Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSpolečně
Autor
Filosofka
Je noc,
dívám se jak spíš,
jak tě sen unáší neznámou krajinou.
Měsíc kreslí roztomilé obrázky na tvém těle,
asi chce kousek ochutnat.
Dýcháš mi do vlasů v rytmu mého dechu,
já dýchám tebou a ty mnou.
A i naše srdce bijí společně
jak zvony v našem kostele.
Je ráno,
první nedočkavci vyrážejí do práce.
I ty už jsi odešel.
Když zavřu oči,
cítím tě stále za sebou.
Po očku se poohlédnu zpět.
Na poštáři se milují
naše vlasy.
9 názorů
Anonymní_Veršotepec
10. 06. 2020Hezké, také oceňuji poslední dva verše.
teda mně to jasné je.....zůstaly tam vaše "otisky" a i ty se milují..........
Vás to nikdy nenapadlo, když odejdete do práce a na polštáři zůstane ležet pár vlasů, že se tím pádem mohou(ty vlasy) tisknout celý den k sobě? To jen, aby byla jasná metafora.. :-)
blacksabbath
01. 06. 2020mně se to líbí......*/***
mám to jako vika, obešla bych se bez "se milují" v předposledním řádku, můj tip si zasloužíš
Mě se právě ta poslední metafora líbila nejvíc, kvůli té jsem to vlastně psala celé, aby vynikla. Asi jsem idealista :-)
Ať to dlouho vydrží - pokud jen báseň, příliš ideální stav, brala bych reálnější nadhled a míň "zvonů v katedrále", ale jen můj názor na báseň. Třeba, "jak tě sen unáší neznámou krajinou" je hezky, v podstatě celá ta část, jen ta poslední věta odstavce, to "jakoby víc přehání" a tím to podle mě kazí. Říkám - jen názor.