Čekání

Moji démoni jsou skuteční. Chutnají skutečně, když líbám jejich duši. Je tady peklo nebo zapomnění? Čekám na smrt. Pohybuji se od odnikud nikam, na spirále čas ubíhá jinak. Moje mysl byla průzračně modrá, vlastně stále je. Odnikud nikam. Šeptá odnikud nikam, moje duše. Ztracená nalezená touha. Budí mě ze spaní. Zdál se mi sen, který nedává smysl stejně jako moje předurčení k životu. Je pravda, že má každý své předurčení? Každá věc má své místo, tloukli mi do hlavy. Není to pravda. Řetězy. Tvá slova jsou úponky. Hledají…, hledají…, hledají čeho se chytí. Tápu. Hledám čeho se chytit. Myslel jsem, že se musím chytit nějakého člověka, ale lidé chtějí lapit něčí duši, nechtějí společně růst a proplétat se v úponcích slov. Každým dnem tělo těžkne. Čekání…, čekání…, čekání je nekonečný oceán, nekonečný vesmír. Je stejně prázdné jako osamělá duše. Jsme jen tak prázdní jako ona.