Michail Jefimovič Čučkarin a záhada oživlého soudruha díl osmý

Čučkarin se dozvěděl za dobu své praxe o lidech, mnoho i těch nejsoukromějších detailů. A nemyslím tím obyčejné Rusy. Ti měli svých starostí dost a proto nevyhledávali služeb veřejného očka. K jeho častým klientům patřili členové zahraničního diplomatického sboru. Ti se nechávali s oblibou navzájem sledovat a nevadil jím ani malý nesoulad v terminologii Čučkarinova zaměstnání. "Veřejné nebo soukromé a není to jedno?" odpovídali, když ten trval s buldočí trpělivostí na správném pojmenování své práce.

Proto není divu, že znal Michail Jefimovič jejich libůstky neřkuli úchylky. Každopádně slabá místa. Jeden měl rád malčiky, další běhal za manželkou vysokého komunistického funkcionáře nebo neodolal gruzínskému koňaku v jakémkoliv množství. Problém byl že pederast byl Mongol, nevěrník z Nepálu a alkoholik byl sice Dán, tedy použitelný cizinec, ovšem člověk tak nedůvěryhodný, že ho Čučkarin raději hned zavrhnul.

Rozhodl se použít nejjistější způsob - Peníze! S bolestí srdce prodal na černém trhu svůj zánovní Ford, něco přidala soudružka Krupská, která si před odsunem do internace, zašila část společného majetku do své zástěry. Byly to většinou ušetřené diety ze zahraničních cest. Měl tak slušný finanční obnos v tvrdé měně, to bylo hezké. Kde však najít někoho tak pošetilého, aby se toho šíleného podniku zúčastnil.

Do toho by snad mohl jít jen Krásný Joe. Ten Joe co dělá kulturního atašé na americké ambasádě. Hezký příklad toho, jak bujarý milostný život se dá žít, i v takovém totalitním státě jakým bylo Rusko třicátých let. Joe byl nejen dostatečně šílený, ale byl i Čučkarinovým dlužníkem, ten ho několikrát vytáhl z brindy, když se při svých záletech zatoulal, tam kde neměl. Každopádně byl právě Joe předurčen, pro plnění podobných šílených úkolů. Kromě toho jeho nákladný způsob života vyžadoval neutuchající finanční infúze. Když se Čučkarin dozvěděl, že se jede americký kulturní atašé trochu ohřát k Černému moři, děkoval všem svatým! Pomodlil se k velké trojce soudruhům Marxovi, Engelsovi a trochu paradoxně i k Leninovi.

Pak šel najít Krásného Joea! Nebylo to nic těžkého, našel ho v jeho oblíbeném podniku "Rudá záře". Po boku dvě stepilé soudružky. Joe mu je představil jako jeřábnici Olgu a slévačku Mášu. Těžká práce se nádherně promítla do jejich vzezření a člověk by jím v jejich osmnácti nehádal víc než krásných čtyřicet pět. Čučkarina však, protentokrát, dvě lehké soudružky nezajímaly.

Odvedl Joea stranou, a pozval ho na míchaný drink "Polibek Stachanovce" Ten se skládal ze dvou dílů vodky, zalitých třetím dílem vodky. Aby navodil ještě přátelštější atmosféru objednal k zakousnutí talíř sušených ryb. "Tak vo co jde starouši?" zeptal se Joe ruštinou se silným anglickým přízvukem. "Měl bych pro tebe prácičku." odpověděl Čučkarin a nenápadně podstrčil američanovi balíček bankovek v dolarech. "No to mě začíná zajímat." potěšeně prohodil Joe "Musím, tě, ale varovat, je to dost šílené. řekl Michail Jefimovič a zašeptal nabídku natěšenému amíkovi do ucha. "Když to nebude nic těžšího..." zahlaholil žoviálně Joe "Na to se napijem." zaradoval se Čučkarin a objednal další drink.

