Sára a její chlapci

 

Na včerejší večer u Vincenta si zakazuji myslet. Raději jedu na panáka na loď.

„Nazdar Sáro, co si dáš? Prý jsi utekla Vincentovi z postele. To sis dovolila moc,“ směje se barman Vojta.

„Jak to víš?“

„Od Máry, tamhle sedí. Jdi za ním. Zajímal se, jestli dnes přijdeš,“ spiklenecky na mě mrká.

„Mě je volnej, nemám mu co říct, dám si becherovku s tonikem.“

„ To se ti divím, já myslel, že jí nemůžeš po tom všem ani cejtit.“

„Nu co, bylo mi horko, tak se mi udělalo trochu špatně.“

„Aha, malinko nevolno... Marek to všude hlásá jako největší senzaci na lodi, úplně jsi zastínila Vincentův koncert.

 

Marek zaregistroval můj pohled.

„Ahoj Sáro, volal jsem Vincentovi do Mnichova, je na tebe pěkně nasranej,“ křičí přes celý sál.

„Nehulákej tady, děláš mi ostudu a nechápu proč všem vykládáš, že jsem se tu opila.“

„Promiň, já naschvál, jinak bys za mnou ke stolu nepřišla. Ráno byl z tebe tak zmatenej, že si zapomněl batoh a odjel koncertovat bez něj.“

„Je roztržitej, jeho problém,“ říkám.

„Sis to pokazila, víš jak by se na tebe po strávené noci těšil. Druhou šanci ti už nedá, na to se spolehni.“

„Já s ním vůbec nechtěla spát, to byl tvůj plán, proto jsi zdrhnul, byli jste na mě domluvený?“

„On už tenkrát říkal, že by tě chtěl. Zdálo se mu, že máš hrozně smutný oči, chtěl ti dodat sebevědomí, ale pak ses ožrala a nebylo nic.“

„Nemám zapotřebí spát z hvězdou a být jedna z mnoha,“ štěknu na něj.

„On to nechtěl kvůli sobě, ale kvůli tobě.“

„Hele, nehádejte se tady, nebo si jděte ven, plašíte mi hosty,“ zlobí se Vojta.

„To myslíš těch osm lidí, co sedí u limonády? Pusť rádio, ať se Sárinka hodí do pohody,“ ušklíbne se Marek.

 

„To se mi snad zdá!“ říkám naštvaně. Poslední, co chci, je poslouchat Vincentovu romantickou baladu z debilní hitparády.

„Hezky jsi to naladil. Nevíš kdo to zpívá? Není to náhodou takovej ten malej, černovlasej...“ šklebí se Marek.

„Jo, ten co mu Sára včera nedala,“ směje se Vojta od uchu k uchu.

 

„Pojď si zatancovat, parket máme pro sebe,“ říká vlídně Marek.

„Dobrá, přemluvil jsi mě.“

„Ale, žádný líbání,“ upozorňuje mě Marek.

„Proč bych tě chtěla líbat?“ tázavě se na něj dívám.

Neodpovídá. Vzápětí pochopím. V jeho náručí jsem naprosto ztracená. Drží mě jemně a citlivě. Zavírá oči a hluboce vnímá hudbu. Jeho pohyby jsou přesné a šíleně vzrušující. Celá se chvěju.

„Nejsi uvolněná, takhle nemůžeme tancovat.“

„To ty vysoké boty, nejsem na ně zvyklá,“ vymlouvám se.

Marek se mi zadívá dlouze do očí...

„Tady vzniká nová láska, na to mám barmanskej čuch,“ říká Vojta.

Zamilovat se do Marka, to je to poslední, co bych chtěla, zvlášť když za pár dní odjíždím.

 

Čekám na letišti na odlet se smíšenými pocity. Mám velké obavy, jestli to v cizí zemi zvládnu.

Rukou si hladím Vincentův luxusní šátek, který mám uvázaný kolem krku. V druhé ruce křečovitě svírám plastovou hruštičku z hračkářství. Talisman od Filipa. Rázně jsem odmítla, aby čekal se mnou. Bylo by to pro mě příliš frustrující.

Sleduji dění kolem. Zaujal mě kluk, který si kupuje kafe. Je ke mně zády. Vypadá jako Marek. Asi už blázním. Raději si otevřu dívčí časopis.

„Ahoj ty holko pohledná,“ ozve se známý hlas.

Trhnu sebou a odtrhnu se od časopisu.

„Marku! Kde ses tu vzal?“ vyhrkla jsem vyděšeně.

„Letím s tebou,“ řekne vážně a posadil se těsně vedle mě.

„Opravdu?“

„To bys ráda, viď?“ zubí se.

„Tak... co tu děláš?“

„Přijel jsem vyzvednout kamaráda.“

„Jseš hnusnej,“ bouchnu ho do paže.

„Ale, to se ti líbí. Třeba tě navštívím. U klokanů jsem ještě nebyl.“

„Nedám ti adresu.“

„Ale dáš. Zavoláme si.“

Nejraději bych ho popadla a dlouze líbala... Už vím, že chci být jen s ním.

„Neboj, chápu co prožíváš. Všechno bude dobré.“

Vstal a podal mi na rozloučenou ruku.

Nebyla jsem schopná mu cokoli říct. Dívám se do jeho šedivých očí. Hrají v nich všichni čerti. On zvolna odchází a mé nové dobrodružství přichází...

 

 

 

konec

 

 

 

 

 

 

 

 

---