2100

Opět jedna sci-fi povídka. U tohoto příběhu se už hodně dlouho snažím najít formu, která by k němu opravdu seděla. Tohle je zatím nejlepší z možností. Každého názoru si opravdu moc cením.

2100

 

Světlo z baterie na setrvačník pomíjivě osvětlovalo kroky mladého muže. Dech mu kondenzoval ve vlhkém studeném vzduchu, zatímco ho srdeční frekvence okrádala o potřebnou vyrovnanost. Napětí kolem houstlo a stíny se plížily kamkoliv dohlédl.

Cesta po vlhkém kamenitém podloží byla jednou z těch neudržovaných, kam lidé pravidelně nevstupují. Nohy mu podkluzovaly a kdykoliv mu hrozilo zranění či smrt. Přesto se nevrátil ani nezastavoval.

Cesta zpátky nevede…

***

Na omšelé zdi před nimi byla oprýskaným (asi i záměrně poškozeným) písmem vytesána od shora dolů jednotlivá data:

2014 -

2015 -

2016 -

2017 -

2022 -

2023 -

A za každým stál výčet důležitých událostí, který si ale dávno nikdo nepamatoval (zůstaly jen v překroucené formě ústního podání, nebo žádné) a dnes už nebylo možné je ani rozluštit. K přečtení zůstávaly pouze dva poslední zápisy:

2070 – Přílet Tovarů a podrobení lidstva.

A po malé mezeře:

Tak dlouho v hanbě a ponížení žít, než hrdina, jenž najde cestu z Labyrintu, se objeví.

Roar tam stál s vykulenýma očima. Žilami mu koloval snad čistý adrenalin namísto krve. Vstoupili na zakázané místo. Jen on a…

„Fine? Kde to jsme?“

Blonďatý kamarád, který ho sem přivedl, si přehodil baterku do druhé ruky, aby ulevil pravému palci, kterým do teď mačkal páčku v téměř vražedném rytmu, a beze slova vykročil blíž ke zdi. Charakteristický zvuk setrvačníkového mechanismu se vzápětí znovu plně rozezněl.

Zastavil až těsně před opracovaným snad ještě leštěným kamenem z dřívějších časů, vydechl a třesoucí se unavenou volnou dlaní přejel po nejspodnějších písmenech, která ho zajímala nejvíce.

„Co je to?“ zkusil Roar znovu.

Fin se ušklíbl. Jeho kamarád nemohl vidět lesk v přítelových očích. Slova, která vyřkl, si však vryl beznadějně hluboko do své paměti.

„Památník…,“ polkl, „památník lidstva. Tohle, Ro… je naše naděje.“

***

Podklouzl. Noha se mu svezla a tak leknutím vykřikl. Pádu na zadek nedokázal zabránit. Baterka mu vypadla z ruky a zhasla, když ji nepoháněla lidská síla.

Ne…

Strach ho zcela ohlušil a tma oslepila.

Ne.

Šátral rukama po zemi.

NE!

***

„Proč vězníme Ponížené?“ ptal se malý tovrin svého rodiče v jeho iontové lázni. Šedé stvoření s dlouhými šlachovitými vytáhlými končetinami a velikou hlavou, připomínající nafouklou bublinu, zvědavě poulilo své velké duhové oči do obrazovky.

„Protože musíme zachovat svou existenci. Planeta Ponížených je zdrojem naší životní síly,“ odpověděl mu otec, aniž by věnoval svému potomkovi jediný pohled. Jeho mnohem větší tělo bylo uzavřeno v kouli, do které šlo nahlédnout jedině zprostředkovaným digitálním obrazem.

„Proč Labyrint?“ zajímalo jeho syna. Byl právě v tom věku, kdy jsou mláďata nejzvědavější.

„Protože jej dokáže přežít jen hrdina.“ A právě hrdina byl tím, koho lidé potřebovali, pokud měli mít ještě vůbec naději na záchranu své rasy.

„A?“ naklonil mimozemský hoch hlavu lehce na stranu.

„Vzít někomu naději je největší zločin…“

***

„Můžeš vůbec vyhrát?“ ptal se Victor Fina nad partií šachů, jakmile provedl svůj klíčový tah.

