Setkání s Hrabalem

Jsou vidět všude. Usmívají se z titulních stránek společenských časopisů, lemují koridory dálnic nebo vystupují v nejrůznějších televizních pořadech. Známé osobnosti, herečky, zpěváci, spisovatelé či chcete-li celebrity. Snad jim někdy neprávem přisuzujeme aureolu nedotknutelnosti, hvězdy z nebe spadlé, kterých se nesluší dotýkat.

            Já jsem si však jednou sáhl. Tedy jenom skoro, ale přeci to byl velmi závažný zážitek. Na základní škole jsme měli na český jazyk i tělocvik jednoho učitele, pana Novotného, kterému však nikdo neřekl jinak než Maňas. Maňas byl velký sportovec, ale ani kultura nesahala mimo oblast jeho působnosti. Při hodinách literatury jsme se jednou dostali k Bohumilu Hrabalovi. Jelikož měl Hrabal chatu v Kersku, které leží nedaleko naší obce, Maňas se rozhodl, že se s tímto velikánem české literatury musíme setkat osobně.

            Nic jsme nenamítali, představa dne stráveného mimo školní lavice byla velmi lákavá. Hned druhý den jsem dorazil na kole před školu, na zádech baťoh se svačinou a pláštěnkou. Sešli jsem se všichni, takže nestálo nic v cestě tomu, abychom vyrazili vstříc našemu cíli – setkání s Hrabalem. Maňas nakázal, abychom si na pana spisovatele připravili nějaké dotazy, ale já jsem si s hrůzou uvědomil, že od něj vlastně nechci nic vědět. Jediná má zkušenost s Hrabalem byla totiž spojena s vizí orazítkované zadnice z Ostře sledovaných vlaků. 

            Zalesněnou krajinou jsme mířili vstříc literárnímu dobrodružství. Maňas na nás pořád něco pokřikoval, abychom se zařadili, nepředjížděli atd. Po necelé hodince cesty jsme stanuli před zelenými vraty Hrabalovy chaty. Maňas ji našel bezpečně, zřejmě sem často chodil a Hrabala osobně znal. V tu chvíli jsem byl i trochu pyšný, že se můj učitel schází s takovou osobností.

            Maňas tedy neváhal a zazvonil. Mezi pedály našich kol se proplétaly kočky, které byly najednou všude kolem. Bylo jich tolik, že nešly ani spočítat. Každý jsme si mohli vybrat, kterou pohladit po hřbetě či poškrábat za ušima. Se stařičkým zasténáním se otevřely balkónové dveře v prvním patře. Hrabal přišel v tmavě modrém županu až k železnému balkónovému zábradlí a zabodl do nás své oči. V té chvíli Maňas spustil. „Dobrý den, pane spisovateli, já jsem učitel na základní škole a chtěl bych si společně se žáky s Vámi popovídat o vašich knihách,“ vysypal ze sebe. Čekal jsem nějaké gesto, kterým nás Hrabal pozve dál, ale místo něj přišlo něco naprosto jiného. „Co si to dovolujete, zrovna píšu, táhněte odsud ať už vás tady nevidím,“ zařval Hrabal a zabouchl za sebou balkónové dveře. Ještě jsme tam chvíli stáli, než nám to došlo. Pak jsem se vyprostili ze sevření všudypřítomných koček a beze slova obrátili své bicykly k domovu.

            Ve škole jsme už o Hrabalovi nemluvili. Všichni jsme ho vlastně dobře znali, a tak jsme ho už jaksi nepovažovali za nedotknutelného. Fakt je, že jsme se ho tenkrát asi dotkli, když na nás takhle vyjel. Nedlouho poté jsem se dozvěděl, že Hrabal zásadně nesnáší, když ho někdo oslovuje „pane spisovateli“. Veškerou vinu jsem tak připisoval Maňasovi, jehož odbornost v mých očích značně utrpěla.

            Ono s tím dotykem je to vlastně ještě trochu jinak. Přece jen jsme se ho fyzicky dotkli. Alespoň tedy prostřednictvím jeho koček.