Pohádka o kamínku - část druhá

Část druhá

O delfínech z moře

 

 

Brebentila a Jana

když jsme je opustili

pod hladinou byly.

Tak ani nevíme,

zda se nenapily.

 

Však jen co chuť

moře okusily

delfíni je zachránili.

 

Pískali, pleskali,

se sebou plácali,

jen aby obě

zase dech nabraly.

 

Než se nadáli,

už se probraly

a na delfíny

se hned usmály. J

 

Delfíni jásají,

úsměvem si je

obě získají

(byť vodu ještě

 trochu blinkají).

 

Chvíli vyčkají,

pak plavou vpřed,

moře jim šumí

„ostrov na dohled“.

 

Ostrov samý květ.

Delfíni o něm umí vyprávět.

 

Mluví k nim voda,

ctí její zákony,

cítí všechno stejně,

zrovna jako my.

 

Snad dokonce vědí

kde kamínek je,

možná že tuší

kdo ho dostane.

 

I když toho

hodně ví,

těžko nahlas

promluví.

 

Delfíni si zvuky

zvučí, Jana se je

rychle učí.

 

Voda všechno souzvučí.

 

Obě na to slyší znít,

za přáním  se vždy dá jít.

(byť teď plavou,

jde jim hlavou)

 

Voda plácá vesele,

v nouzi poznáš přítele.

Podívej se jenom stranou,

od koho máš ploutvi danou.

   

K ostrovu mezitím doplují,

na souš delfíni nemohou,

jen chvíli čekají,

než holky doplavou.

 

Vlahý vánek

vůni květů

vzdušnou poštou

doručil.

 

Ostrov už otevírá

svou náruč květin

(něco jako kopretin).

 

Na delfíny mávají,

něco na ně volají.

Voda všechno nese,

až k uším donese.

 

Taková už setkání

s delfíny jsou,

potkáš je zase,

s jinou podobou.

 

V pohádce to může

jistě i tak  být,

že i více podob může,

stejný delfín mít.

 

Proto je ke břehu

klidně pustí,

ti co se mají rádi,

se nikdy neopustí.

 

---