Jeho soupeř se ušklíbl a oči mu zasvítily divokým leskem.

„Tak jako ty nemůžeš prohrát,“ odvětil sebejistě.

Ro, který u Fina občas přespával, se právě plížil na toaletu (něco jako kamennou kadibudku), když ta slova zaslechl. Nahlédl do místnosti právě včas, aby uviděl, jak jeho milenec položil černého krále…

***

„Jak to myslíš, že chceš jít do Labyrintu? Nemůžeš… Nesmíš! Je to šílenství! Nikdo ho neprojde!“ Jako by Ro zase slyšel hlas svého mladšího bratra v té všudypřítomné temnotě, která ho zcela obestřela.

Fin vytáhl zbraň. Jen Bůh (na kterého už dávno nikdo nevěří) ví, kde ji vzal.

„Tak už dost!“ zkusil to Ro zastavit.

Výstřel, který následoval, však vzal všem přítomným jejich dech.

Pod tíhou té vzpomínky se mu z očí spustily slzy. Jedinou útěchu skýtal fakt, že v té tmě, kde nic neviděl, nemohl být ve slabé chvilce ani sám spatřen. Jakoby na tom ještě vůbec záleželo…

***

Fin střelil Cause do stehna. Rána se nesla ozvěnou ještě dlouho poté, co ji vypálil.

Roarův mladší bratr se svezl s křikem k zemi.

Bylo jich v té šachtě 13 i s Finem a všichni kromě těch dvou oněměli.

„TO-HLE už nikdy neříkej! Jestli kdokoliv z vás zpochybní můj úspěch, tak ho zabiju!“ varoval je a přelétl všechny fanatickým pohledem.

Cause skuhral na zemi a držel se za krvácející nohu. Ro zaklekl k bratrovi. Na hrudi cítil bodavou bolest. Nechápal, proč to Fin udělal. Ani proč tu na ně míří zbraní… Copak to, co je mezi nimi, pro něho nic neznamenalo…? Ještě před několika hodinami se spolu milovali a teď…

„Vem si tu pistoli,“ hodil mu Fin svou ještě kouřící zbraň , „jestli někdy zapochybuju o svým úspěchu…“ odmlčel se, aby tak dodal svým slovům na tichém důrazu, „zastřel mě!“

Snad aby svá slova nechal ještě více zapůsobit, se otočil zády a - vykročil!

***

Tehdy ho nazval sviní a mířil na něho. Skutečně vystřelit ale - nedokázal…

Stál tam nad tělem svého o pár let mladšího zraněného bratra a na kůži ještě cítil cejch Finových žhavých doteků. Byla to stigmata lásky i nenávisti.

Mohl ho zastřelit, ale byla by to dostatečná odplata? Za zranění bratra? Za zradu?

Ale ruka se mu třásla. Nemohl to udělat. Ne takhle…

Napadlo ho, že o tom co Fin plánuje, řekne jeho otci. Care by nikdy nedopustil, aby se jeho syn toho šílenství účastnil. V Labyrintu mu zemřeli již dva synové, bylo nemyslitelné, aby tam pustil toho posledního. Cítil, že to může zarazit, ale čím více nad tím přemýšlel, tím jasněji se rýsoval jiný plán. A právě to byl okamžik, kdy cítil, že se kdesi v hloubi jeho zraněného srdce misky niterních vah převážily…

Nyní v něm ta vzpomínka vyvolávala jen bolest a zimnici. Mrazivý chlad, který jím pronikal do morku kostí.

Nahmatal baterku.

KONEČNĚ…!

Spadl mu ze srdce kámen velikosti Měsíce. Otřel slzy a zdálo se, že může zase pokračovat. Jen sesbírat síly a zbytky odhodlání, aby došel tam, kam si umanul…

***

Pravidla Labyrintu byla daná. Je jeden, který prochází. A dalších deset, jež si Vyzyvatel určí, kteří jsou odvedeni z lidské těžební kolonie pod povrchem hor. Vyzyvatel i Rádci dostanou k dispozici mapu Labyrintu a 24 hodin na přípravu. Poté jsou odvedeni. Vyzyvatel na start, Rádci do kontrolní místnosti nad komplexem, odkud vidí jeho postup. Každý z Rádců smí v průběhu “hry“ dát jednu JEDINOU radu. Pokud Vyzyvatel uspěje, bude lidstvo opět svobodné. Pokud zemře během “hry“, jeden z Rádců bude po neúspěšném pokusu pro výstrahu popraven.

