Platan a tulák

V královské zahradě rostl mohutný platan. Byl tak stár jako království a král jej miloval. V jeho stínu odpočíval i přemýšlel. 

Jednoho dne začal strom usychat, padaly z něj listy a loupala se mu kůra. Vladař byl smutný a povolal nejlepší zahradníky, aby platan vyléčili. Avšak žádný nebyl schopen strom uzdravit. Nikdo nevěděl, čeho se mu nedostává a proč hyne.

Později přicházeli doktoři a mudrci ze vzdálených krajů, ale všichni se vraceli tam, odkud přišli. Nikdo nebyl schopen strom uzdravit.

Král byl zoufalý. Platan byl symbolem síly a života a jeho zánik možná znamená i konec jeho říše.

Jednoho večera vstoupil dírou ve zdi do zahrady tulák. Toulal se v zahradě a obdivoval barevné květy i veliké stromy, a když spatřil starý platan, úžasem mu spadla brada. Byl obrovský jako chrám. Neviděl mohutnějšího stromu. Byl unaven a ulehl pod kmen. Než usnul, přemýšlel o tom, proč sesychá, proč nemá listy a praská mu kůra.

Z dutiny stromu vylezla sova a pravila tulákovi.

„Není nemocný, ale smutný a smutný je proto, že nemůže dosáhnout na hvězdy. Ale cožpak to jde?  Platan mi pověděl, že jediná cesta jak se tam dostat je skrze smrt. Chce zemřít a zbavuje se všeho, co ho drží při životě. Teď uzavírá kořeny, aby se osvobodil od zemské tíže a vznesl se ke hvězdám. Zanedlouho opravdu zemře.“

„Zeptej se ho,“ promluvil tulák, „jestli slyšel o stromu, který by nebyl pokácen, nepodlehl by požáru, silnému větru nebo hnilobě a i kdyby všemu ušel, nedostihlo by jej stáří a nakonec i smrt.“

„Platan říká, že nezná strom, který by existoval věčně.“ Pravila sova.

„Ke hvězdám odlétneme všichni. Nač ten spěch,“ pravil tulák. „Smrt potká každého, na tom není nic neobvyklého. Všichni jednou zemřeme. Jen život, který je naplněn životem, je opravdu něco výjimečného. Smrt je běžná rutina.

Platan zčervenal od studu, ale byla noc a tak si toho nikdo nevšiml. A když nastalo ráno, už vytvářel nové výhonky. Bylo mu krásně a chtělo se mu žít. 

„Což nevidíš ty zmetku, že ležíš v královské zahradě a navíc pod stromem, který je nemocný!“ Obořil se na tuláka hlídač a vyhnal jej ven.

Když král spatřil, jak se platan uzdravuje, padl na kolena a děkoval bohu. Tou dobou byl už tulák za řekou a dvěma kopci a šel si svou cestou dál.