Pohádka o kamínku - část třetí

O ostrově se sny v kalendáři

Chladivá voda studánky

je osvěží.

Kam teď za kamínkem,

proč pro něj neběží?

 

Asi ještě neví,

kde se ukrývá,

aspoň Janě,

se to zdá.

 

V tom vidí strom

a je to on,

kdo volá.

 

„No tak, víly,

hola, hola,

kampak kam?

Kam jste se vydaly?

Odkud jste se tu vzaly?“

 

Holky trochu váhaly:

„Pro kamínek

jsme se vydaly.“

 

Strom kývá,

snad jim rozuměl.

Přijdou blíž – „Mluví,

nebo jen tak vítr zněl?“

 

Strom zasměje se:

„Mluvím, vím,

kamínek už teď

závidím.“

 

„Ovoce mám,

které sám

sotva sním,

snad vás tím

pohostím.“

 

Strom je hostí,

ony jí,

on jim k tomu

vypráví:

 

„ O kamínku už

vím, náš ostrov

proslulý je tím,

že sny má v kalendáři.“

„Jitřenka když na ně

září, pročítá je jako

v snáři.“

 

„Kamínek Jano,

je snem tvým.

Už pro něj jdeš,

vím to, vím.“

 

„Kamínek, co plní

všechna přání,

stačí přidržet jej

v dlani.“

 

„Hezké plnit přání,

mít tu sílu v dlani.“

 

„Kdo kamínek má,

tomu štěstí přeje,

když někomu ho dá,

kamínek i hřeje.“

 

„Takový kamínek,

bych si taky přál.

Říci si o něj, bych

si netroufal.“

 

Strom se na ně smál,

ale snad, že vážně bral

Janino přání, stůl jim

ukázal.

 

Deska stolu, stará,

obyčejná, najednou

nad ní kolibříků hejna.

 

Barevné květy na ní

jsou, rozkvétají přímo

nad deskou.

 

V tom moře,

křídla ptáků,

déšť se snáší

z mraků.

 

Ryby, co plují

pod deskou,

v paprscích slunce

jasně vidět jsou.

Na stůl kamínek

vynáší a on se

třpytí a doplouvá

k Janě.

 

Ale ouha, vzít jej

do dlaně nejde.

Je to sen, co z přání

vzejde.

 

Krásný, jasný sen,

co z pod víček bere

bílý den.

 

Všechno zmizí,

je to tam,

strom je s nimi

zase sám.

 

Jana zklamaně,

kouká do dlaně.

 

„Nerad bych tě,

Jano zrazoval,

na cestu za snem,

sám bych se těžko

dal.“

 

„Kořeny mě váží

k zemi, na té zemi

dobře je mi.“

 

„Cesty za sny,

jak sám vím,

jsou oříškem

náročným.“

 

„Mohou ti být

kompasem, pak

prostřídáš je

dalším snem.“

 

„Co já vím,

snem je tvým,

došla si až sem.“

 

„Řekni sama,

kam chceš jít,

co si přeješ, můžeš mít.“

„Strome, já jdu za tím

snem. Chci plnit přání,

třeba i ta, co vítr přinese

až sem.“

 

„To je mým snem.“

 

„Jani, Jani, však uvidíš,

až kamínek budeš mít

v dlani. Možná budeš

překvapená, co všechno

je přání.“

 

Smál se strom.

 

(Však přesto přece

o kamínek stojí.

Víc se nedoví ten,

kdo se moc bojí.)

 

Říká, že kompasem

sny mohou být,

tak co když stačí

za  střelkou jít.

 

Sny jsou toho,

komu se zdají.

Krásné sny  i

sílu dají, ostatním

ji neutají.

 

Sen se v přání

rozvine,

to se splní,

proč by ne.

 

Všechna přání,

jsou v tvé dlani.

 

 

---