Děti

vesuvanka: viděl bych to velmi podobně. WOW.

Pěkně napsané. Příběh zůstává otevřený a čtenář si může domýšlet, jak hlavní hrdina zareagoval na zprávu o tragédii a zda od svého plánu "vyřadit manželku" ze svého života upustí, což bych předpokládala. TIP

požadovaný: co na to říct - bravo! k tomu telefonátu v 16 h - to ještě ani ona nevěděla, že se něco stalo/ stane. to přišlo až pak. proto ten klid.taky se s děckama stát vůbec nic nemuselo, třeba mu jen mezitím, než jí chtěl říct o těch kopačkách, sama přisla na tu babu. tím získala určitou časovou výhodu. a pak ho ujistila, že v tom případě je už nikdy neuvidí. vyřadit jí mohl, aniž by děti byly mrtvé, třeba měl takové konexe a peníze a postavení a ona byla třeba nějaká bezvýznamná imigrantka, že by děti už neměla šanci vidět, že by jí je ( a to klidně úplně legálně )  prostě prachsprostě ukradl. uznávám ovšem, že tento výklad mě napadl až teď. jinak platí to, co jste napsal Vy. k tomu navrácení se do kanclu: klient slíbil ,že určitě zavolá nejpozději v poledne ( mobily tehdy ještě nebyly ). a už bylo tolik hodin a on furt nic. to se měl kvůli němu do té kanceláře nastěhovat, zvlášt dneska, když měl ten svůj velký plán k pořešení doma? k těm zmiňovaným slovním obratům: že jsou tak zoufale banální mi taky přišlo už tehdy před 22 lety ( měl jsem tenkrát 26 let ), ale prostě jsem už neměl sílu je vyhodit/změnit, protože jsem už chtěl mít tu " povídku" z krku co nejrychleji. Á propós, proč musíme pořád hledat nějaká ( logická) vysvětlení? v té mé zveřejněné "tvorbě "tady je to neustále. to jsem tady nečekal, když jsem sem vlezl. měl jsem za to, že nejdůležitější je pocit, i kdyby to byla nějaká slátanina. ať si to každý přebere, dosadí a představí pod těmi mými " miniaturami prozaickými", jak se to tu nazývá, to své. To mi přišlo, že může být pro druhého člověka to nejzajímavější. mýlil jsem se, no. O to víc potěší, když někdo zachytí aspoň fragment toho, jak jsem to myslel, což je zrovna Váš případ. člověk ucítí určité souznění, že to přece jen mělo smysl. ale ten by to myslím mělo, i kdyby to mé " dílo" pojal úplně jinak, než jsem zamýšlel. tady by zase byla radost nad tím, jak je každá duše originální a jedinečná.

Působí to na mě jako něco, kde jde hodně o napětí a tajemství. On jí chce něco říct, možná to, že ji nechá. Ona mu volá a vzlyká, děti možná měly nehodu. On ji tím pádem nenechá. Končí to ve chvíli, kdy on cítí, že se mu hroutí jeho plán o vyřazení, slyší zprávu o dětech, možná nemůže uvěřit, co se děje, možná si připadá jako v nějaké fikci. Podobně, jako by si možná připadala ona, kdyby ji postavil před svůj plán. Jenže to, že se něco stalo s dětmi, bylo pro oba zřejmě něco nemyslitelného, zatímco jeho plán byl (podle jeho představ) v jeho režii. Když tedy slyší, že se něco stalo s dětmi, slyší tím i upozornění, že nemá věci ve své režii. Cokoli udělat mu teď připadne těžší. A tak, z bezmoci, s vědomím společné ztráty, se začne o svou ženu starat víc než dřív, a pak si najednou uvědomí, že se do ní znovu zamiloval.

Například.

Zvláštní, že na děti předtím ani nepomyslel, myslel jen na to, aby zvládl svůj vyřazovací plán. Jako by děti neexistovaly, nebo jako by existovaly zcela samozřejmě, nezpochybnitelně, nedotknutelně. Nevím, jaký k nim měl vztah. Možná pro něj neexistovaly, možná až tehdy, kdy se dověděl, že o ně přišel, si nejasně uvědomil jejich existenci a napadlo ho, že to není možné, děti tu přece byly, musí tu být. Možná.