Každý ta pravidla znal. Byla hluboko vepsaná do šedé kůry mozkové každého jediného člověka. Stejně jako beznaděj, kterou si už mnohokrát VŠICHNI prošli. Ti, kteří před příletem vetřelců ničili válkou svou planetu a zabíjeli se navzájem. Ti, kteří málem zapomněli, co znamená být člověkem… O právo smět si vzpomenout nyní v hanbě pokládali své životy.

Když si pro Roara Tovarové přišli, věděl, že to začalo. Ať už je Fin přihlásil s podporou rodiny nebo tajně, nezáleželo na tom. V té chvíli vedla jediná cesta – ta kupředu.

Velká obrazovka v nejvyšším patře Dolu č.1 se rozzářila:

Zkouška započne za: 23:59

***

Nedaleko, přesto však v nedohlednu, pravidelně kapala voda. Nepříjemný to zvuk pro ty, jejichž jediným spojencem je samota. Nikdy už se tam nechtěl vracet. Vinil to místo z Finovy změny. Vlastně by z ní vinil téměř cokoliv a kohokoliv, jen aby neviděl, že on takový byl vždy. Kdy si vlastně nasadil ty růžové brýle?

Měli už po práci a rozcházeli se. Padlo poslední: „Čus, tak zas zejtra.“ A zůstali jen Fin a Ro, kteří bydleli v malých domcích připomínající větší podzemní iglú hned vedle sebe. Jejich rodiny na ně už čekaly. Přesto když si i oni měli dát sbohem, napětí, jež jiskřilo ve vzduchu mezi nimi, jim zavíralo ústa. Ro se nejistě pousmál. Cítil tu přitažlivost už dlouho, ale v nic nedoufal. Povinností každého přeživšího člověka bylo předat své geny. Neexistovala možnost milovat muže.

Chtěl něco říct. Snad to co se čekalo, jako každý jiný večer… Fin mu ale prstem před rty zastavil celý ten kolotoč zmatených myšlenek.

Pohled říkající mnohem víc než všechna známá slova.

Rudé tváře krčící se ve stínech nejasného světla fosforeskujících lišejníků.

Nesmělé doteky zakončené žádostivým polibkem, který se s každou další vteřinou prohluboval.

Ruce dvou milenců, které se proměnily v nedočkavé úponky.

Tam, v úzké uličce mezi dvěma staveními, se poprvé oddávali zakázané rozkoši. Bez přemýšlení. Beze slov.

Jen jeden pro druhého, aby byli vším…

***

Mapu na průhledných fóliích rozprostřeli po matné kovové podlaze. Všech deset Rádců sedělo kolem ní a tajil se jim dech. Kolikrát už to prohlíželi? Tápali, zkoumali, snad milimetr po milimetru, a pokaždé když už si mysleli, že znají odpověď, proklouzla jim mezi prsty.

Z Labyrintu žádný východ nevedl…

V jiné z místností tou dobou zápasil s tímtéž poznáním docela sám i Vyzyvatel.

Zprvu to nechápal.

Posléze odmítal byť jen takovou možnost.

Vztekal se a rozbíjel, co se dalo. Klouby na rukou si o stěnu rozedřel do krve. A pak se svezl podél jedné ze stěn a zoufal si…

Měl ještě jedno právo. Právo na poslední hovor s kýmkoliv z lidské kolonie.

„Victore,“ Finův hlas se snad poprvé po letech doopravdy třásl rozrušením, „vždycky je řešení, že jo? Dycky se dá vyhrát!“ div že na něho nekřičel.

