Král ryba

Goro, možná sis už všimla, že většina toho, co napíšu, končí stejně. Nějakou trivialitou, říkankou. Pro mě je to forma vyjádření se, je to vlastně poprava předchozího textu, který klečí před čtenářem a je střelen zezadu do hlavu jako zbytečnost, protože poezie taková pro mě v tuto chvíli je. Skácel, Seifert, Mikulášek se snažili ze závěru přenést na čtenáře pocit naléhavosti, otevřít mu oči. Já jim přes ně dávám pásku a popravuji je. pro mě je to něco vlastního, něco nového. Podstatný není konec a vyznění, podstatné je to předtím:

Král ryba pak

ponoří se do ticha;

pomlka leklá lká,

slzavý oceán.

Je to něco nového, co mě baví. Pro mě je nejlepší český básník Wernisch a kdybych uměl psát jako on, tak to dělám, ale neumím, musím si najít něco svého, i když se to nelíbí.

Konec je lepší, ale ještě bych tomu dala odstup... jinak smysl básně je zřejmý... vyzněním připomíná námět Války s mloky od Čapka.

Je to o vládě ryb po konci světa lidí, která také končí. 

Ty máš svůj svérázný rukopis, tedy poetické vnímání, je to něco jiného, občas trefa do černého...

Ještě by to chtělo text korigovat /možná jen můj názor, nevnucuji ti/, ujasnit si, co chceš sdělit, očistit od slov, která /mi/ tam nedávají příliš smysl/ o nicotě jsem ti psala - Nicota věčnosti shovívavě kyne,/, mořem hřmí  atd. např. zde bych dala pryč čárku a pak:

Král ryba pak,

ponoří se do ticha;

Na této miniatuře vnímám sice kladně tvůj záměr, několik míst mne oslovuje - ale připadá mi, že se ti idea vytrácí mimo jiné tím, že příliš usiluješ o rýmy... závěrečné jsou vysloveně slabé.