Pokus o sonet mírně optimistický, tak trochu hudební

Tu muziku, co stále v hlavě zní mi,

nevím jak z uší odehnat už mám,

ty zníš mi stále zpěvy vtíravými,

byť nejsem s tebou, byť jsem dávno sám.

Zníš mi jak tóny, co se nesou říší

horského krále, jemuž asi dám

song, který marně pro tebe tu píši,

protože zmizela´s a já tu zůstal sám.

Sonátu luně bílé a vílám posílám

v kamenném sále, v tvrdé skále chladné,

kde zapísknu si modrou rapsodii,

kde tanec šavlový se tančit odhodlám,

kde budu zpívat noční písně za dne,

i ódu radostnou, že dosud ještě žiji.