Ale Victor na druhé straně, který jeho volání Tovarským komunikátorem přijal, se zmohl na jediné. A to bylo zdrceným hlasem sotva slyšitelné zašeptání: „Fine…, promiň j-já… já prohrál…“

***

Krátce se zastavil ve svém pomyslném tažení, aby našel ztracenou orientaci. Bylo těžké poznávat chodby, které si, když tu byl naposledy, stěží prohlížel. Zajímali ho jiné věci. Jiný člověk…

Na rtech cítil vůni i chuť jména, které už neměly nikdy vyslovit. Když si po nich přejel špinavými prsty, bylo to jako vrátit čas. Prchavý okamžik nostalgie, kterou vzápětí musel setřást jako neodpustitelnou hloupost.

S novým nádechem vykročil dál. Kdyby se snad ztratil, opravdu by na tom záleželo? Alespoň jednomu jedinému…?

***

Vyzyvatelovy oči nevyzařovaly nic. Působily jako bezedná propast apatie. Stál před branou do Labyrintu, kam ho odvedli, a díval se na ten chladný kov s jedinou jistotou. Někde za ním jej čeká smrt.

Nevěděl, kolik lidí se už pokusilo tuhle zkouškou projít, ale tušil, že malé to číslo rozhodně nebude. Ne, že by na tom záleželo. Věřil, že on to dokáže. Zasvětil život naději pro lidstvo. Ale proč? Aby mu jí vzali? Aby se ukázalo, že to celé byl podvod?!

Jistě, kdo by věřil slibům vítěze. Proč by měli Tovarové odlétat, když tady už nemají žádný odpor?  Nebylo spíše hloupé uvěřit?

„Nimar-le, ohane vi lustihe.“ Uslyšel za zády slova nenáviděného jazyka nesoucí vznešené poselství. Nebo snad první stopy výsměchu?

Prej „Nemusíš se bát!“ Vypadam na to, že se bojim?! Otočil se na to mládě a jeho oči pálily jako rozžhavené okovy. Tasil laser. Základ výbavy, kterou pro tuto misi dostal. 

Co tu vůbec dělá?! Stačilo by vystřelit a nemohl by přežít. Neměl na sobě ani jejich ochranný oblek…

„Nimar-le, isix freg,“ pravilo to stvoření.

„A jaká cesta, hm?!“ vyjel na něho.

Nedostal odpověď. Přesto slova, která mu Tovrin přišel říct, měla sílu přinutit ho pochybovat o vlastním zoufalství.

„Najdeš ji… Existuje. Musí existovat. Vím to, protože vzít někomu naději, je ten největší zločin…“

Zkouška započne za: 00:00

Brána Labyrintu se začala otevírat…

***

Musel opatrně. Prolézt úzkou štěrbinou mezi kameny nebylo pro dospělého muže jen tak. Jak to bylo dlouho, kdy sem s Finem tajně zavítali? 5 nebo 10 let? V podzemí čas zdaleka tolik neznamenal…

Snažil se o opatrnost. Ruce ho už obě bolely. Zítra nebude schopen pohnout palci. A přece se zpocený, odřený a špinavý sunul milimetr po milimetru tím úzkým prostorem na druhou stranu, kam neviděl, protože ruce teď potřeboval k trochu jiné činnosti.

***

Roar sledoval z kontrolní místnosti postup svého milence. Útroby se mu kroutily do gordického uzlu, ale jeho zelené oči vyzařovaly téměř dokonalý chlad, dokonce i ve chvíli, kdy došlo na Finův první boj s Tovary.

Netrvalo dlouho a museli mu přátelé začít pomáhat.

První radu promarnil Lapse. Zakřičel do komunikátoru, aby Fin zahodil generátor ochranného pole, který strhl zabitému Tovarovi z opasku. Když se odpojí, tak vybuchují, to věděl každý včetně jejich kamaráda, takže to odhodil automaticky a nepotřeboval verbální “pomoc“. Za to si Lapse vysloužil nevraživé pohledy svých kamarádů. Tedy kromě Roa. Ten neodtrhl pohled od obrazovek. Jen koutky úst mu jemně zacukaly.

Venue poradila cestu, kterou Vyzyvatel potřeboval, tak aby minul všechna stanoviště Tovarských hlídek.

