sloup na důkaz boží slávy." "Jistě, ale není to přece jenom poněkud zpátečnické snažit se křísit mariánský kult v 21.století formou barokního pomníku? Pomineme-li historicko-politické souvislosti.." snažil se vyprovokovat svého hosta pan Jakub. Lulín se nyní i na redaktora podíval jako mistr světa na amatéra: "Prosím, můžeme pochybovat o jednotlivém aktu lásky, ale nepochybujme o lásce boží jako takové. Ta je zjevením, k němuž nelze nic dodat. Sloup je odpovědí na hlas boží." Pan Jakub zadržel potměšilý smích a namířil proti Lulínovi křížovou otázku: "Jak se ale vyrovnat s hlasem lidu, který dle průzkumu agentury Stem instalaci sloupu většinově odmítá?!" Lulín, dosud jen mírně vřící, vztyčil se v křesle a zajíkavě křičel do kamery: "Je jenom jedna pravda, a to je pravda boží, tu sloup reprezentuje, a proto musí být postaven a jako plamen osvětlovat cestu všem lidem dobré vůle!" Pak ze sebe strhal audiotechniku a oklikou přes televizní bufet vyběhl na kavčí pláň a pustil se nahou stezkou dolů k Podolí a běžel na vlak a jel pak rychlíkem zpátky do Brna a jak tam byl, centrální ulicí a náměstím běžel kolem temného falu chlípně namířeného k slabinám luny a polykal slzy a když byl doma, padl do náruče maminky a vzlykal a ona ho konejšila: "Lulínku, já ti říkala, nejezdi do té Prahy, nic dobrého tě tam nečeká" a Lulín kýval hlavou a pak jí kroutil a s ústy už plnými soplů přísahal, že "do té Prahy už nikdy nepojede".

Tři bratři

Chtěli pro ně jména, jaká ve školce nebude mít žádné jiné dítě, a tak pojmenovali své tři syny Mandolín, Cimbulín a Lulín. Byli to moderní rodiče z města, kteří ale pěstovali vztah k tradici a venkovu: každou sobotu brávali své syny na farmářské trhy, kde je seznamovali s přírodou; do pletených košů ukládali téměř vždy ředkvičky, husí paštiku, pecny chleba, taky hlávku zelí a vosk, z nějž maminka Mariánka vyráběla svíčky. Doma pak tatínek Metoděj vařil zeleninu a na chleba mazal husí paštiku. Když bylo vše hotovo, připravili konopné prostírání, talíře z kameniny a pak všichni jedli a hlasitě u toho mlaskali, poněvadž vyznávali svobodu a výchovu omezovali na minimum. A tak se nejednou stalo, že neposední chlapci rozbili kameninové talíře a umazali konopné prostírání jen tak z rozmaru, ale Márinka a Metoděj se na ně jen laskavě usmáli. A tak šly dny a roky a chlapci rostli v tom báječném prostředí bezmezného přijetí, kterého se jim dostávalo, a stále naléhavěji si uvědomovali svou výjimečnost, jež jim byla, ještě než se vůbec narodili, připsána spolu s křestními jmény, a od kolébky do nich vkládána ambiciozními rodiči. Musí to ven! zavelel jeden z bratrů, když stáli na prahu dospělosti. A tak se všichni přihlásili ke Kulturní frontě, společenství, jemuž Márinka a Metoděj přáli zelenou a za dlouhých večerů pomocí nových technologií své syny seznamovali s jeho dílem: romány českých grafomanek, protestsongy celebrit, partyzánská válka proti systému; to vše bylo chlapcům vštípeno jako morálka, jako náboženství svého druhu. Cítili se povoláni k velkým věcem a nehodlali čekat, závazek k upadající společnosti byl příliš těsný: stali se hrdiny v boji s nepřáteli kultury a demokracie: chodili na koncerty, agitovali po kavárnách, na sociálních sítích realizovali záškodnické akce a Cimbulín dokonce napsal knihu o vztazích, která získala minerální ocenění. A tady příběh Mandolína, Cimbulína a Lulína končí a začíná: každý z chlapců měl pak tři další chlapce, jimž byla dána stejně výjimečná jména, vštípeny stejné hodnoty a stejná životní praxe. A i ti a po nich jejich synové a dcery pokračovali v dobré tradici tak dlouho, dokud svět konečně nebyl místem, kde dobro zvítězilo nad zlem.