Špitál, putyka, krchov

Jednou jsem byl ve špitále

za tetkou, co to nedávala s chlastem,

čekal jsem na ni ve společenské místnosti,

stará telebedna „vytuněná“ set-top boxem a odrbaný gauč,

tu se z jednoho pokoje vyřítila starší žena,

šinula si to chodbou pekelnou rychlostí 20 metrů za hodinu,

podíval jsem se ji zpříma do očí,

tolik žalu, stesku, utrpení a nutkavé potřeby

opustit tohle zkurvený místo jsem nikdy předtím neviděl,

bílé zdi, železně postele a smrad desinfekce,

nic lepšího si člověk na sklonku svého života nemůže přát,

patrně by přikývla a poděkovala, kdybych ji nabídl, že ji zbavím žití,

na to jsem ale neměl koule,

navíc by to náš civilizovaný systém kvalifikoval jako obyčejnou vraždu

a mně se do lochu nechtělo ani trochu,

vždyť jsem tu ženskou vlastně ani neznal,

potom po chodbě prošla sestra mýho věku,

prdelatá a v kozách poctivých pět čísel,

v mžiku drapla tu „prchající“ dámu v podpaží se slovy,

„okamžitě běžte do své cimry a do postele,“

vůbec se s ní nesrala a vláčila ji chodbou,

„ale já chci pryč,“ zakřičela ta žena z posledních sil

a z očí se jí vyvalila obrovská dávka slz,

čiré zoufalství podbarvené beznadějí odhalenou až na dřeň,

zbaběle jsem odvrátil zrak, měl jsem svých starostí dost,

stejně jsem neměl páky, jak tý ženský pomoc,

jen jsem v duchu proklínal tenhle prašivej Svět a měl sucho v krku,

takže jsem z nemocnice zamířil rovnou do putyky.