Stíny horkého léta II

Básník českého rocku Jan Sahara Hedl  zpívá, že příběhy končí tím, že plynou. Postavme se tedy znovu do stínů horkého léta a nechme plynout příběh Olinka a cizí paní, neboť je směsí navýsost třaskavou: je v něm láska, péče i perverze.

Zatímco se v řadě na olejovou placku s kečupem Olinek a cizí paní nechali unést fantaziemi o své výlučnosti, maminka daleko vzadu na dece nervózněla. Kdepak je synáček? co s ním je? neublížila mu nějaká? nesnědla ho snad některá z těch plnotučných harpyjí u bazénu? děsily ji otázky, a nebyl za tím úžeh, na hlavě měla pro všechny případy kapesník s uzly v cípech. Nevydržela a vydala se ke stanovišti plavčíků.

"Prosím vás, ztratil se mi syn, mohli byste ho vyhlásit?" požádala břevnovského Bjukenena. Ten, maje zkušenosti, věcně se zeptal: "A jak se chlapec jmenuje?" "Olinek. Olinek Pašátko," vydrmolila netrpělivě maminka. "A kolik Olinkovi je?" zajímal se plavčík. "Bude mu padesát," ztrácela klid maminka. "A je retardovaný?" zdvihl obočí plavčík. "Olinek není retardovaný, je to moc chytrý chlapec," odvětila dotčeně maminka. "Tak to je mi líto paní, v tom vám pomoct nemůžeme," uzavřel plavčík a zahleděl se směrem k dece, na které se právě převalovala Diana. "No pozritě, aj plaučík je prasca. No to by na Slovensku němohlo sa stať.." odezíral prsatici ze rtů.

"Neviděli jste tu takového chlapce?" halekala zoufalá žena na lidi kolem bazénu. Ale lidi byli neteční k její trýzni a nejvíc plavovlasý muž popíjející lahvové pivo s nohama ve vodě. "Vždyť jste taky otec, dokonce dvou chlapců," obrátila se v naléhavém gestu, podobna figuře Munchovy úzkosti, právě na něj maminka. "Di do hajzlu, nebo ti strčím do držky handgranát," opáčil plavovlasý muž a zažíznil se do svého piva.

A pod velikým deštníkem u stánku zatím Olinek a cizí paní točili mastnými hubami příběhy, jimž věřili jen oni sami, a zapíjeli je růžovou limonádou.