Device pak vysvětloval postup, kterak vymontovat ze zdi balistické zbraně, které Fin potřeboval.

Jenže tohle celé trvalo příliš dlouho a bílé osvětlení Labyrintu se změnilo na žluté!

***

To dokonce i Roovi tuhla krev v žilách. Ostatní mluvili. Možná, že dokonce i na něho, ale jak by je mohl vnímat, když jeho pomsta právě vrcholila?

Žluté světlo znamenalo varování. V té chvíli se vše v Labyrintu dávalo do pohybu. Tovarové, drony, pasti…

Jedna Rada střídala druhou. Fin nemohl ze všech soubojů vyjít nezraněn a vyhnout se jim zcela nebylo možné.

Nakonec už zůstal jediný, který mohl poradit.

„Ro, kudy do středu?“ Fin vypadal, že mele z posledního. Už se v jednu chvíli prakticky vzdával, ale nyní se zdálo, že dostal nový nápad.

„Dáš se na další křižovatce vlevo a potom dvakrát doprava. Další tři křižovatky půjdeš rovně a pak už jenom jednou doprava a budeš tam,“ nadiktoval Ro zdánlivě nevzrušeně. Ostatní v kontrolní místnosti se po něm nechápavě ohlédli.

Mikrofon v centrále byl odpojen.

„Cos to udělal, ty vole!“

„Nevidíš, že ho posíláš do pasti?!“

„Co tě to popadlo?“

…

Roar jejich poznámky nebral na vědomí. Chtěl se dívat a být přítomen velkému finále, kterým měla být Finova smrt. O tu ale nešlo. To, co Ro chtěl vidět, bylo konečné poznání, které se mělo promítnout do výrazu fanatických očí jeho milence. Tohle byl zase jeho způsob jako vystřelit. Vzít mu to, kvůli čemu byl schopen a ochoten Cause střelit, a zradit to, co je spojovalo - lásku…

***

V té jeskynní části panovalo ticho. Kapání vody ani žádné jiné zvuky sem nedoléhaly. Podobně jako když byl ještě dítě, na něj zdejší atmosféra působila posvátným dojmem. Dnes ale nepřišel pouze zírat na nečitelné písmo. Ani na slova, která si pamatoval možná až příliš dobře. Ne pro obsah, ale pro dotek, jaký jim Fin tehdy věnoval. Jemný a opatrný. S něhou téměř v každém pohybu…

To proč přišel, bylo mnohem závažnější…

***

Fin brzy poznal, že ho Roar navedl špatně. Uvědomil si to ale dost včas na to, aby ještě mohl změnit směr. Z několika zabitých Tovarů získal opasky. Ty poskytovaly zdroj potenciálních výbušnin… Potřeboval je k získání silnější trhaviny. A pak už mu zbývalo jen najít „neexistující“ východ…

Lidé v dolech sledovali počínání Vyzyvatele se zatajeným dechem a někteří i uzavírali sázky. Viděli ho vyndávat nálož z jedné pasti a potom ji nést za použití elektronické mapy chodbami Labyrintu.

Čas neúprosně měřil délku nejen jeho života…

 

Fin se dostal až na místo určení a položil nálož. Výbušnina byla nepoškozená. Dokonce i rozbuška fungovala, jak měla.

       Nemuselo to vyjít. Jenže Finovi už nic jiného nezbývalo. Tohle byla poslední možnost. Neměl sílu ani čas.

Nastavil časovač a rozběhnul se…

Výbuch a plameny na okamžik pohltily celou obrazovku, takže lidé, kteří se dívali, nevěděli vůbec nic.

Vteřiny ubíhaly, napětí rostlo…

Až pak, když plameny zmizely, si uvědomili, kam a proč Fin nesl ukořistěnou trhavinu.

Zase ho uviděli. Mladého muže ležícího na zemi. Delší světlé vlasy mu zakrývaly tvář a pahýl pravé ruky bezvládně ležel na podlaze.

V bráně, kterou vstoupil do Labyrintu, nyní zela velká díra.

