Jára Cimrman mořeplavec

Na úvod dovolte, abych zde objasnil jeden mýtus, který se už roky drží při životě. Značná část laické, ale i odborné veřejnosti se domnívá, že Jára Cimrman neměl vodu rád, nebo že dokonce neuměl vůbec plavat. Což je samozřejmě nesmysl. Jako člen Jednoty podolských otužilců s radostí běžně plaval ve vodě tak studené, že by si v ní mnohý z posměváčků ani nesmočil prst.

Původ domněnky, že Jára byl špatný plavec má kořeny v roce 1882. Dne 18.6. se Jára zúčastnil plavecké štafety dvojic. Úkolem plavců bylo plavat střídavě po dobu dvou hodin a měřila se vzdálenost, jakou celkem uplavali. Partnerem mu byl jeho kolega otužilec Josef Antonín Kramle. Byl to spíše vytrvalec a nepatřil mezi nejrychlejší plavce, takže Jára odplaval naprostou většinu dráhy.

Járovo družstvo skončilo na stříbrném druhém místě. Zlato získala smíšená dvojice, složená z bývalé olympioničky Marie Zednické, a jejího partnera, po jistou dobu i životního, Kamila Třísky. Zejména Zednická vysloveně excelovala a zajistila svému týmu hladké vítězství. Pokud by se však Cimrman zúčastnil i další rok, mohl by mít podle sportovních komentátorů šanci na první místo. Oba týmy se totiž rozpadly a Zednická start na dalším ročníku neplánovala. Hned potom, co si, jak vzpomíná Tříska, Zednická vzala Kramle, vzala mu roha.

Spekulovalo se o vytvoření nové dvojice Cimrman, Tříska pro příští rok, ale pánové se nakonec nedomluvili. Tolik tedy k fámě, že Cirman nechtěl plavat kvůli malicherné výmluvě, že má třísku. Cirman byl nadprůměrný plavec. Sice neplaval tak dobře, jako Zednická – Tříska, ale zase o dost lépe než Kramle.

A nyní k mořeplaveckým zkušenostem Járy Cimrmana. Jára moře miloval. Vždyť byl jediný, kdo dokázal darovat moře vnitrozemské Praze. A ačkoli se o podobný úkol snaží někteří nadšenci i dnes, zůstává Jára až dosud jediným, kdo to dokázal.

S výjimkou expedice za lidojedy do Afriky, kterou podnikl ve vzducholodi, absolvoval všechny zámořské cesty lodí – všechny tři cesty do Ameriky, i když poslední z nich skončila ztroskotáním, cesta do Japonska jako zástupce firmy Nerez Trutnov a další.

Rozeberme si dnes jeho cestu do Ameriky, kdy vezl návrhy nového typu ledoborce s názvem Beran. Tedy ne, že by název naznačoval novou techniku lámání ledu. Názvem Beran Jára vzdával čest poručíku Beranovi, jehož ostatky zachránily členy Cimrmanovy výpravy na severní pól před smrtí hladem.

Cimrman se nalodil v anglickém Southamptonu dne 10. dubna 1912 na zaoceánský parník, směřující přes francouzský Cherbourg a irský Queenstown do amerického New Yorku, jménem Titanic.

Jára se na palubu dostal za odměnu. Nemůžeme předpokládat, že by mohl zaplatit cenu za lístek do první třídy, která se v přepočtu pohybovala mezi 0,5 až 2 milióny korun. Jeho povaha drobného škudlila by mu zřejmě bránila dát i 16000 Kč za nejlevnější lístek do třetí třídy.

Titanic byl zaoceánský parník třídy Olympic patřící společnosti White Star Line. Měl být odpovědí konkurenční společnosti Cunard Line na jejich Mauretanii, do té doby největší zaoceánský parník.

Hlavní konstruktér Thomas Andrews měl stále pocit, že ačkoli Titanic bude největší a nejluxusnější lodí své doby, na pohled působí poněkud skromněji než konkurenční Mauretanie. Vypsal tedy veřejnou soutěž, jejíž cílem bylo bez dalších nákladů zajistit u téměř hotové lodi důstojnější a mohutnější vzhled. Odměnou byl lístek na první plavbu Titaniku do luxusní třídy.