Ale konkrétně k textu. Působí jako docela ukázněné psaní, ale hned zkraje se objeví Tedy, ona bude jen vyřazena. Vyřídit si ji opravdu nepřál. Což má snad být nějaká humorná hříčka nebo snaha něco přiblížit, ale přijde mi to nadbytečný. Nebo: a že toho za jeho život už bylo….. – Prostě, takové věci bych oželel.

Tomuto nerozumím: Muž odchází k výtahu, přitom čeká hovor jednoho klienta, tedy při zvonění telefonu se musí vrátit. Ten hovor je tak důležitý, že se muž musí vrátit. Proč tedy vůbec odcházel? Skoro to působí, že odešel jen proto, aby tam vznikl další zlomek napětí, zvonící telefon, a pak aby z telefonu mohla znít jeho žena a umožnit závěr.

A závěr... Vezmu si svou představu, že děti měly nehodu, třeba je srazilo auto. Kdyby děti byly vážně zraněné nebo by umřely, nedovedu si představit, že by jejich milující matka ještě celá vzlykající telefonovala svému muži do práce, aby ze sebe nesouvisle vyrážela jedno slovo: Děti. Dovedu si představit, že nejprve by volala záchranku, byla by u dětí, možná by resuscitovala, pokud by to bylo možné, a až později, když už by nemohla nic dělat, tedy v nějakém vyčerpaném rozpoložení, které může působit skoro jako klid, by se ozvala svému muži. To je jedna možnost, jiná možnost je, že by se mu neozvala vůbec. Text mi navozuje dojem, že se něco stalo s dětmi a žena vzápětí, zaplavena hrůzou, volá svému muži, vzlyká a zoufale se snaží něco říct. Za sebe mám větší pocit porozumění, když člověk v krizové situaci je jako zmrazený nebo se chová věcně, než když zplna hrdla vzlyká. Ale můj pocit porozumění je nepodstatný, může to být jakkoli, to ano, jen mi ten závěr pořád nehraje. Žena přijde o děti, vidí jejich těla, (nebo je nevidí?, nevím, kde je), pláče, a já jaksi předpokládám, že přijede záchranka, policajti, žena může dostat něco na uklidnění a tomu muži spíš může volat nějakej policajt. Nebo mu zavolá ta žena s asistencí policajta nebo lékaře. Když je v takovém vypětí a nemůže mluvit, nenechají ji v tom přece samotnou. Nebo je tam úplně sama? Nebo žádná nehoda, ale děti oběšené ve sklepě? Ten závěr působí tak, že to nutně musí být nějaká tragédie, a že právě kvůli ní to celé vzniklo. Právě kvůli tomu, aby toho muže něco zastavilo v jeho plánu (vyřadit ženu). Ale zastavilo by ho to vlastně, kdyby byl skutečně rozhodnutý?

K trošku hlubšímu prožití celé situace mi asi něco chybí a něco mi přebývá. Chybí mi bližší pohled do děje i do postav, chybí mi pocit nějakého řádu, a přebývá mi ta zřetelná snaha o napětí, o tajemně se tvářící nedořečenost, o zásah na závěr.

V kontextu s tím závěrem se mi úvodní poznámka o tom, že ji chtěl vyřadit, zdá ještě podivnější. Pokud mají děti, zcela vyřadit ji nemůže a předpokládám, že to ví. Může ji vyřadit až teď, když už děti nemají (pokud teda děti umřely. Taky mohly třeba utýct a nechat dopis, že se nevrátí). A pokud mu to svědomí, které ho odpoledne urazilo, dovolí.