Fin neslyšel nadšený potlesk lidí. Celé tělo ho bolelo, jak ho odhodila tlaková vlna. Snažil se postavit na nohy, ale byl vysílený.

A Tovarové se blížili…

Mladík zamrkal a pak uslyšel poplašnou sirénu. Světlo se změnilo na červené.

Musím pryč…

Sebral poslední zbytky sil a vstal.

Tovarové se zastavili.

Nemohl se s nimi zdržovat. Rozběhl se chodbou pryč.

Namířili…

Čas jakoby se zpomalil.

Už se blížil k díře…

Vypálili…

Ještě jeden krok!

 „Ááááááá…!“ nohou mu projela ostrá bolest. Upadl a setrvačností se svezl po podlaze.

V ten okamžik se všechny obrazovky zahalily hustým dýmem jedovatého plynu. Lidé stále hleděli vzhůru v němém očekávání…

Slzy, pláč, dech i tep jako by mohli čekat třeba celý rok. Raději vše zastavit, než aby museli uzřít další selhání.

 

Fin ležel v chodbě a sténal bolestí. Nejen, že neměl ruku, ale teď přišel i o nohu a krvácení vypadalo opravdu ošklivě.

Nic jiného ho ale na životě neohrožovalo. Žádná z jedovatých zplodin neprošla dírou po výbuchu. Tovarové tam zřídili vzduchový štít, který bránil v průniku smrtonosných plynů.

Alespoň něco…, pomyslel si, dokázal jsem to. Uspěl jsem! Nemohl tomu uvěřit. Nikdo před ním to nedokázal. Vždycky všechny přesvědčoval, že má šanci. Že může vyhrát! Ale až teď doopravdy uvěřil.

Uslyšel kroky. Co to…?

Ohlédl se a spatřil jednoho z Tovarů v šedém ochranném obleku, jak se k němu blíží. Nebál se. Jistě ho jdou ošetřit, nebo tak něco. Uznat jeho triumf…

„Nimar-le, darvas mi,“ řekl ten mimozemšťan a namířil na Vyzyvatele zbraní. Co to dělá? Jeblo mu…? pomyslel si nechápavě. Řek, že jsem uspěl, tak proč?

 

Všech devět Rádců bylo propuštěno z centrály. Kamarádi spěchali chodbou dolů k bráně, kde tušili, že bude Fin. Roar sice ještě nevstřebal, co se stalo, a šel spíš jako tělo bez duše, ale ostatní byli tak nadšení, že jeho zradu dokonce pro teď i pustili z hlavy.

Vyšli zpoza rohu a zahlédli dvoumetrového Tovara, jak na jejich bezbranného přítele míří laserem.

Všem zatrnulo.

„Ne…,“ hlesl Ro. Co to dělá? Snad ho nezastřelí… To přece nemůže!

„Nééé!“ vykřikli unisono.

Rozběhli se, ale marně.

Tovar vypálil…

***

Přistoupil ke zdi. Pohladil leštěný kámen a dlaně se mu třásly. Přestal svítit, jen rozjímal ve svých vzpomínkách. Hledal v nich potřebné odhodlání, aby vytáhl z kapes rydlo, což nakonec opravdu udělal…

***

„Proč musel Vyzyvatel zemřít?“ ptal se malý Tovrin z posledních sil svého rodiče na palubě odlétající mimozemské lodi. Stalo se, co bylo nevyhnutelné. Nakazil se a mladičké Tovaří tělíčko se s jedy pozemské atmosféry nedokázalo vypořádat.

„Protože hrdina by byl příliš nebezpečný, mučedník nám neublíží a jim přinese poučení,“ řekl již smířeně rodič umírajícího vetřelce.

Tovaří mládě zavřelo své velké duhové oči a upadlo do věčného spánku.

***

První, co Ro vyryl do Památníku, jak tu zeď nazval jeho milenec, byl rok. Maličká pomlčka a mělo následovat shrnutí událostí. Namísto toho, ale ozdobilo to místo jen jméno. Milované, i nenáviděné, přesně jako jeho nositel. Tak důležité, že mělo zůstat pro budoucí generace lidstva i nezapomenutelné…

2100 – Finnish

---