O pomoci tajné a pomoci okázalé …

Nevím, jestli  se ten příběh stal, ale každopádně vystihuje podstatu pomoci, kterou vyznávám i já.

Když byly velké povodně, zastavil prý nedaleko jednoho vytopeného a značně poničeného domu pěkný drahý vůz, ze kterého vystoupil muž.
Majitel, který s rodinou právě vyháněl koštětem bahno z místností ven, se napřed na čumila nelibě díval, protože takových, kteří kolem okukovali a kochali se katastrofou, viděl už ve vsi hodně.
Cizí muž se ale dlouho nerozhlížel a přišel blíž.
„Vy jste majitel?“ zeptal se, aby se ujistil, že úklidová četa není najatá.
„Jo,“ zabručel nevrle chlap ve špinavých montérkách. „A co má bejt?“
„Můžu se podívat dovnitř?“ pokračoval muž.
Majitel, zaskočený drzostí nezvaného, se zamračil, ale přikývl. Pomyslel si asi něco o tom, ať se ten playboy podívá na ten bordel.
Muž vešel, jako by se nechumelilo, prohlédl si přízemí a s úsměvem uvítal setřený kuchyňský stůl, který zůstal stát na svém místě. Sáhl do náprsní kapsy, vytáhl portmonku a vysázel na stůl deset pětitisícovek.
„Víte, chtěl jsem přispět na nějaké to povodňové konto, ale nemám tyhle sbírky rád. A tak jsem si řekl, že na přímo to bude nejlepší. Vidím, že vy pomoc opravdu potřebujete.“
Nechal tam stát celou tu rodinu s otevřenýma hubama, došel zpět k autu a na nevěřícný hulákot: „Počkejte, my strašně moc děkujeme! A od koho to vůbec je??? Jak vám můžeme ještě být vděčni?" … jen zamával z okýnka a odjel.

Tuhle historku jsem slyšela vyprávět a nepátrám po její autenticitě. Mockrát jsem si na ni vzpomněla, když vidím okázalé charitativní akce a sbírky. Vím, mnoho jich je užitečných, mnoho známých lidí, kteří jsou jejich tvářemi si říká, že svou propagací pomohou od dárců získat víc na dobrou věc. A že  dojemné příběhy působí, dokládá paradoxně i nedávný případ tří falešných sirotků, který se ukázal být podvodem.
Kdysi jsem spoluorganizovala na první pohled hezkou, barevnou, pompézní charitativní akci, která se ukázala být jen promyšleným, rafinovaným, pravda velmi líbivým marketingem. To mne hodně vyléčilo z podobných aktivit.

Znám lidi, kteří pomáhají a přitom si nepřejí, aby se to o nich vědělo. Nepotřebují své tváře a loga svých firem na plakátech a reklamách. Líbí se mi to.
Sama, když někomu pomůžu, mám radost, že jsem mu třeba usnadnila přeložit stéblo v jeho cestě, nepotřebuji vřelé díky a necítím potřebu se tím chlubit ... A také nežádám vděčnost. Když přijde, potěší, když nepřijde, nenapadlo by mne ji vyžadovat a vzpomínat, kdy jsem komu pomohla a vynucovat si protislužbu. Uvědomuji si to nejvíc v situacích, kdy takové chování vidím na vlastní oči u jiných.

Lidé často, a je to vlastně přirozené, dají na vnější zdání. Je osvobozující se od takových zdání oprostit a vnímat energii skutku v okamžiku, nejlépe bez prostředníků.