Ve frontě

Všimla jsem si jí vlastně náhodou, stála přede mnou ve frontě u pokladny. Zaujala mě svojí postavou. Nezvykle vysokou postavou. Tmavohnědé rozpuštěné vlasy v délce pod lopatky, maskáčové tričko, tmavomodré džíny, kolem pasu uvázanou fialovou mikinu, na nohou tenisky. Když se otočila k pasu, tak jsem uviděla, že má na tričku obrázek lesa a nápis „100% relax“. Usmála jsem se, takové tričko mám také a ráda jej nosím. Jen na něm mám ještě i přezdívku.

Měla jen pár věcí, zaplatila a začala si věci pomalu balit do tašky. Její pohyby byly pomalé a takové opatrné. Těžko říci proč, vypadalo to ale fakt divně. Pás se pohnul a já na něj začala vykládat své věci.  A jak tak čekám až budu na řadě, všimnula jsem si, že ona pořád stojí kasy a v ruce drží krabici mléka. Nic neříkala, jen se tak usmívala a dívala se na pokladní. Ta jí po chvilce také zaregistrovala a zeptala se: „Co se stalo?“ Ona se trochu naklonila, ukázala krabici a řekla: „Zapomněla jsem ji vyndat z vozíku.“

Paní pokladní domarkovala další nákup, načetla kód z krabice mléka do pokladny a řekla si o sedmnáct korun. Pak jí ještě poděkovala a popřála hezký den. Ona odešla ke svému košíku a já se začala zaobírat tím svým, neboť jsem byla konečně na řadě.

Zaplatila jsem a šla s nákupem k autu. Musela jsem se smát, protože vedle mého třídveřového Clia v oceánské barvě stálo téměř stejné auto. Jen mělo na poznávací značce „L“ a to naše tam má „U“. A také nemáme na střeše okno, jinak byla auta stejná. Hezká náhoda. Naložila jsem tedy nákup do auta a odešla uklidit vozík.

Cestou jsem si jí zase všimla. Nešlo si nevšimnout, pomalu a opatrně kráčela proti mně. Uviděla jsem, že na tom tričku má také dopsanou přezdívku. To probudilo mou zvědavost a musela jsem se podívat lépe, abych si ji přečetla. Doufala jsem, že jsem u toho nevypadala moc divně, ale asi si mne opravdu nevšimla. Nebo to nedala na sobě zdát, měla takový zvláštní, skoro zasněný, pohled kamsi do dálky.

Dovezla jsem vozík na místo, chvilku zápasila se strojkem na mince a pak už nic nebránilo návratu k autu. A opět jsem jí uviděla, jak pomalu a opatrně nastupuje do toho druhého Clia. Jen jsem pobaveně zakroutila hlavou.

Nasedla jsem, zavřela dveře, otočila klíčem ve spínací skříňce a nastartovala motor. Ještě jsem trochu urovnávala věci na sedačce spolujezdce a uviděla jsem, že paní v sousedním autě se už také podařilo nastoupit a také startuje.

„Tedy, jestli pojede zamnou, tak začnu věřit na matrix a chyby v něm,“ proletělo mi hlavou a já se pohodlně uvelebila ve své sedačce. Zapnula jsem rádio, zařadila jedničku, rozsvítila pravý blinkr a rozjela se k domovu. Druhé auto se téměř současně rozjelo doleva a pak se mi ztratilo z dohledu.

Stejně jsou to zajímavé náhody, dvě stejná auta se potkají vedle sebe na parkovišti. U kasy se potkají dvě ženy, které mají stejná trička a, co je zajímavější, podle všeho i stejnou přezdívku. Bylo mi jasné, že podobnou přezdívku jako já má vícero lidí, ale že nějakou potkám v obchodě ve městě, kam jezdím z vesnice pro nákupy, to bych nečekala.

Vyjela jsem z parkoviště, na křižovatce odbočila doleva na hlavní silnici a po pár stech metrech zastavila ve frontě u závor. Během čekání jsem měla pár minut na přemýšlení a to jsem věnovala tomu, co jsem vlastně viděla u té poklady: Ona mohla v pohodě pronést část nákupu bez zaplacení, ale když si toho všimla, sama se přiznala k chybě a šla ji napravit. Byla bych toho schopná také? Nevím, možná to někdy zjistím.