Pak už jen zbývalo přemluvit Lenina, aby si lehl do kufru diplomatického vozu, tajně ho tam uložit a Naděždě Krupské namalovat nový obličej a pak ji vydávat za Joeův nový objev. Čučkarin se neubránil dojetí, když zamával Joeovu vozu. Agenti NKVD, kteří byli nasazeni na sledování členů amerického velvyslanectví si střídavě klepali na čelo a dostávali záchvaty smíchu, když spatřili Joeovu novou milenku. Joe Collins chráněný diplomatickou imunitou dorazil pod dohledem NKVD do Oděsy. Protože nebyl jen kulturním atašé, ale tak trochu i Jamesem Bondem, navzdory tomu že ten se asi dosud jen rodil v hlavě svého stvořitele Iana Fleminga, setřásl nepřátelské agenty a dopravil Lenina i s Naděždou do přístavu. Jeho pozornost zaujala obchodní loď plavící se pod tureckou vlajkou. Teď nastal zásadní okamžik, kdy i obvykle bohorovnému Joeovi, začala tuhnout krev v žilách. Musel za úplatek požádat kapitána lodi o převoz neskutečně horkého zboží.

"Ale co už." řekl si Joe vytáhl Lenina z kufru a pomohl i Naděždě. Opatrně pronikli na loď a vyhledali kapitánský můstek. Mustafa Ercelik přivítal američana s údivem na tváři. "Co si přejete pane?" Potřeboval bych převést dvě hóódně horký vosoby. řekl američan "No co, nebudu chodit kolem horkýho boršče." "Vladimíre Iljiči, Naděždo pojďte dovnitř" další průběh událostí vyrazil američanovi dech. Čekal že se turecký kapitán sesune k zemi nebo na něj poštve přístavní stráž. Mustafa se však zakřenil od ucha k uchu a prohodil "Když to nebude nic těžšího..."

Po nějaké době v Moskvě na Rudém náměstí.

M.J. Čučkarin se sunul v dlouhém živém hadu podél kremelské zdi. Byl plný rozjímání. Kladl si nejrůznější otázky. "Proč jsem mu pomohl, když mě během revoluce tak ponižoval? Kdo je lepší soudruh Lenin nebo soudruh Stalin? Je lepší Fordka nebo Čajka? A kde to ksakru jsem???" cit. V tom zaslechl kdesi zdáli hlas. Za chvíli se k hlasu přiřadila i podoba. "Soudruhu trochu bystřeji v tom výraze, ne tak tupě, ne tak tupě!" vyzýval ho hlas milicionáře, když se blížil k prosklenému sarkofágu, v kterém ležel, zaručeně pravý V.I. Lenin Made in Britain.

Zhruba ve stejné době v muzeu vozkových figurín. "Mamíí" zapištěla asi osmiletá holčička "Ten ošklivý strejda na mě mrknul" "To není strejda, ale Lenin, Jane" opravila dcerku její matka. "Ale škaredý je to máš pravdu, našli ho prý poničeného o pár ulic u popelnic psaly o tom Timesy" "Jsou to moc šikovní lidé ti restaurátoři" přidal se k hovoru okolo jdoucí muž. Další rozhovor utnul rázný hlas zřízence "Deset minut do konce prohlídky!". "Ale Mamíí, já ještě nechcíí jít!" žadonila malá Jane "No tak holčičko nejsme tu naposled!" uklidňovala ji matka a táhla ji k východu.

Poslední návštěvník opustil muzeum, zřízenec zhasnul světla a zamkl dveře. Za notnou chvíli zarachotil klíč v zámku znovu "Málem bych na vás zapomněl pane Lenin a nevyvádějte hlouposti, víte že zde máte zítra opět směnu. promluvil skoro otcovsky průvodce George. Dont Worry, Be Happy and Thank you George. prohodil Vladimír Uljanov anglicky se silným ruským přízvukem a vydal se do sšeřelých ulic Londýna. U Temže se potkal s Naděždou, chytli se za ruce a za jemného bubnování deště se oba dlouze zadívali směrem, kde tušili východ.