ČAHOUN A LUSTR

ČAHOUN A LUSTR

        Tato příhoda se udála v českolipské restauraci Bílá růže. Seděli jsme s přítelem Jirkou u piva a povídali si, když tu do lokálu vstoupil čahoun, habán, takový dva Polívkové nad sebou, prostě dlouhán. Hlava v nedohlednu. No a já, starý škodolibý jízlivec, pravil Jirkovi: „Dávej pozor, ten chlap se bací hlavou o lustr,“ a má duše cynika se poťouchle zatetelila. Bohužel onen muž se již naučil se svou výškou žít. Uhnul před prvním lustrem, shýbl se před druhým, snadno se vyhnul i třetímu. Usedl ke stolu, učinil objednávku, povečeřel, zaplatil a měl se k odchodu. Ztuhly jsme v očekávání. Leč dotyčné Dlouhé Bidlo nás opět zklamalo. Elegantně prokličkovalo mezi lustry a zmizelo ve dveřích. Mé zklamání bylo nedozírné.

Avšak co to? Dlouhán se vrací. Samozřejmě. Na stole, kde před chvílí seděl, leží zapomenutá čepice. Opět číhám, teď to, sakra, musí přijít. Bohužel i tentokrát zvládl trať bez ztráty kytičky, sebral čepici, otočil se a PRÁSK... Zásah byl přesný, muž se zapotácel a lustr se divoce rozhoupal. Na zem spadlo jedno stínítko. Dusím se smíchy. Otřesený muž se snaží stínítko nasadit. Místo toho se mu však daří ulomit jedno rameno svítidla. Řvu smíchy. Nyní vstává můj přítel Jiří a chystá se neznámému nešťastníkovi pomoci. Já ho varuji: „Jirko, zůstaň sedět. Víš dobře, že jsi nemehlo, na co sáhneš, to zvoráš.“ On však nedbá. Chápe se spadlého stínítka i utrženého ramene. Vše se snaží vsadit zpět do lustru. Zatlačí a .....PRÁSK, řítí se k zemi i s urvaným lustrem. Už řvu jako tur, když v tom ....PRÁSK, pode mnou se hroutí židle, která nevydržela šestý stupeň Richterovy stupnice smíchotřesení.