Mámení okamžiku

Když na tebe hledět mohu, či slyšet tvůj hlas,

třeba jen na pouhou chvíli,

dech se zrychlí, ruku zachvátí třas

a srdce hrudník ubíjí.

Má mysl v onen moment,

pohlcena touhou zcela,

prosta malichernostmi bytí mého,

omámena jako pylem včela,

oproštěna od ďábla zlého.

Ďábla, který od rána do večera,

šeptá, že život nemá smysl a cíl,

a že je lepší, ho jen tak projít.

Bez smíchu a lásky.

Potichu, nevydati hlásky.

Ta chvíle je snad nekonečná.

Dívám se stále na tebe.

Vážím všechna slova tvá.

A říkám si pro sebe:

Ach Bože, jak já jsem ti vděčný,

Za ten pocit nekonečný.

Pocit, tak hrozně nepopsatelný,

Ach, jak já jsem ti věrný.

Pocit tak hřejivý a klidný.

Ach, nejsem teď duchem s jinými lidmi.

Nejsem, a ani nechci být,

chci jenom vedle tebe jít.