Občas když

Občas když je mi smutno, vzpomenu si na tu noc, kdy ses mě Zeptal a to, že se důležitá rozhodnutí nemají činit v posteli, se mě tenkrát netýkalo.

Občas když mi vyprávíš o tom kdes byl, jak jsi tam zářil a jak ses bavil, tak mě to za tebe moc těší. Ale pořád vzpomínám na připálená rajčata z pidigrilu, pivo z petky a spaní v maličko smradlavém přístřešku u borovic. Na ranní pastvinu která se probouzí v krajkách z orosených pavučin a večer je tak krásná a klidná, že člověk už nechce nic víc, než tu chvíli.

Občas když v noci malá spatně spí a ty blaženě chrápeš a mocně prdíš jak pán tvorstva, myslím na dusot kopyt v maďarské pustě, která na mě nejspíš nepočkají a na hvězdy, které byly vidět v mongolské stepi, když se kolem třpytil sníh.

Občas když mě chceš líbat a tvůj dech tě předchází jak kladivo, tak vzpomínám na koupel v lazebně a na tajné doteky rukou pod stole a já se pak usměju jako když mi bylo osmnáct.

Občas když mluvíš o nabídkách které můžeš přijmout a kam všude se díky nim podíváš, myslím na shovívavý úsměv kolegů kdy je s dítkem na boku prosím, ať na mě nezapomenou s příštím výletem za koníky v pyžamu na jiný kontinent.

Občas když se několik dní neusměju nebo víc třísknu talíři ve dřezu se ptáš, co mi je. Oba víme, že lžu ale „nic“ je lepší, než „nenávidím tě“ které mi v tu chvíli tluče pěstmi o lebku.

Pokaždé když vidím, jak se plní tvoje sny, moc mě to těší. Ale ohlížím se na ty moje, které začaly nenápadně zůstávat pozadu té noci, kdy jsem řekla „ano“.