Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seco se nestalo...
Autor
Bafomette
Věnováno mému dávnému příteli Tomáši Sovovi Končinskému
Vracel jsem se.
Je nepodstatný odkud.
Je nepodstatný kam.
Podstatný je, že jsem se vracel nočním autobusem. Čekal jsem na něj sám na zastávce Na Michelský.
Noci byly teplý. Ale stejně mi bylo trochu chladněji, než bych i třeba chtěl. Vzpomněl jsem si jak jsem si říkal: tu bundu můžeš nechat doma... bude teplo... a ten druhej hlas...řikal...nenene, budeš se vracet pozdě...a ten první zas...ale je jaro...noci už jsou teplý. A tak jsem ji nechal doma. A přestože noci byly teplý, byla mi trochu zima.
Nemám rád čekání na noční autobusy. Stojíte někde a čekáte, pokud nemáte něco čim si krátit chvíli, pokud nejste tolik nalitý nebo něco, abyste se bavili sami tím jak, si (například) snažíte neplivnout na špičku boty, ale nikdy se vám to tak úplně nepovede, pokud nemáte nějaký vzrušení, nějakej program, prokousáváte se těma minutama a
pořád si řikáte. Noo, tak ...ještě štyrycet minut, teď se nebudu koukat na hodinky a hlavou vám blouděj neradostný myšlenky, je vám chladno, znovu a znovu si řikáte, jó, tu bundu jsem si měl vzít...a je to zajímavý, že to je takhle pokaždý, když si něco chci vzít a pak si to nevemu tak to pak potřebuju, ale ani tahle úvaha vás nevytrhne z tý nudy a když se podíváte zpátky na hodinky zjistíte že ještě třicetosm minut a začne to nanovo.Naštěstí jsem byl trošičku nalitej. A tak jsem se vždycky naklonil dopředu a snažil se dlouhej plivanec spustit co nejníž a těsně minout špičku svý boty a trefit se do kroužku kterej jsem si nakreslil špičkou do prachu. Už jsem skoro neměl sliny, ale minout ani trefit se mi pořád ještě nepodařilo. Řikám si, no tak jestli se teď
zase netrefim, tak ...hmmm.... tak ještě...nevim ... tak se ... tak zejtra ráno vstanu v deset, pustim si Cardigans a umeju nádobí. Cítil jsem jak ten plivanec klouže z dolního rtu, chvilku se ještě drží na tom bodu, kdy ho můžu vcucnout zpátky ale teď, teď ho překročil a padá... a už vim, že teď tu botu určitě mine, teď se ukázalo, že ta půlhodinka cvičení se vyplatila, konečně se ta velká kapka rozstříkne v měkkým prachu uprostřed vyznačenýho kroužku a ne na černý kůži mý velký těžký boty.No, nebejt toh
o nečekanýho poryvu větru...Autobus přijel. Sklepl jsem z nohy ten sajrajt a nastoupil do něj. Do toho autobusu.
Nemám rád noční autobusy. Vždycky ta divná společnost, ten nechutnej smrad. Navíc mi ty jejich otupělý pohledy připomínaj i to, že oni mě viděj stejně. Že já jsem taky taková troska, třeba nesmrdim, ale zato mám poslintanou botu, a kdo ví...možná že i smrdim, protože to člověk nepozná, pokud nemá odstup.
Všechny místa byly obsazený. Jenom jedno bylo volný. Vedle takovýho starýho sušenýho dědy, co spal, zachumlanej do nějakýho zimníku (i když už bylo jaro). Sedl jsem si vedle něj a usnul jsem taky.
Probudil mě až řidič na konečný. Spal jsem sladkým spánkem na dědově rameni.
“Koukejte vypadnout buzici ujetý.”
Potácel jsem se ven.
“Hele hele, tady
šéfa si vem sebou, napřed se tulíš a teď bys ho tu nechal.”Chytil dědu pod rameny a předal mi ho. Děda pořád spal, byl asi pořádně zřízenej a já měl co dělat abych jeho váhu vynes ven. Stáli jsme tam jak opuštěný milenci a dívali se za autobusem odjížděj
ícím do depa.Otočil jsem se na dědu.
“Tak co my?”
Děda nic.
Bylo po něm.
Byl tuhej jak veka.
A čekal, co já na to.
Přece ho tu nenechám. Měl bych sehnat nějakýho policajta. Nebo záchranku. Jasně dojdu někam najít telefon a zavolám. Bezplatně. Ježišmarjá
. To je zase noc.Teď už byla vážně kosa.
Sundal jsem dědovi jeho zimník. Ten mu teď byl sotva něco platnej...
Potáhnu ho k telefonu s sebou?
Nebo ho tu někde posadim.
Jenže kde.
Dyk se mi bude sesouvat.
Vemu ho s sebou.
Vydali jsme se ulicí. Dvě klátící se postavičky.
Po deseti metrech mi bylo jasný, že takhle to nepůjde. Takovej sušinka a taková váha. Poprosím někoho že si zavolám. Nebudu tu hledat žádnou budku. Dovlekl jsem dědu k jednomu činžáku a poslepu zazvonil. Z mluvítka se dlouho nic neozývalo a už jsem měl dojem, že budu muset zvonit podruhý, když to v něm zachrchlalo.
“Kdo tam je? Khm , teda kdo je tam”
“Dobrý večer ja se menuju Jeník Sova a mám...no...ono to zní divně...máte telefon? Já bych vám to vysvětlil nahoře.”
Mužský na druhém konci se odmlčel. Pak znovu zachrchlal.
“Nemám.”
“Aha, a nevíte kdo v baráku má? Já tady dole mám... no našel jsem mrtvýho člověka, potřeboval bych zavolat záchranku nebo policajty?”
“A je ten člověk skutečně mrtvej?”
Zkoumavě jsem dědovi pohlédl do tváře.
“No...asi jo.”
“A je to chlap, nebo ženská?”
“No...chlap.”
“Starší, nebo mladší?”
“Starší.”
“Výborně,” rozveselil se chlap nahoře: “Tak to mi ho vemte nahoru, Bodlináč, druhý patro vlevo.”
Vracel jsem se.
Je nepodstatný odkud.
Důležitý je, že jsem se konečně vracel domů.