Jára Cimrman se nad úkolem zamyslel a navrhl jednoduché řešení: „Postavte čtvrtý komín“. Na námitky, že by bylo nutné přidat dalších 13 kotlů a zvětšit strojovnu, navrhl Jára, že by čtvrtý komín mohl sloužit jen jako odvětrání kuchyně a palub třetí třídy.

„A kdyby se ušetřilo tím, že místo dvaceti vodotěsných komor vyrobíte jen šestnáct, a přepážky nebudete zbytečně stavět až k palubě, budete mít komín pro okrasu vlastně zdarma.“

To rozhodlo. Jára soutěž s přehledem vyhrál. Z radosti nad svým úspěchem navrhl ještě palubní telegraf. Titanik měřil 270 metrů. Umíte si to představit? (zde vstane kolega a začne něco ukazovat v papírech, chvilku diskutujeme, něco si škrtám, děkuji a pokračuji). Titanik měřil 269 metrů a 10 centimetrů a měl 9 palub (pohledem na kolegu si ověřím správnost údaje. Kolega souhlasně pokývne).

Již v začátcích cesty se projevila nevýhoda tak velkého stroje. K obsluze cestujících musel například číšník překonat cestu, která mohla trvat i desítky minut, než hostovi doručil jeho objednávku. Mnohdy už zákazníka ani nenašel na jeho místě, a tak původně horký, později vlažný punč nabídl jako mraženou alkoholickou pochoutku někomu úplně jinému.

Cimrman proto navrhl využít palubní telegraf k urychlení obsluhy.

Palubní telegraf byl natolik výkonný, že dosáhl na jakékoli místo na lodi. Takových míst s telegrafem bylo 9. Kromě kuchyně a baru to byl samozřejmě můstek, strojovna a další. A jak vzpomíná cestující Richard Norris Williams, byla chvíle, kdy ocenil telegraf i na pánské toaletě, kde byl nucen strávit několik hodin po požití paštiky z husích jater, když zjistil, že na obvyklém místě chybí sešit s křížovkami, o které si pohodlně zatelegrafoval.

Cimrmanův palubní telegraf sehrál také rozhodující roli při záchraně cestujících z potápějícího se plavidla. V den srážky s ledovcem si Cimrman objednal k večeři humra. Žel, číšník mu jej přinesl bez omáčky. Jára odmítl konzumovat suchého humra, ale čekání na číšníka, který by musel běžet do kuchyně a zase zpět mu přišlo dlouhé.

Ke slovu přišel telegraf. Cimrman si však nebyl jist, jak dobrým telegrafistou je číšník v kuchyni a zda by správně přečetl žádost o „omáčku na humra“. Navíc jej číšník, který mu přinesl suchého humra, upozornil, že správně by to měla být „omáčka na korýše“, protože se používá i na kraby, langusty a krevety.

Cimrman se tedy rozhodl, že zatelegrafuje zprávu: „pošlete sós“, v originále „send sos please“. Kromě kuchyně zachytil tuto žádost i radista Jack Phillips, který si nejprve předpisově ověřil, že je žádost míněna vážně a poté, co mu Jára žádost potvrdil, začal vysílat SOS celé 2 hodiny před osudnou srážkou Titaniku s ledovcem.

Jako první toto volání zachytil radista Cottam na parníku Carpathia v témže čase, kdy bylo odvysíláno. Ihned informoval kapitána Arthura Rostrona o nouzovém vysílání a ten okamžitě nařídil změnu kurzu. Carpathia tak měla 2 hodiny navíc pro záchrannou misi a přijela jako první k místu tragédie.

710 přeživších tedy vděčí za svou záchranu z velké části Járově palubnímu telegrafu a jednomu šťastnému omylu.

Jára sám ztroskotání Titaniku přežil. Cimrman, když zjistil, že na záchranné čluny se již nedostane, rozhodl se vyrobit vlastní improvizovaný člun. Napadlo jej vynést ze své koupelny velkou litinovou vanu a spustit ji na hladinu. Takže Jára prostě ležel na zádech ve vaně a ne na zádech vorvaně, jak směle tvrdí náš rakouský kolega profesor Fiedler.