Věčný řád

Pachuť chladu, když rozervaným srdcem projíždí ledová ocel. 

Výkřik „Už dost!“ opět jen zmizel ve větru, co k zemi sraženému neúnavně bičuje záda. 

S oprátkou na krku se celý mizerný život promítá ve zlomku vteřiny před očima, avšak ani jediný záblesk pochybnosti.

Bez výčitek, bez viny.

Jen lítost, strach a pláč.

Následuje poslední slza a tělem pomalu začíná procházet klid. Zdá se, že konečně přišlo osvobození pro v žaláři uvězněnou duši.

Všechna ta zkurvená zima, co ti za život vnutili - každá její minuta i vteřina nepochybně odchází do prázdnoty - prázdnoty, kterou uvidí teprve až najdou rozkládající se schránku zoufalého lidského osudu jak visí na větvi. Ani teď ale zhola nic nepochopí. S neporozumněním přečtou dopis na rozloučenou a spustí falešný žal. Nic z toho již ale nenaruší klid a mír. Nic z toho nenaruší ten dokonalý věčný řád, protože řád jsem já a já jsem věčná.

Jsem smrt!