Pak mě trochu mate věta Když mu zavolala před čtvrtou, nepoznala z jeho hlasu vůbec nic. Možná je to drobnost, ale všechno ostatní se (byť nejasně) točí kolem jeho osoby, jeho pocitů, o ní nevím nic a beru to tak, že o ní nic vědět nemám, a poznámka, že nic nepoznala, mi k tomu nezapadá. Spíš by mi k tomu zapadalo něco jako Připadalo mu, že nic nepoznala, nebo Nezdálo se mu, že by něco poznala. Jakmile tam je jasně řečeno, že nic nepoznala, najednou to říká nějaký objektivní vševědoucí vypravěč, a ten závěr by mohl být napsanej i jako: Snažila se mu říct, že děti zemřely, ale on jí nerozuměl. Což by nefungovalo, jasně, jen se snažím přiblížit, že ta jedna věta o tom, že nic nepoznala, to pro mě vyhazuje z konceptu. Koncept vidím v tom, že vypravěč nahlíží do toho muže a podává o něm kusé informace, do jeho ženy nevidí.

Radovan: dobře, zítra Ti na mail napíšu podrobnosti a uvedu Tě do situace. Dobrou a díkes.

Promin, věnoval jsem se Písmáku mezi klienty a přehlédl tvůj požadavek.

Jsem psychoterapeut, 25 let v tom pracuji. Vezmu tě, to není problém, ale bydlíš daleko a pokud to bude na víckrát, bývají v dojíždění problémy.

Peněženku nech v klidu, moje terapie patří do sociálních služeb a je zdarma.

Domluvíme se dál na e-malu: vorisek@podaneruce.cz.

Radovan: dobrá, nebudu na tebe tlačit.....jen ještě k tomu doktorovi, přesně jako ty ho tam oslovují někteří jeho klienti - dr. Now

zatím jsem neměl čas se zorientovat, onoho dr. Now ... neznám

Radovan: tak co, vezmeš mě k sobě na konzultaci nebo neznámé lidi z pochybných zdrojů ( internet ) raději z nějakých, tobě ale zcela určitě jasných pohnutek, odmítáš? já to myslím vážně. díky za info a za případný termín i za případné odmítnutí, Raďo.

Radovan: ta se da vyresit. Sleduj dr. Nowzaradana:-)

no, s mou nadváhou ...

Radovan : dopadne to pravděpodobně jinak.

Radovan: někde se mi to tu ztratilo a tak posílám ( jinými slovy ) znovu dotaz: pracuješ jako psycho-terapeut? V tom případě mi prosím napiš, kdy máš první volný termín u tebe v ordinaci ( pokud ještě bereš nové simulanty ) a já hned chňapnu peněženku a vyrážím směr jug. Pokud pracuješ jako fyzio-terapeut ( což se z kontextu tvých odpovědí nedomnívám ), tak zájem ( už ) bohužel mít nebudu. tady to plánuju už nechat tak, jak to je. Díky za termín, Raďo!:-)

to přijde, až umřu, předhoníš mě :-)

Radovan: tak to jsem teda pořád " žabař"

Taky s tím nemám osobní zkušenosti. Jsem ženaty 32 let a taky šťastně. Ale z okolí i terapeutické praxe.

Radovan: s tim nastesti nemam zkusenosti, jsem stastne zenaty uz 21 let. Proto ta moje zrejme naivita zde. i kdyz tehdy jsem byl jeste svobodny a to cele tajemstvi bylo teprve prede mnou, kdyz jsem to psal. nedovedu si vysvetlit sve myslenkove pochody tehdy.

to je dobrá otázka

neměl jsem jistotu, byl to odhad, navíc zpochybněný tím, že to řekne a věc bude vyřízena

praxe v této situaci je zcela opačná, řekne to a tím to začne ... a bude se táhnout

Radovan Jiří Voříšek : proč píšete " mnoho neznámých v tvém díle", když jste to trefil naprosto, ale naprosto přesně tak, jak jsem to myslel?:-)

Nemohl by mi někdo poslat kritiku k této mé miniatuře? Nemám vůbec žádnou odezvu:-(. Udělal (a) by jste mi  fakt velkou radost - a co je víc? I když bude kritika nemilosrdná, budu mít pocit, že ještě žiju - a co je víc? Děkuji velmi. Jaromír Štěpáník.