Prázdný pokoj-finále

 

  \"Už to vypadalo, že ten zmrd něco napíše, a nic. Druhej tejden na něj čumím. Nic. Pořád nic.\" Náhle Roberta zaujme jakýsi pohled v podlaze pod jeho nohama. Je to Petr.

  Prudce vstává ze své postele a kráčí ke zdi. Jeho pohyby jsou rozvážné, klidné, veškeré napětí je pryč. Robert ho sleduje s otevřenou pusou. Na klávesnici se rozeběhly prsty:

 

  Začíná psát na zeď.

 

  Zprávu odeslal, sledujíc Petra. Ozvalo se oznámení o nové poště.

\"Že by Manča? Co to...\" Poslepu, s pohledem přišpendleným na Petrově ruce s fixem, otvírá Robert novou zprávu. Věnuje jí jen nepatrný pohled, aby se vrátil zraky k podlaze,  když... Na monitoru stálo: Roberte F., okamžitě se dostavte na vedení.

  \"A je to v prdeli,\" řekl si Robert. \" Nebo v suchu? Uvidíme.\" Vstal a vydal se Nahoru. Všechny dveře se před ním se otvíraly. Potom se otevřely i ty poslední. A za nimi?

  Stál tam vysoký muž autoritativního vzhledu. Jeho krátké šedivé vlasy byly učesány do sebevědomého ježka. Podával Robertovi ruku a s úsměvem pravil:

\"Jsem vedoucí projektu profesor Vít. Vítej mezi námi, kolego.\" Robertovi se podlomila kolena. Celý zrudl a začal se potit. Měl chuť vyskočit do vzduchu a začít křičet radostí, byl ale tak rozrušený, že toho nebyl schopen. \"Konečně Nahoře!\"

  Profesor Vít zatím odešel se svými kolegy k širokoplošné obrazovce zachycující záběry z kamery, která snímala podlahu Robertovy pracovny. A samozřejmě ne jen podlahu. Robertovi se doširoka otevřely oči a jeho pěsti se zaťaly tak, že nehty rozrýval dlaně.

\"Proč jsem měl teda...\" chtěl říci, ale jeden z vědců ho okřikl:

\"Pššt, kolego, mlčte a pojďte se taky podívat.\" A Robert šel.

 

  Fix se mi chvěje v ruce, když dokončuji poslední slovo. Pomalu se odvracím, fix padá na zem. Sedám si na postel a... Jsem spokojen. Natolik, že jsem připraven opravdu zemřít. Ne teď, ne za týden, asi ani za měsíc, ne. Možná za pár let. Jsem zvyklý čekat...

 

  Velká obrazovka ukazovala celou místnost i se sedícím Petrem. Usmíval se.. Na čtyřech zdech kolem něj bylo napsáno jen po jednom slovu:

 

A                                    NENÍ                                  TO                    JEDNO?

 

Po chvíli mlčení kdosi prohlásil:

\" Tak tomu, pánové, nerozumím, a vy?\" Ostatní také vrtěli nechápavě hlavami. Profesor Vít vypadal velmi zamyšleně. Pohledy všech kolegů se stočily na něj.

\"Co teď?\" odvážil se zeptat Robert. Profesor Vít se začal usmívat. Potom pravil: \"A není to jedno? Pánové, kdo jde se mnou na panáka?\" Všichni se rozesmáli a šli.

  Když se druhý den ráno vraceli do práce, na bráně si mohli přečíst: PROJEKT ZRUŠEN.

---