ROZTOK

Nevím kdo jsi, půjčím
cosi. Létají tu cvoci
padají tu jako vosi.
Ustřihnu si vteřinu
nebo nějaký trhlinu.

Visím z okna, drží mě
zcela sotva. Skáču bez pozdravu.
Nuzný v téhle louži. Kroutím se
středem, vypleten do obruče.
Zřu, někdy jenom čumím ostřím
oči, vploužím se tam a temně soužím.

Střídám bídu s nouzí obě dvě
mě naložili, namáčejí do kyselin.
Potom něco dále mi dělají, všelijaké
úpravy. Na hlavu se nestavím
mám ji jenom maličko. Trošku
odňatý do života zaťatý, ne však
každý den, zralejší na onen den.

Odmrštěn silou vesmírnou do soutěže.
O to kdo na otázku odpoví. A ta zní jsi
nebo nejsi. Cítíš své tělo je tedy tvé. Pocity
z čeho jsou odlity. Jsi jeden z nich z těch
co neví že už jsou vlastně vypočteny. Vyhozeni
z vlaku, vyměnili ti paruku jsi pochopen ke skoku.

Upekl jsem nebe, uvařím zemi potom je pozřu.
Kdo tu tolik řve, kdo se tu pne, kdo tu vládne.
Rukou železnou sevře tvůj stisk do neprodyšných
tlaků. Rozeznám tlapu, když se po tobě sápu. Už
tě mám v hrsti, jsi jen listí když to zjistí, co to s tebou
je proč už nejsi člověk. Jsi jen to cosi co se v kapse nosí
a já to dnes vyňal a zabil stroze. Odkrytý prší na
mně modlitby, velmi zbytečná slova, moderovala to
dění sova ožralá, opice po ní skákala.