Nevděk světem vládne

Někdy koncem 90’ let, několik let po škole jsem byl zalezlej do počítačů, aby ze mě byl ten opravdovej programátor jak jsem si přál, zvonil u nás doma telefon. Tenkrát byl telefonní aparát se sluchátkem, mobily nebyly. Bylo po obědě, já v obecní hospůdce požil točené polední pivko a seděl u počítače. Rodiče byli někde pryč, a i když jsem většinou na komunikaci se světem kašlal, telefon, který neúnavně zvonil, jsem zvedl. „Ahoj, tady Tereza,“ volala drahá sestra, „mohl bys pro mě přijet, právě jsem se vrátila z tábornické výpravy, jsem na nádraží.“

Spravil jsem sestřičku, že rodiče nejsou doma, tudíž chybí rodinný automobil, kterým zcela vyjímečně řídím, že ten její 40 let starej křáp, co dostala od strejdy z kriminálu, škodovku 100, jsem nikdy nezkoušel ani nastartovat, že jsem měl právě pivo a že jsem ji na tábornickou výpravu neposílal, takže pokud měla dost sil výpravu absolvovat, jistě najde dost sil, vrátit se domů po svých.

Nicméně Terezka prosila, že má těžkou krosnu, že to na zádech neodnese, že to má od vlaku daleko a že mi půjde naproti. Souhlasil jsem, že naproti mi jít může, a jistě dojde cíle, kde akorát nebude moje maličkost. Zkrátka prosby drahé sestry se mnou ani nehly. Jenže, ženský to s mužskejma uměj. Když mi se zastřeným hlasem přiznala, že má ženský dny a dokonce prosila, kousl jsem se do rtu a svolil, že zkusím ten její křáp aspoň nastartovat.

A tak jsem po pár pokusech vyjel. Dokonce otevřenými vraty. Auto trochu čoudilo, ale to bylo tenkrát normální. Sice jsem chodil na strojní průmyslovou školu, ale to neznamená, že by mě stroje bavily. Spíš tomu bylo od maturitní zkoušky naopak. Při jízdě ze vsi, se mnou auto docela házelo, ale říkal jsem si, že je to starší stroj, na kterej akorát nejsem zvyklej. Prostě, dřív se asi tak jezdilo. A jel jsem dál.

Po pár sekundách, začalo auto vydávat podivný zvuky. Cítil jsem zvláštní smrad, ale uklidňoval jsem se, že to je nejspíš tím, že se zahřál dlouho nepoužívaný motor.

Ani ne za další minutu, podivný zvuky zesílily, smrad už nešlo ignorovat a čmoud byl i uvnitř kabiny. Což mi komplikovalo výhled předním sklem na silniční provoz. A tak jsem zastavil u krajnice, jak mi to v autoškole radila příručka začínajícího řidiče, která navíc ještě říkala, že mám zkusit okem laika zkontrolovat stav vozidla.

Tudíž jsem vystoupil a kritickým pohledem si měřil automobil. „Z téhle strany to vypadá dobře…“ Obejdu vůz, drbu se na hlavě. „Ha, zde bude problém.“

Automobilu chybělo kolo!

Nebo ne úplně.

Chyběla pneumatika.

Chyběla duše.

To železný pod tím gumovým (ráfek) tam bylo. Hřálo to i na dálku.

Když přišla milovaná sestra, opravdu mi šla s krosnou naproti, pravila nahlas cosi sprostého. Ale to mi nevadilo, protože předáním automobilu jsem se problému zbavil. Když o autech nic nevím, zanechal jsem sestru s autíčkem a vracel se domů pěšky. Nicméně sestra přijela dřív než já. Protože si stopla pána, který ji vyměnil kolo.

Můj osobní závěr: Nevděk světem vládne.